Chana - matka Samuelova

1. Samuelova 1, 1-19

Podle obvyklých lidských měřítek se Chaně  nevede špatně. Je  milována a je také hmotně zajištěna.  Ale vědomí neplodnosti ji velmi trápí. Každá izraelská žena v sobě nese, jako součást své víry, touhu po dítěti. Mužský potomek je Božím darem, naplněním a smyslem jejího života. Chaně byl tento dar odepřen a ona svůj těžký úděl nedokáže přijmout. Neplodnost ji jako-by vylučuje z účasti na společném požehnání. Druhá Elkánova žena, Penina, ji navíc uráží, vysmívá sejí  a tím si vybíjí svou žárlivost.

 

Chana se svou bolestí nejde  pro pomoc a radu k lidem. Nehledá útěchu u přátel a u rodiny. Ti jí pomoci nemohou.  Ona své trápení vypoví před Bohem. Ví, že Bohu není nic nemožné.  Ví, že  Sára, ač neplodná a v pozdním věku, porodila Abrahamovi Izáka.

Chana ví, že i její modlitba může být vyslyšena. Je to zápas o víru. O víru, že se skutečně stane, oč prosí. Slova její modlitby nejsou v Bibli zaznamenána. Možná proto, že vroucí modlitba, ve které je bytostně obsažen celý člověk,  se prostě do žádných slov vměstnat nedá.

Natolik se liší od předem připravených, promyšlených  a mnohokrát opakovaných modliteb, že ani Élí nerozpozná hloubku modlitby v duchu a pravdě. Chrámový kněz se domnívá, že Chana je opilá. Nerozumí, nechápe, stejně, jako mnozí neporozumí a nepochopí o několik století později, až bude o Letnicích vylit Duch svatý. A to, co  uvidí a uslyší,  budou lidé také přičítat opojení z vína.

 

Za Chaninou modlitbou nestojí hotová víra. Ta se v ní teprve rodí. Stojí  za ní však odvážný slib: " jestliže mi daruješ mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život;  Nic většího už nelze vyslovit. Sobectví se jako-by rozpouští v ochotě sloužit Bohu. 

Vzdám se toho nejdražšího, oč prosím a co ještě ani nemám....Tento slib nejen že překonává cíl prosby, ale je zároveň i zkouškou: Člověku je léčkou nerozvážně říci - je to zasvěceno - a po slibu si to rozmyslet. (Přísl. 20,25)

Nedodržení slibu vždycky znamená  přetržení pouta důvěry. A to je velké riziko i v mezilidských vztazích.  Když člověk nedodrží slib daný Bohu, není už v jeho silách  porušené  pouto důvěry znovu navázat.  Jenom Bůh pak může dát milost.

 

Chana však svůj slib dodrží.  Je si vědoma skutečnosti, že syn, který se jí narodil jí nepatří, ale byl jí pouze svěřen. Po 3 roky nenavštíví svatyni v Šílu a připravuje Samuela pro jeho poslání. Mateřská láska trpí a umírá ve jménu lásky Boží. V tomto němém zápase můžeme zahlédnout něco z toho, co v mnohem větší míře prožije Marie.Něco z toho,co matce Boží řekne v chrámu Simeon: I tvou vlastní duši pronikne meč..

 

Chana, vedoucí maličkého Samuela do svatyně v Šílu, se podobá Abrahamovi, vedoucímu Izáka na horu Mória. Lidská láska se ocitá v konfrontaci s láskou Boží. Ale Chana už abrahamovské svědectví zná. Ví, že není první, kdo zakouší zkušenost ztráty, jako zkušenost obohacení a požehnání: Dej Pánu všechno, i to nejdražší co máš! On chce za celou lásku svou - celou lásku naší!

Chanin chvalozpěv, který zaznamenala Bible, je hlasem radosti. Mé srdce oslavuje Hospodina. Povstávám v jeho síle ze své bezmocnosti a díky jemu už stojím pevně na nohách víry, kterou on sám ve mě probudil a upevnil....

Chana je změněna k nepoznání. Místo ponížené ženy, která se pro pláč ani nedokázala najíst, je tu bojovnice, která se odváží napomenout pýchu a opovážlivost těch, kteří urážejí lásku a dovede ukázat na spravedlivý Boží soud. Chaně je dáno vidět skrze víru i Kristovo vítězství a proto prorocky zvěstuje, že Hospodin udělí moc svému králi, roh pomazaného svého pozvedne...

 

Je zvláštní, že právě neplodnost dala Chaně sílu pro usilovné hledání milosti Boží. Ale kdyby  Chana měla děti, asi bychom o ní v Bibli nečetli. Požehnání by považovala za samozřejmost, a možná by se pýcha projevila právě u ní, protože jí patřila mužova láska...

Pán ale má svoje cesty, které někdy začínají právě pokořením, vedou úskalím naší neschopnosti,  přes  propast zklamání a bolesti... abychom se naučili ve víře přijmout i to, co je člověku nemožné.

Jen proto patří Chana do svědecké řady žen Starého zákona. Sára, Rebeka, matka Samsonova, ale také Alžběta, matka Jana Křtitele, o které čteme v Novém zákoně -

všechny tyto ženy byly neplodné, a přesto se staly matkami těch, ve kterých pokračovala linie Božích vyvolených.  

Je mnoho  lidí, kteří lásku vyžadují, ale sami nemilují. Takoví lidé se v protivenstvích většinou zatvrdí a od Boha se odvrátí, protože nedostali, co chtěli. Bůh si od nich nedal nadiktovat jejich přání, odmítl stát se kouzelným dědečkem a ochotným služebníčkem.

 

Mnozí lidé se zase trápí pocitem promarněného života. Trápí se, protože tolik chtěli změnit k lepšímu život svých dětí a leckdy přitom dosáhli pravý opak toho, oč upřímně usilovali.

Marnost našeho úsilí změnit cokoli v životě vlastních dětí i v životě vlastním vede k pocitu prázdnoty, zbytečnosti -a neplodnosti lidského života. A zde je na místě otázka: skutečně nám šlo o to, aby naši drazí poznali nový život v Kristu? Neusilovali jsme ve skutečnosti o to, aby žili podle našich představ? Neznásilňovali jsme je svými "ušlechtilými" představami?

Modlili jsme se za ně? Upokojili jsme svá srdce vědomím víry, že Pán naše prosby slyší a uvede do pohybu skryté síly, o nichž nemáme tušení? Že odpovědí na naše prosby bude tajemné působení na jejich životy? 

 

Jde-li nám o spásu našich drahých, musíme za nimi stát a v modlitbě o ně zápasit.

To nejdůležitější, co máme z Chanina svědectví pochopit, je výzva, abychom nezůstávali duchovně neplodní. I my se máme stát duchovními matkami a otci těch, kteří přijdou k  Pánu Ježíši a přijmou z jeho rukou dar nového života. A za tuto plodnost máme prosit - vytrvale a neodbytně, vroucně a s láskou - tak, jako Chana.

Nikdy nedohlédneme, jaký dosah pro celé lidstvo může mít nepatrná chvíle, kdy se nebesa radují nad jedinou spasenou duší víc, než nad 99-ti  spravedlivými. 

My možná vyhlížíme veliké věci, které otřesou světem a změní lidi a svět - ale neuvědomujeme si, že ty veliké věci se už dějí -  jsou přítomné v tom, čemu my ve své pošetilosti říkáme maličkosti a v tom, co nám někdy ani nestojí za pozornost.