Ezau a Jákob

Když  Boží posel sdělil Sáře, že bude mít syna,  v duchu se smála. Vždyť  už byla v pokročilém věku. - jak by se to mohlo stát?  Přesto se jí  narodil syn -  Izák, což znamená „Smíšek. “  

Izák je onen syn zaslíbení, kterého měl Abraham obětovat na hoře Mória. Dospěl v muže, oženil se s Rebekou a narodili se mu dva synové, dvojčata. Prvorozený  Ezau a o chvilku mladší Jákob.

Ezau, nazývaný též Edom = ryšavý, nebo Seír v hebr. chlupatý,  se stal  lovcem.  Lovec nečeká, co země urodí, žije z ruky do úst. Nehledá pastviny pro svěřená stáda,  ale spoléhá se sám na sebe. Na svou sílu, rychlost a odvahu.  Lovec, syn pouště,  musí být silný a zdatný. 

Jákob, který  následoval povolání otců – pastýřů,  měl smůlu – narodil se, jako druhý. Jen o chvilečku. O své  prvorozenectví bojoval ještě před narozením -   držel bratra za patu, jakoby ho ještě na poslední chvíli chtěl předběhnout.  Nicméně otcovské požehnání patří prvorozenému. Nejstarší syn dostává dvojnásobek rodinného majetku, je vůdcem rodu a ostatní ho musí poslouchat.  Ale je tu ještě něco - Boží zaslíbení, podle kterého z rodu Abrahamova vzejde vyvolený národ.  Když Abraham dával  požehnání svému synovi Izákovi, předal mu zároveň i toto zaslíbení.  A Izák ho zase předá svému prvorozenému synovi. 

Jákob  si na rozdíl od Ezaua si velmi dobře uvědomuje, co to znamená být Božím vyvoleným.  Chápe velmi dobře, že se vyplatí stát blízko Hospodina a je  také ochoten pro to  riskovat. A  čeká na svou příležitost. Víc dělat nemůže. Je druhorozený a to se změnit nedá.

Rebeka, která  má   raději Jákoba, zaslechne rozhovor Izáka s Ezauem: Přines mi úlovek a připrav mi pochoutku, ať se najím, abych ti před smrtí požehnal. A Rebeka chápe,  že má- li změnit osud svého milovaného syna, musí jednat. Hned. A  využívá veškerou svou mateřskou autoritu, aby Jákob vykonal to, co vymyslela:   A proto, můj synu, poslechni mě ve všem, co ti přikážu.  V Biblické době  je velmi neobvyklé, aby žena něco přikazovala muži, byť je to její syn.  To, co  matka  žádá, je neslýchané- Jákob se má  vydávat za Ezaua, a  oklamat svého slepého otce! Má získat práva prvorozeného - podvodem! Odehrává se zde  zápas o hodnoty, které z hlediska dějin spásy zaujímají v životě jednotlivce, národa i celého lidstva stěžejní místo. Jákob se zdráhá v obavě, že by plán mohl být prozrazen- Bude mě mít za podvodníka a místo požehnání na sebe uvedu zlořečení.. Bylo skutečně vážným proviněním, aby tímto způsobem obelhal slepého člověka, dokonce svého otce. V Dt 27,18, je svoláváno zlořečení na toho, kdo by  oklamal slepce: "Buď proklet, kdo svádí slepce z cesty."  Matka však trvá na svém a následky bere na sebe:  "Takové zlořečení ať padne na mne, můj synu. Jen mě poslechni, jdi a dones mi kůzlata." Z jejích slov je patrné,  že se nezastaví před ničím. Skoro vše připravuje ona, o Jákobovi je pouze řečeno že šel a přinesl.  

Ezau  se vrací domů bez kořisti, hladový a k smrti vyčerpaný.  Ve stanu to krásně voní - pastýř Jákob cosi uvařil a Ezau chce jíst, jíst a obnovit síly,  vlít do žil  novou krev.  Jídlo je v té chvíli všechno,  po čem touží jeho mladé srdce. Dej mi... Ale bratr Jákob odpoví: Prodám - za tvé prvorozenství. 

