křesťanství

O modlitbě

9. 4. 2013 19:22
Rubrika: křesťanství

Modlitba (z praslovanského mold- snažně prosit, vzývat boha) má ústřední úlohu v mnoha náboženstvích.  V řeckém a římském náboženství byla modlitba neměnným  rituálem. Např. Římané užívali etruské modlitby ještě dlouho poté co se etruština stala mrtvým jazykem. Modlitby měly  často podobu  smlouvání mezi božstvem a člověkem. Typickou byla fráze do ut des, „dávám, abys mi dal“.

Zatím co v buddhismu a hinduismu odpovídá modlitbě meditace a v  konfucianismu a taoismu, hrají modlitby vedlejší úlohu, v židovství je modlitba (hebrejsky תפלה‎‎ tfila) jedním z nejdůležitějších rituálů. Ortodoxní žid se modlí třikrát denně: ráno (šacharit), odpoledne (mincha) a večer (ma'ariv). Při modlitbě si muži zakrývají hlavu kipou a při ranní modlitbě používají talit (modlitební „šál“) a ve všední dny i tfilin (modlitební „řemínky“).

Modlitby se recitují obvykle hebrejsky podle modlitební knihy, nazývané sidur. Texty se liší pro všední dny, postní dny, šabaty a svátky.

V křesťanství patřila modlitba od počátku k nejdůležitějším výrazovým formám víry  a ústřední místo má v životě křesťanů  dodnes.

Modlitba směřuje ke kterékoli z osob Nejsvětější Trojice – Otci, Synu nebo  Duchu svatému. Katolická a pravoslavná církev se obrací  i k Panně Marii a svatým.

Křesťané věří, že Bůh může k věřícímu v modlitbě promlouvat prostřednictvím Ducha svatého. Může se jednat o osobní vnuknutí, oslovení určitým veršem Písma, nebo souhru tzv. „náhod“ – což může být např. setkání s nějakou osobou, která řekne nebo udělá něco, co nás nasměruje tam, kde máme být.  

Soukromá modlitba mívá podobu rozjímání,  modlitby v duchu (tzv. modlitby srdce) nebo  modlitby vyslovené. Je velmi důležitou součástí křesťanského života.

Společná modlitba, k níž se  křesťané scházejí v rámci bohoslužeb či jiných shromáždění   mívá formu  modlitby  liturgické, tedy ustálené jednotlivými církevními tradicemi. Modlitby díkůvzdání, kajícné, prosebné, nebo  přímluvné mohou být čtené, zpívané (do této kategorie spadají i kostelní písně) nebo formulované vlastními slovy ať už vyslovené knězem nebo kýmkoliv z přítomných.

Nejznámější modlitbou je ovšem modlitba Páně (podle prvních dvou  slov v latině také Pater noster) – tedy Otčenáš, která je společná všem křesťanským vyznáním.

Podle Lukášova evangelia (L.11, 1-4)  naučil  tuto modlitbu své učedníky  sám Ježíš . Matouš ji řadí do tzv. Horského kázání. (Mat. 6, 9-14)

Skutečnost, že znění modlitby v obou evangeliích není zcela totožné, je důležitá.                        Je svědectvím, že nebyla – a patrně nikdy neměla být - ustrnulou modlitební formulí. První křesťané si byli vědomi, že Ježíš jim dal návod, vzor k modlitbě, nikoli neměnnou formuli, která má být vždycky stejně, třeba i bezmyšlenkovitě odříkávána.

 

Modlitba Páně je po celá staletí předávána z generace na generaci (první podobou bylo v Čechách podání staroslověnské, jehož autorem je zřejmě Cyril)  A protože ne všemu, co je v ní řečeno, my dnes  dobře rozumíme,  je třeba si tuto modlitbu vyložit. 

