SOUDCI IZRAELE

Kniha Soudců pojednává o období mezi exodem a prvními králi. Tuto krátkou éru zaplnila jména dvanácti postav, jakýchsi správců Izraele,které Starý zákon nazývá Soudci.

Zatímco kniha Jozue popisuje události tak, jako-by při obsazení země byl kenaanský lid vyhuben a prázdná země obsazena, kniha Soudců dokládá, že původní obyvatelé zdaleka vyhlazeni nebyli a Izraelci obsazovali zemi postupně, a to po dobrém i po zlém. Docházelo ke střetům, ale i k vzájemnému přizpůsobování   a míšení obojího lidu.

Tehdy, na sklonku doby bronzové, tedy přibližně  1200 - až 1100 let před Kr. žili již původní obyvatelé země Kenaanské ve městech a vesnicích, obklopených poli, sady a vinicemi. Uctívali pohanská božstva, tzv. modly, a této krvežíznivé smečce  bohů pak předkládali oběti – zvířecí i lidské. Civilizačně  byli Kenaanci  na  vyšším stupni,   ale duchovně a mravně stáli  Izraelci vysoko  nad nimi. 

 

Kniha Soudců popisuje poměry velmi depresivní a  skutečně představuje velký etický a exegetický problém. Akční, krvavé děje, plné násilí, zanechávají v dnešním čtenáři rozporuplné pocity. Ještě více znepokojující je zdánlivá účast Hospodina na těchto masakrech.

Abychom mohli porozumět skličujícím příběhům knihy  Soudců, je třeba vzít v úvahu dobové pozadí temného věku, kdy v boji o holé přežití nevyhnutelně docházelo k hrůzným událostem.

Také je třeba si uvědomit, že tyto texty vznikaly ze značným zpožděním a byly určeny čtenářům v úplně jiné době.

Míra popisované brutality prostě  odpovídá míře toho, co čtenář ještě „skousne“ a co už ho vyděsí. Netřeba pochybovat, že naší poněkud zhýčkané  civilizaci by k vyděšení stačil jen zlomek popisovaných událostí. 

(I když – na druhou stranu je pravda, že – především zásluhou některých filmů jsou mezi námi mnozí lidé také značně otrlí vůči násilí.) Nicméně faktem zůstává, že pokud nás chtěl pisatel vyděsit,  tak se mu to podařilo. Možná víc, než měl v úmyslu.

 

Takže abychom mohli dešifrovat, co chtěl autor sdělit příštím generacím a před čím je chtěl varovat, musíme se pokusit  oprostit se od našeho zcela jiného způsobu myšlení, a přestat hodnotit a posuzovat co je z našeho úhlu pohledu správně a co je špatně. Pokusit se ty „potoky krve“ nevnímat, nebo spíše vnímat jenom jako kolorit doby, nám velmi vzdálené. Protože jinak se přes ně nedostaneme dál  a nepochopíme,    o co se v těchto příbězích vlastně jedná. A zvěst, kterou tyto příběhy nesou přes propast staletí až do dnešních dnů, nás mine.

Izraelci si i na půdě nového domova si udrželi kmenové zřízení.  Jádrem byla rodina, členové tří nebo čtyř generací rodiny tvořili rod, neboli „dům“ , několik rodů tvořilo čeleď a několik čeledí kmen, neboli pokolení.

12 kmenů bylo svázáno pokrevním příbuzenstvím, odvozeným od 12ti synů Jákobových.  Je to 10 kmenů  – Juda, Isachar, Zabulon, Gád, Ašer, Dan, Neftalí, Růben, Simeon a  Benjamín.  A protože kmen  Lévi byl oddělen pro kněžskou službu, celou pospolitost do počtu 12  doplňují  2 kmeny, které nesou jména  synů Josefových - Manases a Efrajím.  Společná víra v Hospodina je pak mocným poutem, které spojuje  všechny izraelské kmeny v jeden celek.

Zpočátku byli Izraelci poslušní vůči ustanovením Hospodinovy smlouvy, která svou vysokou mravní úrovní určovala život individuální i sociální.

Zpočátku všechny kmeny posílaly své zástupce do ústřední svatyně v Šílo ke společné bohoslužbě a k projednání záležitostí všech kmenů. 

Ale jak potomci přistěhovalců postupně přecházeli od pastevectví k zemědělství, kenánské náboženství se svým kultem plodnosti  se pro ně stávalo mocným lákadlem  a skrytou hrozbou pro samotný Izrael.

Proto Bůh varuje Izraelské před Kanaanci a doslova říká, „jejich bohové vám budou léčkou“ (Sd 2,3) 

 

Boží lid však přesto zrazuje svou úlohu, selhává ve svém poslání, které nespočívá  ve fyzickém, ale  v duchovním ovládnutí kenaanského prostoru.

