MLUVENÍ V JAZYCÍCH

Apoštolé nebyli vzdělaní lidé. Byli to povětšinou rybáři a řemeslníci. Doslova je o nich napsáno, že „jsou to lidé neučení a prostí“ (Sk 4,13). A právě jim Ježíš řekl: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. (Mk 16, 15). Jděte a kažte...Jenomže oni  neuměli číst, neuměli psát , natožpak aby ovládali nějakou cizí řeč. A tak jejich první reakcí možná bylo: „To se hezky řekne, ale v cizích zemích mi nikdo nebude rozumět! “ ale Ježíš pokračoval: Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; (Mk 16, 16-17)

To, co Nový Zákon označuje jako mluvení  "jazyky ", je dar. Je to schopnost hovořit cizí řečí. Řečí, kterou člověk nezná, a nikdy se jí neučil.

Toto zaslíbení se naplnilo o Letnicích, jak je popsáno ve skutcích 2,4: Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.

První apoštolé tuto schopnost dostali, aby se mohli  vypravit na misijní cesty a zvěstovat evangelium.  Byl to jeden z Božích zázraků. Tak to chápal např. Origenes nebo Chrysostomus.

Jiní zase říkají, že apoštolé mluvili svojí rodnou řečí, a schopnost porozumění získali lidé, kteří přišli ze vzdálených oblastí.

Letniční událost lze údajně chápat i tak, že se jednalo o jakýsi exaktický projev náboženského vytržení, a pouze ti, kteří prožívali stejné vytržení, porozuměli. 

Ať tak nebo tak, mluvení cizí řečí („jazyky“) i schopnost porozumění,  pokládala prvotní církev za jeden z duchovních darů, který jí byl dán  k misijním účelům. V tradičních církvích dnes převládá názor, že tyto charismatické dary vymizely krátce  po apoštolském věku.  Stále ještě zde hovoříme o zázračné znalosti sice neznámých, ale existujících jazyků.

 

Nicméně známe ještě jiný typ "mluvení v jazycích" - a sice v řeči jejíž slova neodpovídají žádnému známému  jazyku nebo dialektu.  S tímto fenoménem se můžeme setkat v křesťanském shromáždění tzv. „letničního“ či „charismatického“ typu. Někteří lidé se zde modlí  nesrozumitelnou řečí, v jazyce, který vůbec neexistuje, a jiní lidé jejich slova vykládají ostatním. Jedná se i v tomto případě o dar Ducha svatého? Lze i toto označit, jako mluvení v nových jazycích? Podívejme se,  co o tom říká Bible:

 

1. Kor. 14, 1-2 Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči.  Vždyť kdo ve vytržení mluví jazyky, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu, a nikdo mu nerozumí. Je puzen Duchem, ale to, co říká, zůstává tajemstvím.

Jaká jsou to tajemství? Věci podivuhodné, od věků skryté? Dávná proroctví, či věci budoucí?  Nejspíše ne. Apoštol zde sice zmiňuje prorockou  řeč, ale hned v další větě podotýká, že člověk v takovémto "vytržení" nemluví k lidem, nýbrž k Bohu. Lidé jeho slovům  nerozumí - ba ani nemají rozumět, protože to není určeno jejich uším. Ani člověk sám neví, co říká. Je to tajemství, které zůstává mezi lidským duchem a Bohem..

 

Kapitola 8, verš 26-27  epištoly Římanům říká: Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.

My někdy opravdu nevíme, jak a za co se modlit. Domníváme se, že je nutné naši modlitbu vycizelovat a používat vzletná slova, aby zněla vznešeně. Aby se Bohu líbila. A tak ne vždycky odkryjeme to, co je opravdu v našem nitru. Často je to hořkost, jindy výčitky, pochybnosti...bolest. Ano - i obvinění Boha samotného.  Zdá se nám nepatřičné o těchto věcech s Pánem mluvit.  A přitom říkáme, že mu věříme..

Naproti tomu modlitba člověka, který se " modlí v jazycích" má silný emociální náboj. Člověk hovoří duchem, mysl je vyřazena.  Modlím-li se totiž jazykem, modlí se můj duch, ale má mysl je bez užitku. (1 Kor 14:14)

 

Lidská mysl totiž nedokáže vždycky odkrýt a pojmenovat všechny ty rádo-by zapomenuté křivdy, viny a dávná zranění.V knize Přísloví se říká: Lidský duch je světlo od Hospodina; to propátrá všechny nejvnitřnější útroby. (Př 20:27) A apoštol Pavel k tomu dodává:  Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží. (1 Kor 2:11)

 

Lidská duše, mohu-li to tak říct, zná a prostřednictvím "modlitby v jazycích" odkrývá, co je skryté. Rozum ani myšlenky  pak nestojí v cestě a nerozmělňují poselství určené přímo Bohu. Ústa mluví a mluví - slova, slova, slova....Co je do slov, když se duše vylévá do Boží náruče? Ovšem ne každý je takové modlitby ducha schopen.

A také ne každá modlitba v nesrozumitelném jazyce musí nutně být  modlitbou ducha.

