Cesta do Emauz

Náš život je jako cesta. Cesta víry, po níž  ale nejdeme osamocení.  Všichni máme s Bohem nějakou zkušenost a nějaký ten kus cesty už jsme ušli. Někdy klopýtáme, někdy tápeme a bloudíme.  Někdy  je třeba se zastavit, a ptát se: Jdu správně? Jsem  tady na tom místě  - správně?  A je tohle vůbec ta cesta, na kterou mě Pán povolal, nebo je to moje vlastní cesta? A tak se ptáme a hledáme, jdeme, nebo  klopýtáme,  - ale to nevadí. Pořád   je to lepší, než si sebevědomě vykračovat, ale mimo cestu...

 

Ti dva učedníci, o kterých jsme četli v Evangeliu, jsou na cestě  do Emauz.  Jsou smutní, zklamaní  a není jim příliš do řeči. Ale jak to bývá, chůze rozvazuje jazyky. Ti dva učedníci spolu rozmlouvají, probírají a stále znovu přetřásají tragické události posledních dní. Všechna ta  neúprosná, děsivá fakta, která učinila tečku za nadějnou minulostí s Ježíšem, za vším,  co s ním prožili, za vším,čím jejich život rozkvetl.

 

Zkusme se vcítit do jejich situace. Oni byli svědky Ježíšových  mocných činů, viděli, jak uzdravoval nemocné, a sytil hladové. Slyšeli jeho kázání, a také jak to nandal farizejům. Žili tou nadějí že On je tím, kdo  vykoupí Izrael. Těšili se na každý nový den s ním, někdy ani  dospat nemohli, a hledali ho, když se jim někam ztratil, aby se modlil...a když později  do jeho slov vkrádal smutek...a on jim říkal, že bude trpět a odejde, nechtěli tomu věřit...

To člověk často dělá, že odmítá přijmout něco, co nechce, aby se stalo.

 

A potom nastal Zelený čtvrtek. Zatčení v Getsemane. A oni  si pořád říkali, že to bude dobré, že Ježí něco udělá,  něco se stane a dobře to dopadne. A pak ho viděli zbitého, s trnovou korunou na hlavě... a pořád doufali. A potom kalvárie, hřeby v jeho rukou a nohou. A výsměch setníků : Jsi li syn Boží, sestup s kříže!  A oni tam stáli, někde vzadu a říkali si- tak už něco udělej! Ano, teď sestup s kříže a ukaž jim, že jsi tím, kdo má moc! Ale on nic neudělal - a umřel.

 

Tak hluboké zklamání může zažít člověk jenom tehdy, když se stane něco opravdu hrozného. Třeba když těžce onemocní, nebo hůř - když onemocní někdo z jeho nejbližších. A člověk doufá, modlí se a věří, že Bůh něco udělá, že nějak zasáhne a ono to dobře dopadne. A všichni ho v tom podporují, a říkají - musíš tomu věřit a modlit se, bude to dobré. Ale ono to není dobré.  Bůh nezasáhne a milovaný člověk zemře. To pak i víra křičí a někdy umírá.

A přichází Bílá sobota. To jsou ty nejtěžší chvíle. Po pohřbu, třeba, nebo po rozvodu... A člověk je strašlivě zklamaný a zdá se mu, že nejen víra, ale celý život  je podvod.

 

Tak v tomto rozpoložení se učedníci vypravili do Emauz. Bylo to právě toho velikonočního rána, kdy se jim doneslo, že hrob je prázdný, že se něco podivného děje. A oni, místo aby zůstali v Jeruzalémě, aby tomu přišli na kloub, vydávají  se na cestu. Proč?  Protože oni ve své bolesti  už ničemu nevěří. Už nechtějí další naději....a další zklamání.

Doposud chodili cestou za Ježíšem. Nyní jdou tam, kam chtějí oni. Cestou, na kterou je neposlal, nepovolal. Ne že by mermomocí chtěli, nebo potřebovali jít do Emauz. Oni chtějí  hlavně pryč. Pryč z Jeruzaléma, z místa, kde zažili tak trpké zklamání. Ke všemu se obrátit zády.  Na všechno, co se tam odehrálo chtějí zapomenout.  I na Ježíše.