Ale  nově příchozí Hebrejci „chodili za jinými bohy, za božstvy těch národů, které byly kolem nich, a klaněli se jim“. Tak Hospodina uráželi.  Opustili Hospodina a sloužili Baalovi a Aštoretě.  Proto Hospodin vzplanul proti Izraeli hněvem a vydal jej do rukou plenitelů a ti jej plenili. (je psáno v Sd 2,12-14)

A Kenaanci pozvedli  zbraně proti Izraeli. Aby toho nebylo málo, dochází  k násilným střetům i  s  okolními nepřátelskými kmeny, které začínají  pronikat do země od severu. Udržet a ubránit zemi proti vnitřnímu i vnějšímu nepříteli je  za těchto okolností čím dál tím obtížnější, zvláště když Izrael už nemá vůdčí osobnosti typu Mojžíše, nebo Jozua.

Izraelci  jsou  utlačováni a vykořisťováni. Jsou bezradní a vystrašení a teprve ve svém zoufalství    poznávají   své omyly a chyby...a znovu se obrací k Hospodinu. A Hospodin povolává svým dětem vysvoboditele – soudce. 

 

Starý zákon je řadí za sebou, jako by jeden předával vládu  druhému. Nicméně Soudcové pravděpodobně  žili současně, nebo téměř současně a i když u některých neznáme kmenový původ, lze předpokládat, že  zastupovali dvanáct kmenů Izraele. Znalci Zákona odlišují soudce takzvané malé, o nichž víme jen to, že žili a soudili; je to Šamgar,  Tóla, Jair, Ibsán, Elón , Zabulón a Abdón.

Velkých   soudců je rovněž šest.    

 

Když aramejský král zotročil zemi na osm let, lidé prosili Hospodina  o zachránce; tím se stal  Otniel z kmene Judova, který  krále porazil a zajistil zemi  mír na čtyřicet let.

Poté se proti Izraeli postavili Moábci, potomci Lotovi, kteří obsadili Jericho a zemi zotročili na 18 let. Pomoc přišla  v podobě Ehúda, který moábského krále zabil dýkou. V zemi pak byl klid 18 let.

Následně  utlačoval Izrael kanaanský král Jabín, a to plných dvacet let. A tehdy  prorokyně Debóra vybrala vojevůdce Báraka  a vydala příkaz k pochodu na horu Tábor. S Hospodinovou pomocí Bárak zničil armádu kanaanského vladaře a země žila v míru čtyřicet let.

Čtvrtým z velkých soudců se stal legendární Gedeón. Ve chvíli, kdy se proti Izraeli postavili Midjánci,  dávní příbuzní Mojžíšovi, Bůh navštívil Gedeóna  a řekl mu „ Jdi, a vysvoboď  Izrael z moci Midjánců.“ Ještě téže noci Gedeón zbořil Baalův oltář a začal shromažďovat vojsko.

Za krátko před ním stojí třicet dva tisíc válečníků. Hospodin přikázal propustit všechny, kteří se bojí a počet válečníků se snížil na deset tisíc. Když vojáci pili vodu z řeky, odděloval Gedeón ty, kteří nabírali vodu rukama. A zůstalo jen tři sta bojovníků. Ještě téže noci sestoupil Gedeón do tábora nepřátel a  ukrytý noční tmou vyslechl rozhovor dvou vojáků o podivném snu: pecen ječného chleba se valil na midjánský tábor a převrátil válečný stan. Gedeon rozpoznal symboliku snu, vzbudil své věrné, ti  zatroubili na polnice a s pochodněmi v rukou vytvořili děsivou atmosféru nočního přepadu. Midjánci se v nastalé panice a v noční tmě pobili  mezi sebou a země žila v míru po čtyřicet let.

Dalším soudcem se pak stává Jiftách, kterého kdysi jeho bratři vyhnali  z otcovského domu.  Teprve v okamžiku, kdy Izrael začali tísnit od západu Pelištejci a od východu Amónci, potomci Lotovi, vzpomněla si rodina na vyděděného syna. „Jak to, že přicházíte ke mně teď, když jste usoužení?“(Sd 11,7) ptá se Jiftách. Roli vůdce nicméně přijímá – a Bohu se zavazuje obětovat jako zápalnou oběť prvního člověka, který mu po vítězné vyjde bitvě naproti.  Amónci byli poraženi a Jiftách splnil  daný slib, i když tím, kdo mu vyšel v ústrety byla jeho jediná dcera.

Dívka přijala svůj úděl odevzdaně, a jak praví Písmo, v Izraeli „se pak stalo zvykem, že izraelské dívky vycházívají rok co rok opěvovat dceru Jiftácha Gileádského“. (Sd 11,39.40)

A Konečně poslední ze šesti postav je Samson, kterého Bůh povolal k úloze soudce, když Pelištejci  utlačovali Izrael již 40 let.