znamení šelmy

Zjevení sv. Jana. Tato apokalyptická kniha byla napsána někdy roku 95.  Byla to temná doba, doba vlády jednoho z nekrutějších římských vládců - císaře Domiciána, který  sám sebe považoval za boha.   Ten, kdo se odvážil vzepřít se  císařskému kultu a odmítl se klanět  tomuto  absolutistickému,  mocí posedlému císaři,  byl  předhozen šelmám, nebo  upálen,  ukřižován, či zabit  nějakým jiným strašlivým způsobem. Lidé se v naprosté většině císařskému kultu podřídili a činili to, co od nich bylo požadováno.    Proč jít čelem proti zdi, proč plivat proti větru? To přece není rozumné. Obyčejný slušný člověk se  v klidu a bez námitek přizpůsobí - aby si zachoval život, majetek a přízeň mocných. To jenom ti podivínští  Židé a ti  podezřelí Křesťané se klanět odmítají. Císaře dokonce nazývají  dravou šelmou.

V očích normálních obyčejných a přizpůsobivých lidí jsou židé a křesťané  pomatenci, kteří nesou kůži na trh pro nic za nic.  O co jim jde?  Proč se neskloní? Vždyť je to jedno, co na tom záleží...třeba kotrmelec udělám, když to císař žádá. Život za to přece stojí.  Jan popisuje situaci lidí, kteří se nepřizpůsobili a tak se  vyloučili z etablované společnosti: „kdo není označen jménem té šelmy, kdo nemá na sobě její cejch, ten nemůže kupovat, ani prodávat“. Slovo cejch,  v původním tvaru khar’-ag-mah  lze přeložit jako znamení.  Příbuzné  tomuto slovu je řecké slovo carakter, kterému dodnes rozumíme. 

Přijmout znamení doby,   její razítko, její  charakter, to znamená být  za všech okolností loajálním poddaným. To znamená, že kdo chce přežít a mít se dobře, nesmí na sebe upozornit,  nesmí čouhat z davu nebo - propána -dokonce vystoupit řady.Nonkonformita vůči etablované společnosti  se většinou nevyplácí. Tak  to bylo  vždycky. 

Společenské, politické, či sociální vyloučení těch jiných, těch neloajálních, těch kteří nemašírují s davem, bývá i dnes bolestné, i když se pro to už obvykle nevraždí.Takový člověk ale může být propuštěn  ze zaměstnání, ze školy,  internován, zkonfiskován, vyhnán, v horších dobách i uvězněn a  zplynován. 

Jak bychom si to  i my nepamatovali! Dodnes jsou v naší společnosti nezhojené  rány z období německého nacismu,  dodnes neseme křivdy z období totalitního socialistického režimu a ani dnes nemůžeme říci, že žijeme v normální společností. I v dnešní době se totiž setkáváme s rasismem, s xenofobií, s neúctou k tradičním hodnotám.  I dnes jsou mnozí poslušní diktátu reklamy, diktátu životního stylu, diktátu mocných, bohatých  a silných dravců.  I tato naše společnost  je poznamenaná cejchem doby, která z ní zcela záměrně utváří znejistěné stádo,  nesnášející  jakoukoliv jen trochu z průměru vybočující ovci.

Nicméně - i křesťanství má svůj cejch, své znamení, které stvrzuje,  že patříme Kristu.Tím znamením je Křest.  Křtem se stáváme  vlastnictvím Božím.  Opakuji: vlastnictvím Božím, nikoli  vlastnictvím té které  církve. Křest není  vstupním rituálem do církve. To by bylo trochu málo. Křest je vstupem do nekonečného prostoru svobody Božího dítěte. Křesťané  to vědí, a proto vzájemně  respektují  křest,  přijatý i v jiné, než v té svojí církvi.  Křest totiž není cejchem,  který nás zařadí a umístí do nějaké škatulky. Naopak -  je zcela zásadním rozhodnutím v cestě za skutečnou svobodou. Protože  patřit  Kristu, to  přináší svobodu od hříchu a sílu k překonání zlého.

Když Martin Luther prožíval největší zápasy svého života a  nevěděl kudy kam, napsal si na svůj psací stůl: Baptisatus sum - jsem pokřtěn! I když jsme  ještě v mnohém poznamenáni a někdy i stahováni do otroctví konzumního stáda, máme v srdci napsáno jméno Kristovo.   Neseme pečeť Ducha Božího.  Nikdo, žádný člověk ani instituce  už nás nemůže označit svým cejchem, otrockým znamením  doby, které nutně vede ke  strachu, ohýbání páteře a čištění klik. Pečeť Kristova osvobozuje od všeho nevolnictví. Křest stvrzuje tu  starou smlouvu, kde Hospodin říká:  Já jsem Bůh Tvůj, který jsem tě osvobodil z domu otroctví. Já jsem Bůh, který chce Tvou svobodu. 

Svoboda Bohem darovaná ale není nic snadného. Znamená totiž  nutnost stále znovu se  rozhodovat  – a nést za svá rozhodnutí odpovědnost.  Kniha Zjevení jasně říká, že v případě konfliktu s nárokem jiné moci než Boží,  nezbývá pokřtěnému,  než vzdát se  společenské prestiže, opustit  bezpečí stáda, a ve vyhrocených případech vzít na sebe  i ztrátu občanských práv či života.  Protože  znamení křtu je neslučitelné se znamením šelmy. Dvěma pánům nelze sloužit.  

Více sluší poslouchat Boha než lidí, říká apoštol tváří tvář hrozbě smrti. Výzva ke spravedlivému  a  svobodně vyjádřenému postoji , k  vymezení se vůči  etablované společnosti , zaznívá v Bibli mnohokrát.  Je-li však vyslovena v mezní situaci, kdy jde - jak se říká - o krk, je  zvláště naléhavá.  Ale přesto, že  cesta svobody je někdy velmi těžkým břemenem, je při vší své nebezpečnosti, náročnosti a odpovědnosti snažší a lehčí, než ospalý a zahnívající klídek těch , kteří nesou cejch lidské šelmy. 

Sám Kristus to říká slovy: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží. Svoboda není lehká, je to také jho, ale jho lehké, jho, které netlačí a břemeno, které netíží.  Ano, Jho pokory a tichosti, pevné a statečné odolnosti  vůči hrozbám i svodům moci je vždycky  lehčí, než břemeno, které  ohýbá páteř, budí  obavy  z nepřízně mocných či nadřízených.

Pavel říká: „Nepřizpůsobujte se, nebuďte konformní tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“.  Ten, kdo nosí znamení křtu je svobodný.  Křtem jsme osvobozeni od své pýchy i od svého strachu. Již nejsme sami svoji, ale patříme Kristu, který nás vysvobodil ode všeho, co by nás táhlo pryč od Boha.