A teď se ukáže, jak si prvorozenství váží prvorozený.  Pro  Ezaua je Boží zalíbení něčím snad až abstraktním. K čemu je mi prvorozenstvi!  říká si...Tak málo naděje  vkládá do Božího povolání. Tak  málo od Hospodina očekává...

Ezau si neuvědomuje, že být Božím vyvoleným  je budoucností celého jeho  života, že to je  budoucností jeho  dětí, jeho rodu, jeho národa.  Právě tohle musí  člověk - vyvolený - pochopit.  Ale Jákob- ten  to už tuší, ještě to úplně neví - ale chce být  u toho a touží být  tím Bohem vyvoleným. A tak  říká Ezauovi: "Odpřisáhni mi to dnes! - to je závazné, to je smlouva! "

A tak Ezau  své prvorozenství prodal  Jákobovi za mísu čočkové kaše a chléb. Pohrdl budoucností, která pro něho byla připravena. Jen  maličko o ni měl zabojovat - ale jemu to nestálo zato. Utišil hlad ,napil se, vstal a odešel. 

Jákob, oblečený do kozlečí kůže přináší pokrm svému otci. Práva prvorozeného už si koupil, ale ještě je třeba získat otcovské požehnání - a to nebude snadné. Izákova   otázka- Který jsi ty, můj synu? ukazuje, že podvést otce  bude mnohem těžší, než Rebeka doufala.  Izák se pozastavuje i nad rychlostí, s jakou byl pokrm připraven. "Jak to, žes to tak rychle našel, můj synu?" A Jákob odpovídá:  "To mi dopřál Hospodin, tvůj Bůh." To jsou silná slova.  Jákob zneužívá Božího jména ke lži, jakoby neznal 3. přikázání, které  říká: Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Zdá se, že toto Jákobovi vůbec nedochází....

Izák váhá, nedůvěřuje a říká: "Přistup, synu, sáhnu si na tebe, jsi-li můj syn Ezau nebo ne." Vyprávění se stává víc a víc napínavějším. Pozná Izák, že ho chce Jákob oklamat? Ale ne...zdá se, že oblečení, které Rebeka dala Jákobovi, je dostatečné. Hlas se mu nezdál, ale hmat ho "ujistil". A tak Jákob získává otcovské požehnání.

Na scénu vstupuje Ezau. Přistupuje k otci, nabízí pokrm a žádá o požehnání.  Na Izákovu otázku:  "Kdo jsi?" překvapeně odpovídá:  "Jsem tvůj syn Ezau, tvůj prvorozený."  Teprve teď Izák chápe,  že požehnal někomu jinému,  ale požehnání je neodvolatelné. To si uvědomuje i Ezau, a tak nežádá, aby otec požehnání zrušil, ale aby i jemu požehnal: Požehnej mně, také mně, otče!  A Izák  pronáší formuli, která připomíná požehnání dané Jákobovi, ale svým smyslem je zcela opačná: "Tvé sídliště bude bez žírnosti země, bez rosy shůry, rosy nebeské. Bude tě živit meč, avšak svému bratru budeš sloužit. Jen když se budeš toulat bez domova, setřeseš jeho jho ze své šíje."  Z těchto slov vyplývá, že Ezau bude žít mimo zaslíbenou zemi a bude poddán svému bratrovi. Jen tehdy, když se bude toulat bez domova, bude zbaven tohoto poddanství.  

Ezau na Jákoba zanevřel, rozhodl se ho zabít.  Rebeka v obavách a chvatně  posílá Jákoba k jeho strýci Lábanovi. Tam má  zůstat nějaký čas, až se hněv Ezaua utiší. Ve skutečnosti tam zůstane 20 let. Nikde se neříká, že by se ještě někdy setkal se svou matkou Rebekou. 

