Půst

Popeleční středou, která letos vyšla na 17. únor  jsme vstoupili  do čtyřicetidenního postního období.  V tento den bývá  křesťanům udělován popelec (popelem nakreslený kříž  na čelo)

Jeho přijetím člověk vyznává před Bohem svůj hřích, prosí o odpuštění a sílu začít znovu.

 

Známý křesťanský filosof Anselm Grün o postu říká, že :  

půst je křik našeho těla po Bohu, křik z propastné hlubiny, v níž se setkáváme se svou nejhlubší bezmocí, zranitelností a nenaplněností a v níž celou svou bytost necháme padnout do bezedné Boží náruče. 

 

Ježíš před zahájením své veřejné činnosti strávil 40 dní na poušti, nic nejedl a v osamění  překonával   pokušení. Tuto zprávu najdeme ve všech třech synoptických evangeliích. Matouš a Lukáš podávají podrobný popis, Marek pouze konstatuje:  "byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel". 

 

Pro Židy měla poušť zcela zásadní náboženský význam. Zde  byl Izrael formován a přetvářen z neukázněných beduínů v Boží lid. Zde  zakoušel Boží moc a ochranu.

Judská  poušť vypadá jinak, než třeba Africká Sahara. Nejsou zde žádné písečné duny. Místo nich se od obzoru k obzoru táhnou oblé kopce, plné kamení, sem tam porostlé řídkou, neduživou trávou. Je zde horko a ticho.  Nikde jinde člověk nemůže zažít tak intenzívní až skličující pocit samoty,  jako právě zde.  

Čtyřicet dní a čtyřicet nocí se Ježíš v Judské poušti postí. V osamění a v  extrémních podmínkách má osvědčit, že obstojí sám před sebou. Že vydrží sám se sebou. Poslední okamžiky složitých období bývají vždycky nejtěžší. To jsou  chvíle, kdy  přichází ďábel.

 

Všechna ta  pokušení, která na Ježíše líčí, však  nejsou náhodná. Souvisí s tím, co je o Mesiáši řečeno v Písmu. Podle starých textů umí Mesiáš proměnit kámen ve chléb.  Nikdy se neskloní před  ďáblem. A kdyby  padal  z výšin, sám Bůh pošle své anděly, aby si nohu o kámen nenarazil.

A  ďábel si to chce  ověřit.

 

První pokušení, které předkládá Ježíšovi  je  tedy arogantní výzva: Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať je z něho chléb. 

Umíš  to, co má umět  Mesiáš ?  -  tak to dokaž a ukaž - jestli na to máš!  Udělej  z kamení chleba!

 

Bůh ale nedělá zázraky proto, aby se předváděl nebo někomu něco dokazoval.    A  tak ani Ježíš nepoužije Boží moc na něco, co nevede dál. 

A v tomto duchu také ďáblovi odpovídá. Nejen chlebem živ jest člověk....

Život není o tom, že si sami naplníme žaludek. Nežijeme pro sebe, ale pro druhé-  abychom se setkávali, abychom si pomáhali a sdíleli spolu dobré i zlé. 

Ale   cokoli, co děláme jenom pro sebe - je ďáblovo pokušení.

 

A bere ďábel Ježíše do Jeruzaléma, postaví ho na vrcholek chrámu a říká:         skoč a dokaž tak, že jsi Mesiáš…

To už vypadá skoro  jako čin zoufalce, ďábla zoufalce, který nemůže dostat Ježíše tam, kde by ho chtěl mít. Ježíš klidně, mírně, nicméně rozhodně odmítá. Nepoužije Boží moc na něco, co postrádá smysl a užitek.

 

Světská moc a sláva  je dána ďáblu a komu on chce, tomu ji dá. A teď vládce světa  - Ďábel, Ježíšovi nabízí neomezenou moc nad lidmi. Nabízí  mu vlastně možnost změnit svět k lepšímu. Stačí málo – jen se  sklonit před ďáblem a svět může být dokonalý….

To je tedy vskutku ďábelská nabídka. 

Ale Ježíš odmítá  cestu moci, která  nevyhnutelně  – dříve či později -vede k násilí. On  - jako láska sama- raději volí cestu sebeobětování, protože  před světem,  kterému vládne satan, se  láska nikdy  sklonit nemůže.

 

A tak ďábel zklamaně odchází. Ještě se vrátí. V Getsemanské zahradě, i na Golgotě....zase zkusí našeptávat -  ale neuspěje.

 

I do našeho života opakovaně vstupuje pokušení. Zkušenost pouště je i naší zkušeností, byť v menším a obrazně.

V tomto postním čase je třeba abychom se ztišili, odložili všechno, co může překážet a co nás spoutává – a našli chvíli k  tichému zkoumání vlastních činů i myšlenek.

Zda nepodléháme pokušení ovládat své bližní mocí.

Zda nedáváme  přednost  slávě či majetku před láskou. 

Zda dokážeme  nutkání "něco  mít" říci ne a obrátit se  k tomu, co je mnohem důležitější, než to, čím právě žijeme.

 

Postní doba není dobou chmurného odříkání, ani dobou neustálého přemítání nad utrpením Páně, i když to mnohdy postní písně navozují.

Je to především období duchovní očisty.

Je to příležitost k  uvědomění si, že jsme na cestě.

Je to snaha o  přiblížení se k Otci skrze Syna.

Je to doba vytrvalého ale i radostného úsilí,  které by mělo vyústit v našem smíření s Bohem.