 

Oslovením  Otče náš, vyjadřujeme  náš vztah k Bohu jako k moudrému a milujícímu otci.  Tím zároveň s láskou a důvěrou přijímáme roli jeho synů a dcer. S tím jde zcela samozřejmě  respekt, úcta  a poslušnost. Ne proto, abychom si zajistili odměnu  a vyhnuli se trestu, ale protože si uvědomujeme naší nedokonalost a zranitelnost a protože   Boží  lásce důvěřujeme stejně, jako dítě důvěřuje svému otci.

 

který jsi v nebesích – v nebesích – na nebesích –  je synonymum pro místo, které je mimo náš prostor a čas. Nikdy tím nebylo míněno, že Bůh sedí v nebi na obláčku.

 

posvěť se jméno tvé … jinými slovy  - buď  svaté tvé jméno.  Pojem „svatý“ v sobě obsahuje transcedenci, čistotu, moc, velikost, nepostižitelnost, dokonalost a  Boží jméno znamená  ve starozákonním myšlení samotného Boha. 

Když tedy říkáme- Posvěť se jméno tvé, znamená to, že  uznáváme a respektujeme jeho svatost a zároveň vyjadřujeme své  odhodlání žít tak, abychom ho svými skutky a slovy neznesvěcovali, čili nedělali mu ostudu.  ( Mt 5,16: Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích);

 

přijď království tvé …

Nejprve je třeba si osvětlit pojem Boží království. Když my mluvíme o království  míníme tím nějaké území, kterému vládne král.  Když Ježíš mluví o království Božím, nebo Království nebeském,  nemá  na mysli žádné konkrétní místo ani na zemi, ani na nebi ani někde v zásvětí.  Nejde o časoprostor ale o duchovní  prostor – o stav lidské duše a stav celé lidské společnosti. Jedná se o  „ Boží kralování“ v lidech a mezi lidmi.

Boží království přišlo na zem s Ježíšem, a  v něm jediném bylo a je  plně obsaženo, což je patrné z jeho slov a z jeho způsobu života. Od té doby všude tam, kde  lidé přijali Ježíše do svých srdcí se Boží království stává skutečností. Je přítomné, jako pole, kde spolu roste koukol i pšenice ( Mat. 13, 24-30) a je i budoucí, protože přijde čas, kdy  bude dovršeno. Kdy to bude, je věc Boží.

Když tedy říkáme – přijď království tvé, sjednocujeme svou vůli a své přání s vůlí Boží. Chceme  usilovat o Boží království v nás  a chceme přispívat k jeho šíření všude tam, kde je oblast našeho vlivu.

 

buď vůle tvá jako v nebi, tak na zemi... tuto prosbu obsahuje pouze Matoušova verze. Je pravděpodobné, že  byla později přidána palestinskými křesťany, protože blíže vysvětluje prosbu předešlou a vylučuje neježíšovské pojetí Království Božího. Židé doby Ježíšovy  se totiž také modlili za příchod Božího království, ale chápali ho politicky, jako obnovení davidovského království, rozšířeného na celý svět.

Mesiáš, potomek Davidův by pak skrze židovský národ vládl světu. 

Touto prosbou je však jasně řečeno, že  prosíme o to, aby vůle Boží, která zcela a plně vládne „na nebi“ ( tj. jak už jsme si řekli mimo náš čas a prostor),   stejně tak  vládla na zemi, tj.  v každém lidském srdci a v celé lidské společnosti. 

Že chceme svou vůli podřídit vůli Boží, kterou je řízen svět, život lidstva, národů i jednotlivců, a které  se podřizoval i Ježíš : Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.  (Mar. 14, 36)

 

chléb náš vezdejší dej nám dnes …tak zní tato prosba v kralickém textu Matoušova evangelia. (vezdy = vždy, denně)   V Žilkově překladu Lukášova evangelia je výraz „vezdejší“ nahrazen srozumitelnějším slovem „denní“ : Náš denní chléb dávej nám denně. 