Jákobova  cesta za Božím požehnáním bude  krkolomná. Bude muset vybojovat boj ještě sám v sobě, sám se sebou a litovat zlého činu, kterého se dopustil. Pozná, že být vyvoleným neznamená snadný život. Pozná, že víra je putování s trpělivostí a ochotou nechat se vyučovat, nechat se vést k pokoře, poznávat Hospodina a čekat na jeho milost. Ale bude se držet víry, všemi silami se přimkne k Bohu svých otců. Z jeho  potomků vzejde vyvolený národ -  židé.

Boží lid bude muset dlouho putovat a učit se žít s Hospodinem, aby porozuměl, že nezáleží jen na tom, co bude dnes a maximálně zítra. Bude to dlouhá a nesnadná cesta těch,  kteří jsou v dějinách vždycky  první na ráně, podezíráni a pronásledováni  a nenáviděni- ale i obdivováni pro své schopnosti.   Z Jákobova  pokolení vzejde  Ježíš, vyvolený  Spasitel. 

Ezau se ožení s keenánskou dívkou Judith a stane se praotcem  národa Edomců, národa proslulého modloslužbou.  Obsadí zemi kolem hory Seír, v oblasti dnešního Jordánska, od konce Mrtvého moře až k severnímu výběžku Rudého moře. Zemi kostrbatou, plnou jeskyň, v nichž obyvatelé budou bydlet. Zemi, vyznačující se červeným nůbijským pískovcem. Zemi, která jednou ponese jméno Idumea. Zde, na východním svahu pohoří Séla  jednou Nabatejci  vybudují skalní město, které přečká dlouhá staletí – město jménem Petra. Mezi Edómem a Izraelem bude neustálé nepřátelství, jako-by předobrazené Ezauovou záští.   Nikdy to nepůjde dohromady - život těch, kdo spoléhají jen na sebe,  a život těch, kdo spoléhají na Hospodina.   Zavržení a vyvolení. To zní tvrdě. Dodnes tomu tak je. 

Na tomto příběhu je zarážející, že  vítězně z tohoto zápasu vyšla strana, která nebojovala čestnými zbraněmi. Jákob i Rebeka v příběhu nejednali správně. Správně ovšem nejednal  ani Ezau. Židovská tradice říká, že Bůh sám Ezaua zavrhl, protože předvídal ohavnosti, kterých se v budoucnu budou dopouštět jeho potomci.

Bůh někdy používá dokonce i morálně ne právě ryzího lidského jednání, aby z něj vytěžil konečné dobro. Na rozdíl od nás umí nahlédnout do nitra lidských srdcí a zná i to, co se ještě nestalo. Ale my z té budoucí mozaiky  jenom ten jediný střípek. A přesto se často odvažujeme soudit své bližní a s jistotou tvrdit, že známe Boží vůli. 

Ať se nám to líbí nebo ne, žádné  selhání, hřích a pád není pro Boha překážkou, na které se jeho milosrdenství zastaví, přes kterou není schopen jít dál. Někdy se totiž stane, že i hřích, nebo pád přivede člověka blíž  k Bohu. Někdy teprve ve chvíli, kdy člověk  s pokorou a bolestí vnímá svou slabost, se v něm  opravdově rozhoří touha Bohu patřit a být mu nablízku. Písmo  ukazuje, že tu stojíme  před tajemstvím Boha, který ve své svrchovanosti  vstupuje i do života lidí hříšných.A  žehná jim, ať už si to z našeho pohledu zaslouží, nebo ne. My  bychom ovšem  dali přednost "čítankovému příběhu", kde Bůh bude jednat tak, jak očekáváme. Ale Jákobův příběh nám  představuje Boha, jehož úmysly nám zůstávají skryté, Boha, který  se k lidem,  i když jsou nehodní, sklání se svým požehnáním.