 

Je to jejich vlastní vůle, která je odvádí pryč od víry. A od  Ježíše. Ale ON  je nezastaví. Nezaklepe jim na rameno se slovy: Tak pánové, kampak jste se to vypravili, podívejte, vstal jsem z mrtvých, tak hajdy zpátky do Jeruzaléma!  Ne. On se k nim, nepoznán přidá. I to je příznačné- Ježíš je s námi pořád, i když bloudíme. Je s námi  i tam, kde být nemáme, doprovází nás  i na těch cestách, na které nás neposlal. Ale člověk který je příliš zaujat svým problémem, Ježíše obvykle nepoznává.    Tak se stalo i učedníkům. Jsou  natolik plní vlastních pocitů a bolestí, že se jim  Ježíš v té chvíli jeví, jako cizinec.

Ale on vstupuje do této frustrace a vybízí je, aby mu všechno vypověděli. Protože dobře ví, že  aby  vůbec byli schopni naslouchat , musí  ze svého nitra nejprve vylít  tu bolest, to zklamání a trpkost. A když se vypovídají, když mu všechno vylíčí, říká jim:   „jak jste nechápaví! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.

Uplynulé události se skládají do sebe jako mozaika a vytváří obraz toho co bylo, je a bude. Je to příběh, jehož součástí jsou i oni sami. A náhle to, co již bylo uzavřenou kapitolou, se znovu otevírá a vstupuje do jejich života. A jejich víra opět vzplane. 

 

Už se připozdívá. V Izraeli je povinností nenechat pocestného na prahu noci. Ale Ježíš se tohoto nároku nedovolává, a tváří se,  jako by chtěl pokračovat v cestě. Nechává na nich,  zda ho chtějí pozvat k sobě domů a nebo ne. A oni  říkají "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje."  I to je příznačné - vždycky, když prožíváme nějaký soumrak, říkáme: Pane, zůstaň s námi!

Teprve při lámání chleba, při eucharistii - protože to nebylo nic jiného, než eucharistie, to konečně učedníkům dochází.  Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. 

Když člověk Ježíše pozná svým srdcem, a svou vírou,  tak už ho nepotřebuje vidět očima.Učedníci už se nedívají se skloněnýma hlavami k zemi. Dívají se na sebe a říkají: což nám nehořela srdce? Jsou sami, protože jim zmizel, ale spolu, protože ho každý z nich přijal a oni se tak  stali se jeho tělem – církví.

 

A my tomu dobře rozumíme. Vždyť to se stává se i nám, že přes své starosti a bolesti někdy přestane vnímat Boží působení. Modlíme se sice, ale slova modlitby jsou jen slova. Už to není od srdce k srdci, jak jedině je možné mluvit s Bohem.  A pak  se může stát, že se přestaneme ptát.  A tak si ani nevšimneme, že už nejdeme za Ježíšem  ale  tam, kam chceme my. A že jsme už dávno mimo cestu. Ale, jak už bylo řečeno, i tam On s námi jde.

On není chladným a nezúčastněným pozorovatelem, který nás sleduje bedlivým okem, hodnotí a zapisuje trestné body. Ne.  

Tím, že na sebe vzal naše lidství, vzal na sebe i naši bídu a bolest. Trápení každého jednotlivého člověka se ho dotýká. Když pláču, pláče se mnou. I s vámi. S každým z nás.

Protože je nám blízko, tak blízko, jak jen může být. To jen my to někdy nevnímáme a myslíme si, že nás opustil.

Právě proto je třeba v modlitbě nejprve "vylít" naše bolesti a trápení. Vypovídat se mu z našich problémů, tak jako ti učedníci na cestě do Emauz. To není důležité pro to, abychom mu řekli něco, co on neví. On to samozřejmě ví, vždyť je pořád s námi. To nepotřebuje ON, to potřebujeme my! Abychom byli schopni slyšet, co ON nám říká. Abychom ho poznali. Abychom ho v eucharistii přijali. Jako ti učedníci na cestě do Emauz. 

 

toto kázání je inspirováno Vojtěchem Kodetem. http://www.setkani.org/index.php?id=276&case=630   vřele doporučuji vyslechnout :-)