Staroslovanský cyrilometodějský překlad užívá opět jiné výrazy, které by v češtině zněly – chléb nastávajícího dne, nebo chléb pro příští den.

Vulgáta nazývá chléb  u Matouše  „supersubstatia  = chléb „nadbytostný“ a u Lukáše  „quotidianum   = chléb každodenní“

Je to způsobeno tím, že v původním řeckém překladu Lukášova i Matoušova evangelia je užito výrazu, který není zcela jasný : OPIÚSIOS. Vyskytuje se jen na tomto místě a nikde jinde v Bibli ; není znám ani z řecké literatury.

 Ježíš ovšem mluvil aramejsky, nikoli řecky. Které aramejské slovo bylo řecky mluvícími křesťany přeloženo nespisovným, ale hovorovým  výrazem, nevíme.

Lze se však domnívat, že správný překlad by mohl být EPIÚSIOS, což  lze opravdu chápat ve smyslu „zítřejší“ 

Důležitý však je smysl této prosby – Chléb v biblické mluvě neznamená jen  pokrm jako takový, ale vše, co je k životu třeba.

 Chápeme-li řecký výraz tak, že Ježíš učil modlit se dnes o chléb pro zítřek, znamená to prosbu, abychom měli pro naši existenci zajištěné živobytí. 

Nemůžeme  usilovat o Boží království, pokud  musíme především a nebo dokonce jedině usilovat o udržení holého života… 

Ježíš předpokládá, že člověk sám udělá vše, co může, aby měl zajištěno živobytí.            Ovšem   k tomu potřebuje zůstat  zdravý, tělesně i duševně.  A to není v lidských  rukou.

Úroda, kterou zaseje, potřebuje  slunce a déšť, a to člověk také neovlivní…

Náš život určuje spousta okolností a podmínek, které jsou mimo naši kontrolu. 

A všechny tyto okolnosti jsou obsaženy  v prosbě – Chléb náš vezdejší dej nám dnes…

Za povšimnutí ještě stojí že Ježíš nás naučil – chléb  NÁŠ  (nikoli můj) dej NÁM (nikoli mě)

Každý jsme částí celku a hmotné zajištění potřebujeme všichni. Křesťan nemyslí jen na sebe. Ten chléb je potřebný nám všem, je náš, naší prací a pomocí Boží získaný. Jsme bratři a sestry, synové a dcery téhož otce.

 

odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům …

I zde existují rozdíly ve znění Matoušově a Lukášově, stejně jako v překladech,  nicméně nedotýkají se podstaty této prosby, kterou je vědomí, že když my  prosíme Boha o odpuštění našich provinění proti Bohu a bližním,  musíme zároveň odpustit těm, kteří se provinili proti nám. Odpuštění potřebujeme všichni a opakovaně, proto by tato prosba měla být součástí každodenní modlitby.

 

neuveď nás v pokušení…. V Lukášově  evangeliu je tato prosba poslední. Abychom ji dobře pochopili, musíme si osvětlit co je míněno slovem  „ pokušení“

Řecké slovo PEIRASMOS,  které je užito v původním evangelijním textu, můžeme přeložit nejen jako pokušení, ale také zkoušku.

Zkouškou je zde míněno složité a těžké životní období, což dokládá např.  citace z Luk. 22,28, kde Ježíš říká učedníkům při večeři: „Vy jste se mnou až do nynějška vytrvali v mých zkouškách….“ I zde je v původním textu uveden řecký výraz  PEIRASMOS.

Takovéto těžké „zkoušky“  čili těžká období, mohou ovšem znamenat také pokušení sejít ze správné cesty…

V předchozí prosbě nás Ježíš naučil, abychom se modlili  za odpuštění hříchů z minulosti a v této prosbě  nás učí modlit se, abychom nepodlehli hříchu v budoucnosti.