Může (ale nemusí) jít  o exaktické projevy, způsobené výjimečnou duchovní atmosférou a psychickým rozpoložením přítomných. Může (ale nemusí ) se jednat i o  stav, kdy prostě  "přání je otcem myšlenky"

 

Apoštol Pavel, který se s tímto fenoménem setkával patrně velmi často a poznal ho i sám na sobě, varuje Korinťany před přílišným a neuváženým užíváním "mluvení v jazycích" : Kdybych se modlil ve vytržení, modlil by se můj duch, ale má mysl by toho nebyla účastna. Co tedy? Budu se modlit ve vytržení ducha, ale budu se také modlit s vědomou myslí. Budu zpívat chvalozpěvy ve vytržení ducha, ale budu zpívat také s vědomou myslí. Kdybys děkoval Bohu ve vytržení, jak by ten, kdo do toho není zasvěcen, mohl říci Amen k tvému díkůvzdání, když nerozumí tomu, co říkáš? (1. K.14,14-17) a o něco dále ve verši 23. dodává:  „Kdyby se celá církev sešla ve shromáždění a všichni by mluvili ve vytržení, a přišli by tam lidé nezasvěcení a nevěřící, cožpak neřeknou, že blázníte?“(1.K.14,23)

"Mluvení v jazycích"  na bohoslužbě  je tedy tradičními církvemi odmítáno.

 

Je zcela logické, že člověk, který se ocitne ve společenství letničních, či charismatických křesťanů, je poněkud zaskočen. Nesrozumitelné drmolení, pláč, smích, třes či jiné exaktické projevy se mu zdají krajně podezřelé.

Není divu, že odmítá  vyslovit „Amen“ jenž ve své podstatě znamená: souhlasím s tím, co bylo řečeno,  když nechápe, co bylo řečeno.

Není divu, že odmítá uvěřit zázračným uzdravením, kterých je svědkem, nebo se o nich dozvídá. Ale nelze se tomu vysmívat.

 

Letniční hnutí  vzniklo v USA na počátku  20. století. Stalo se, že jistý metodistický kazatel vyprosil pro jednu z přítomných žen křest Duchem svatým. Ta žena tím údajně získala dar modlitby v jazycích.  Následně pak  tuto milost přijali i ostatní ve sboru.

 

Během několika  let se letniční hnutí rozšířilo  a vznikla celá řada nových letničních církví a nezávislých sborů. Přibližně v polovině minulého století se tento fenomén začal objevovat i  v tradičních evangelikálních a  protestantských církvích, a o něco později rovněž  v katolické církvi. Aby  byl tento proud odlišen od samostatných letničních církví, byl nazván charismatickým.

Charismatici se snažili propojit letniční zkušenost s tradicí svých církví, což bylo velmi obtížné, protože postoj ze strany vedení církví, byl namnoze odmítavý.  Zásluhou letničního kazatele Davida du Plessis, se napjatá atmosféra poněkud uvolnila. Tento kazatel, který vstoupil  do historie jako „pan Letnice”,   vedl vytrvale dialog se zástupci „klasických“ církví a procestoval množství zemí.  Nakonec byl pozván i do Vatikánu, kde o letniční zkušenosti hovořil kardinálem.

 

Křesťanských společenství je mnoho, ale Kristova církev je jen jedna.

Není podstatné, zda je člověk katolíkem nebo evangelíkem, zda se účastní bohoslužby v pravoslavném chrámu, nebo vesnickém kostelíku.

Někdo chválí Boha písní  kancionálu za doprovodu varhan.

Jiný na druhém konci světa  vyjadřuje svůj vztah k Bohu sakrálním tancem za zvuku bubnů. A ještě jinde zpívají gospely, a někde vůbec nezpívají, jen se společně modlí.

Některá církevní společenství mají liturgii, jiná nikoliv.

Kolik lidí, tolik způsobů uctívání Boha.

 

Domnívám se, že je to dobře. Historie ukázala, že cesta sjednocení  za každou cenu, přinesla jen bolest a utrpení. I pravda přestává být pravdou, je-li do hlavy vtloukána kladivem. Jestliže mne "mluvení v jazycích" děsí, nemusím se takových setkání zúčastňovat.Jestliže ve mě katolická dogmata vyvolávají vzdor a pochybnosti - nemusím je přijímat. Mohu si zvolit takové církevní společenství, které je mému srdci a mému vnímání víry nejbližší.

Ale nemám právo zpochybňovat  cesty jiných křesťanů.  I když se lišíme ve způsobu uctívání i v projevech , i když na něco máme odlišné názory, stále jsme jedna rodina Božích dětí.  Protože v tom co je nejdůležitější, se shodujeme. To, co je  podstatné, to je  osobní vztah člověka ke Kristu a přijetí Krista za svého Pána a Spasitele. 

 

Modlitba s vědomou vůlí, je-li upřímná,  není  méně hodnotná, než modlitba "v jazycích" a  Evangelium je stejné pro nás pro všechny.

Jak říká apoštol Pavel: Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.

Pokoj Vám.