JOSEF

Josef byl otcův oblíbenec – ale nikoli pro svou výjimečnost, nebo kvality. Jeho jedinou „zásluhou“ byl pouhý fakt, že byl - spolu s Benjamínem, synem milované Ráchel. 

Josef radil a poučoval. Vykládal své sny, ve kterých se mu všichni klaní. Chlubil se krásně vyšívaným pláštěm, který pro něj otec nechal zhotovit…. Svým chováním si – jak se říká – koledoval o malér.                 Není divu, že nebyl zrovna oblíbený.

Vina je ovšem i na straně Jákoba. Od dětství Josefa hýčkal a upřednostňoval před svými ostatními dětmi, aniž si uvědomil, že  je tím zraňuje.

Ale jakkoli chápeme složitou situaci v rodině, to co Jákobovi synové svému bratru udělali, byla hanebnost.

 

Když opadly emoce a bratři si uvědomili co spáchali, nejspíš trpce litovali zlého činu.                                Nebyli to žádní bandité. Dostalo se jim přísné výchovy. Svého otce měli v úctě. Věděli o Božím zaslíbení. Věděli, že patří k vyvolenému národu – a že to sebou přináší zcela konkrétní morální závazky.

Teď se museli naučit žít s tím strašlivým tajemstvím, s vinou, kterou nelze omluvit žádným – protože…

Když v bezesných nocích na Šekemských pastvinách upírali oči do tmy, nebo do plamenů ohně  říkali si – kde teď asi je – Josef?

Měli se pokusit přivést ho zpět? Ale jak? Vždyť hledat v Egyptě jednoho otroka – to je jako hledat jehlu v kupce sena….A co by řekli otci? 

A tak se snažili zapomenout. Ukrýt svou vinu až na dno své duše a ani myšlenkou o ni nezavadit.              Umím si představit, že za celé ty roky nepadlo mezi nimi o Josefovi ani slovo.

 

Ale co Josef? Proč on se nepokusil znovu najít svou rodinu? Pro něj by to bylo velmi snadné.                     Věděl, kde je hledat. Byl správcem Egypta. Mohl se do Kenaanu vypravit sám a nebo mohl vyslat poselstvo.

No - nebylo by to lákavé – Přijet do Beer- šeby s doprovodem a se všemi hodnostmi…?

To koukáte,  bráškové, čím jsem se stal! Vždycky jsem věděl, že jsem výjimečný. A teď s vámi zatočím za to, co jste spáchali!

 

Josef to mohl udělat. Nepochybně. Ale – co dobrého by to přineslo?  Otec by byl rád, že je živ. To jistě. A také by  byl zoufalý z toho, co se stalo. Bratři by  prosili o odpuštění. Ze strachu – ne z lítosti.

Vlastně by jim tím potvrdil, že – ač jejich bratr - nikdy nebyl, není a nebude jedním z nich.                    Takového bratra těžko milovat…Bylo by to setkání bolestné a nepříjemné pro všechny zúčastněné.

A tak Josef zůstal v Egyptě. Budoucnost ponechal zcela v rukou Božích, v důvěře, že až nadejde ta správná chvíle, on už to nějak uspořádá.

 

Když ta chvíle nadešla, Josef zachoval rozvahu a ani mrknutím oka nedal najevo, že bratry poznává.

Oni ho nepoznali. Není vyloučeno, že je zarazila jistá podobnost – ale jak by je mohlo vůbec napadnout, že ten vznešený Egypťan  může být jejich ztracený bratr?

Jákobovi synové prožívají horké chvilky. Josef  je obviňuje z vyzvědačství a do vaků jim dává peníze, aby je zmátl a vylekal.

Tak co uděláte, bratříčkové? Překonáte strach a vrátíte se do Egypta s Benjamínem,  nebo obětujete Šimeona – tak jako kdysi mě?

 

Jákobovi synové se vrací s Benjamínem a Josef opět chystá léčku - obviní chlapce z krádeže.                      Nejmladší z bratrů má zůstat jako otrok, ostatní mohou jít..

Benjamín je jedinou Jákobovou útěchou  - to ví Josef stejně tak dobře, jako jeho bratři. Hraje si s nimi, jako kočka s myší. Baví se snad  tím, jak je trápí? Mstí se za  utrpěné příkoří? 

Ale vždyť takto nejvíc ublíží Benjamínovi a Jákobovi, kteří se proti němu neprovinili! Proč to dělá? 