Nicméně překvapující je žádost, aby nás Bůh nepřiváděl do těžkých životních situací a tím i do pokušení ke hříchu. Parně už mezi prvními křesťany vyvolávala tato věta otázky, na které odpovídá např. list Jakubův (Jak. 1, 13-15) „ Kdo je v pokušení, neříkej – Jsem pokoušen od Boha. Bůh je nedostupen pokušení ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý je pokoušen tak, jak jej vlastní chtíč přitahuje a láká. Chtíč potom zplodí a zrodí hřích, hřích pak, když je dokonán, porodí smrt.   

Apoštol Pavel k  tomuto tématu říká: „ Proto kdo si myslí, že stojí, hleď ať nepadne. Pokušení, které vás zachvátilo, je jen lidské. Bůh je věrný, on vás nenechá pokoušet nad vaše možnosti, ale s pokušením dá i východisko, abyste je mohli snésti (Kor. 10, 12-13)

V životě se nelze vyhnout těžkým životním situacím ani příležitostem k pokušení. Proto prosíme Boha, aby nás ochránil od  zkoušek nad naše síly a vědomi si své slabosti i nebezpečí moci zla  sami uděláme všechno, abychom obstáli a nezahrávali si s pokušením.     I zde tedy jde o spolupráci Boha s člověkem.

 

ale zbav nás od zlého. Tuto sedmou a poslední prosbu najdeme opět jenom u Matouše. 

Lze se domnívat, že původní modlitba, kterou Ježíš učedníky naučil, byla spíše v podobě, v jaké ji uvádí Lukáš. Je totiž těžké si představit, že by křesťané z pohanství, pro které Lukáš psal, užívali pouze pět proseb, kdyby je Ježíš naučil sedm. 

Křesťané z židů, pro které psal Matouš měli dobrý důvod přidat třetí prosbu, jak už jsme si řekli, a když už jich měli šest, přidali i sedmou, protože sedmička byla posvátným číslem palestinského semitského obyvatelstva.   Matoušovo evangelium v kap. 13 uvádí také 7 podobenství, pronesených téhož dne, v kap. 23, 13-37 je to  7 zlořečení, 7 blahoslavenství najdeme v 5. kap. 3-12. Žádný jiný evangelista tento počet nemá. Jedná se tedy patrně o tradici palestinských křesťanů, kterým zůstalo posvátným leccos, co si přinesli z židovství.

Nicméně prosba „zbav nás od zlého“ je rozšířením a doplněním dvou proseb předešlých.

Jestliže jsme se modlili za odpuštění hříchů minulosti, za ochranu před hříchem v budoucnosti, zde se modlíme za ochranu před zlem v přítomnosti.

 

věta Neboť tvé je království i moc i sláva  nepochází od Ježíše a v nejstarších rukopisech se nevyskytuje.  Jedná se  o tzv.  Doxologii ( chvalozpěv, velebení Boha) , kterou bývaly zakončovány staré židovské modlitby, které se užívaly při bohoslužbách. 

Do textu Otčenáše se dostala již v době apoštolské. Nejstarším dokumentem, kde se tato věta objevuje, je Didaché z konce 1. století.

 

Ve východní liturgii tato slova říká pouze kněz a  Římskokatolická církev doxologii k modlitbě  nezařazuje. Naše církev tuto poslední větu přijala jako vyjádření důvěry, že Bůh naši modlitbu vyslyší, neboť je svrchovaný Pán světa, mocný a svatý.

Doxologii jako součást modlitby Páně pronášejí také protestantské církve.

 

Amen.… je hebrejské slovo a znamená „staň se!“ Ježíš ho v této podobě užíval a proto ho v tomto původním tvaru užívají i křesťané všech národů, ať už se modlí v jakémkoli jazyce. Vyjadřují tím touhu, aby se splnilo to, o co jsme v modlitbě prosili.  Je vyjádřením naší víry, naděje a lásky.    

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio