křesťanství

JÓB

12. 1. 2012 11:59
Rubrika: křesťanství

V poslední úvaze nad textem Starého Zákona otvíráme stále aktuální otázku:

Je Bůh důsledně jednajícím soudcem a nebo není? Pokud jde o lidské utrpení, v tom má Bible jasno - utrpení je  důsledkem prvotního hříchu, jímž se člověk od Boha odvrátil.  I řekl Bůh Evě: Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout (Gn 3,16).

Podobně i Adamovi je řečeno:Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat… (Gn 3,17-19).

 Genesis říká, že utrpení vstoupilo do lidského života v důsledku hříchu.Z toho byl vyvozen zjednodušený závěr, totiž že každé utrpení je odplatou za hřích.Tak vznikla a rozšířila se takzvaná retribuční teorie, neboli teorie odplaty, která si  s utrpením nevinného příliš hlavu neláme. Vlastně žádné utrpení nevinného nepřipouští. Když někdo trpí, trpí za své hříchy.   A právě pod tímto zorným úhlem se na Jóbovo utrpení dívali i jeho 3 přátelé.  My samozřejmě víme, že dědičný hřích se týká nás všech a také víme, že  mnohé nemoci a trápení jsme si způsobili sami. Že jsou důsledkem našeho životního stylu.To není třeba nějak zvlášť rozebírat. Jenomže  je tu ještě utrpení nezaviněné a  nepochopitelné, a tedy vnímané jako  nespravedlivé.

 Máme před sebou Joba, který od dětství úzkostlivě dbal o výchovu a duchovní vývoj svých 10ti dětí. Proč na ně spadl dům a všichni  zahynuli?  Za co že je to trest?  Co udělal Jób nebo oni  špatně? Bible na to odpovídá -  “NIC”. Nic jsi Jobe špatně neudělal. Nic jsi nezanedbal. Ničemu jsi nemohl předejít. Žádnou vinu neneseš…Bůh dal za pravdu Jóbovi, a náboženské  pochlebnictví jeho přátel nazval pošetilostí.

 Příběh Jóba končí, nicméně  otázka po smyslu nezaviněného utrpení, zůstává stále otevřená. Provokuje a jitří náš smysl pro spravedlnost,  což filosof  David Hume zformuloval do slov: „Chce Bůh předejít zlu, ale nemůže? Pak je bezmocný. Může, ale nechce? Pak je zlovolný. Pokud může a chce, kde se bere zlo?“Jiní, například Voltaire, pak v tomto paradoxu vidí přímo důvod k odmítnutí náboženství, jako takového.Co svět světem stojí, snaží se filosofové a teologové  tento rozpor nějakým způsobem  vyřešit. Těmto pokusům se říká teodicea -  od řec. theos, Bůh a dikaios, spravedlivý. Teodicea znamená  ospravedlnění Boha. Je snahou nalézt odpověď  na otázku - proč Bůh, pokud je všemohoucí a dobrý, dopouští zlo?

 Izaiášův  text o trpícím Hospodinově služebníku sice naznačuje hlubší význam utrpení, nicméně  pro starozákonní lid musel být  zcela nepochopitelný: Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. (Iz 53,3-5).  Od sepsání tohoto textu uběhnou ještě stovky let, než lidstvo bude moci pochopit, co je zde naznačeno.

Nicméně ještě i Ježíšovi učedníci, podobně, jako Jóbovi přátelé, stále uvažují v duchu teorie odplaty, když  například slepotu od narození považují za Boží trest. Jenom jim není jasné, zda je takto potrestán ten, kdo se slepý narodil, a nebo zda narození slepého syna bylo trestem za hříchy rodičů.Ptají se tedy Ježíše:  „Mistře, kdo zhřešil, on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ (Jan 9,1).Je až s podivem, že mohli  tuto otázku položit, když znali knihu Job.Je s podivem, jak mohli i vzdělaní  farizeové a zákoníci projít kolem chromého člověka se slovy: “Veleben buď Hospodin, že trestá hříchy”, když znali knihu Job.Kdoví jak ji vykládali. 