 

Josefovi nejde o pomstu. Už dávno bratrům odpustil- tu bolest a hořkost  na dně studny. Tu cestu do Egypta v poutech, i krátký vzestup a tím větší pád až do kobky faraonova vězení…

Josef už ví, že to všechno musel prožít,  aby poznal, že kdo se povyšuje, bývá ponížen.

Aby pochopil, že i zlé věci, které na člověka dopadnou, mají svůj smysl.  

Aby uvěřil, že Hospodin umí i ze zlého vytěžit dobro.

Vždyť kdyby tehdy bratři ovládli svůj hněv, Josef by se nestal správcem Egypta a nemohl by zachránit svůj lid před hladomorem. To žárlivost  bratrů přemístila Josefa  tam, kde ho Hospodin chtěl mít a kde ho potřeboval.

A teď –prostřednictvím Josefa Bůh zkouší a vychovává praotce svého lidu. Staví jim před oči to, co oni sami skryli hluboko ve svých srdcích.  Náhle jako by se znovu ocitli u Šekemské studny. Jako by znovu sdělovali svému otci, že ztratil svého milovaného syna. Jak se rozhodnou tentokrát?

 

Hospodin ví, jaká bude odpověď. Josef to tuší a doufá.

Ale je třeba, aby oni sami otevřeli své nitro. Aby oni sami dali průchod svým pocitům a vyslovili to, co v jejich myslích  i srdcích zoufale křičí  – Že  se za žádnou cenu nevrátí bez nejmladšího bratra.                       Ani za cenu vlastního života. Tentokrát už ne.

 

Tento příběh je o odpuštění.

Odpuštění je veliké téma a nikdy s ním nebudeme hotovi. Protože ať chceme či nechceme, budeme si vždycky ubližovat. Ale jestliže si vzájemná zranění budeme stále účtovat a oplácet, jedna vina zplodí další a my se dostaneme se do bludného kruhu.  Jenom odpuštění má moc tento  bludný kruh přetnout.

 

Já netvrdím, že odpustit je snadné.

S velikou pokorou před bolestí těch, kteří prošli peklem koncentračních táborů, nebo těch, kteří se střetli ze zločinem, jenž  těžce zasáhl je, a nebo hůř – někoho z jejich blízkých, chápu, že jsou věci extrémního rázu, které člověk prostě odpustit nemůže. 

 

Ale mnoho zla pramení jenom z nedostatku empatie, z hlouposti, zatrpklosti….Mnohdy jde pouze o nedorozumění, často hraje svou roli momentální indispozice, afekt, strach…

Pokud člověk, který ublížil v sobě najde sílu k omluvě, lidé většinou dokáží odpustit.

Tak, jako starozákonní Josef, který  do slova a do písmene naplnil požadavek, který na své učedníky o více než 15 století později vznese Ježíš. Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. Ale i on potřeboval vědět, že bratři svého činu litují, a že už to – jak se říká – víckrát neudělají.

 

Co však s těmi, kteří se nejen neomluví, ale zjevně ani nelitují zlého činu? O odpuštění nestojí a snad jim ani nedochází, že něco je v nepořádku?

 Anselm Grün  říká, že odpuštění stojí až na konci, nejdřív se potřebujeme rozzlobit.  Odpuštění může přijít  až po hněvu, ne před ním. Ne bez něj. Hněv není totéž, co nenávist, před kterou Ježíš varuje.   Hněv je jen přirozenou reakcí organismu, stejně tak, jako pláč. Je silou, která nám pomůže vytrhnout ze sebe osten, který nás poranil.   Tak, jako ucukneme, když se spálíme, hněváme se, když nás někdo zradí a ublíží nám.

Není nutné, ba ani žádoucí  potlačovat  city a emoce. Spravedlivý hněv – na rozdíl od nenávisti -  není něčím, čemu bychom se museli křečovitě bránit.

Takové násilné sebeovládání - pokud bychom ho vůbec byli schopni - by stejně bylo neupřímné. 

 

Abychom mohli odpustit, musíme si uvědomit svou hodnotu a  povznést se nad toho, kdo ve své slabosti či nevědomosti druhé zraňuje. Nad toho, kdo je natolik zajatcem vlastní povahy, svého strachu a zoufalství, že ani nemůže jinak. Musí druhé zraňovat a snižovat na svou úroveň.

Když si toto uvědomíme, hněv se utiší a přetaví se v soucit s člověkem, který má vážný problém sám se sebou. Takovému člověku už samozřejmě dokážeme odpustit. 

A teprve potom  dokážeme  říct s ukřižovaným Ježíšem: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí" (Lk 23,34).