Ale Ježíš říká: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, je slepý, aby se na něm zjevily Boží skutky.“ Ježíš odpověděl  jedinou větou. Kniha Job více jak 14.000 slovy.Ale je to stejná odpověď.  Těžko stravitelná  pro učedníky,  pro čtenáře knihy Job a těžko stravitelná  pro nás.  Je to odpověď, která operuje s termíny: “Boží sláva a Boží skutky”. Je to odpověď která říká:“Mezi tebou člověče a tvým stvořitelem je stejný poměr jako korálkem a sklářem. A tady se dotýkáme něčeho velmi podstatného. Nejsme všichni stvořeni  jen k účelu žít, množit se, pracovat a zemřít. Sklář nevytváří všechny korálky stejné. Jsou větší, menší,  různě barevné..  A pak ještě i  jiné, třeba všelijak pokřivené, nesouměrné, odlišné od ostatních a  stvořené pro zvláštní účel. Zvláštním Božím účelem nemusí být  vždycky to, že je Bůh k údivu všech zformuje do stejného pravidelného tvaru, jaký mají ostatní.U Joba to nakonec udělal. I u toho slepého od narození. Ale Mojžíšovi místo obratného jazyka dal Árona, aby za něj mluvil. Mnozí si nesli a nesou svou „jinakost“ celým životem, aniž tuší proč…

 Bůh často  své vyvolené formuje  a obrušuje jejich charakter pomocí tvrdých a bolestivých životních zkoušek, dokud se nestanou tím, čím mají být. Abraham a Sára čekali na Izákovo narození 25 let. Úskočného Jákoba Bůh vychovával pomocí jeho prohnaného strýce Lábana.  Rozmazlený a zhýčkaný Josef musel projít  tvrdou zkouškou v Egyptě.  Samuel přes všechnu svoji oddanost nezvládl výchovu vlastních synů. Jeremjáš musel zůstat celý život svobodný. To je jen několik namátkou vybraných starozákonních postav, ale i v Novém zákoně najdeme mnoho podobných příkladů – apoštol Pavel, třeba… 

I dnes můžeme vypozorovat, že mnohdy je sled zkoušek a životních překážek v životě jednotlivce souvislou řadou lekcí, které mají proměnit k lepšímu duchovní podstatu člověka. Zamyslíme-li se nad vlastním životem, shledáme, že mnohé takzvané prohry byly ve skutečnosti výhrou a cestou k moudrosti. Často teprve náraz, jímž je člověk vržen nazpět, dává člověku sílu, aby z hlubin zoufalství, změřil skutečnou velikost svého úkolu. Miltonova slepota, Beethovenova hluchota, Dostojevského káznice, Cervantesův žalář, Lutherova odloučenost na Wartburgu, Dantův exil…. to všechno vzešlo z rozporu s vědomou lidskou vůlí a přineslo své ovoce.  

Ale smysl lidského trápení často nelze dohlédnout v rámci jednoho lidského života, který je pouze střípkem – korálkem v mozaice kaleidoskopu. Každý z nás totiž tím či oním způsobem ovlivňuje ostatní, jejich myšlení  a konání v tom v prostoru a v tom čase, který mu byl dán. A  tím zároveň ovlivňuje i budoucí podobu mozaiky. 

 I Ježíšovi učedníci postupně přišli na to, že   pokud je jejich život spojen s Kristem, má všechno, tedy i utrpení, svůj význam a smysl. Tuto zkušenost vyjadřuje Pavel v listě Kolosanům: Od okamžiku, kdy za nás Kristus zemřel na kříži, se můžeme spojit s jeho utrpením, a tak mohou být i naše vlastní utrpení k dobru celého tajemného Kristova těla - to je Církve. Tento snad až zarážející text naznačuje, že i naše utrpení může mít nějakým  tajuplným způsobem účast na Kristově výkupné oběti.

 Pro mnohé z těchto našich úvah nemá ovšem století, v němž žijeme, pochopení.      Ještě méně pochopení  má pro hledání odpovědi v časových dimenzích, které překonávají hranice jednoho lidského života. Lidské možnosti jsou  zredukovány na technické ovládání světa, na konzum, živočišné pudy a ekonomické kalkuly... otázku po smyslu tohoto způsobu života neřeší. Důležitá je pouze  přítomnost. To co je teď.

 Z biblické zvěsti naopak promlouvá budoucnost. Vztažením člověka ke kosmickému řádu a k věčnosti nalézá nový smysl naší životní pouti. Nicméně teprve okamžik našeho konečného setkání s Kristem přinese odpovědi na všechna naše „proč?“. Do té doby zůstane v mnohém naše utrpení tajemstvím.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio