Velký pátek

K Velkému pátku  se váže množství lidových zvyků a pověr. Věřilo se, že  Velký pátek je dnem nadpřirozených sil dobrých i zlých:   

Podle pověstí prý v tento den  vyrůstá ve skalách zářící kapradí, které označuje místo,  kde se otevřela skála aby vydala skryté poklady.

Předly se tzv. "pašijové nitě", kterými se na ochranu  před zlými duchy dělalo na šatech několik stehů. A košile ušitá z pašijových nití prý  měla moc ochránit svého majitele před bleskem.

Ten, kdo se na  Velký pátek umyl v potoce  ještě před východem slunce, byl celý rok chráněn před nemocemi.

Na ochranu před bolením zubů se chlapci snažili se ústy vytáhnout z potoka kamínek a pak ho hodili levou rukou za hlavu.

Protože podle legendy  na Velký pátek  odlétají zvony do Říma, oznamovaly poledne a ranní i večerní klekání řehtačky různých tvarů a velikostí. Děti s velkým hlukem chodily po vesnici a honily Jidáše, kterého představoval zrzavý chlapec.

Velký pátek provázela  i řada zákazů : „Na Velký pátek nepohneš zemí, nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevypereš a nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar.“ Tolik velkopáteční legendy, zvyky a pověry.

Pašijový příběh  ovšem není legenda. Na Velký pátek roku 30 našeho letopočtu  byl skutečně před branami Jeruzaléma ukřižován  Ježíš Nazaretský.  Tato událost se hluboce vryla do srdcí mnoha generací.  A i  dnes, téměř po 2000 letech stojí před očima církve kříž. Kříž,  jako obrovské plus  mezi nebem a zemí. Křiž jako zrcadlo, nastavené světu.

Ve světě je totiž zlo vždycky jakoby nějak maskované, zapletené do složité sítě příčin a následků, křivdy a odplaty v bezpočtu lidských konfliktů.  Zde ho však vidíme takové, jaké skutečně je. Bez žádného ale…bez žádného protože… v celé jeho hrůze.

Prostřednictvím lidské  krutosti útočí na jedinou lidskou bytost  bez hříchu – na Ježíše  Nazaretského.  Nespravedlivý a zinscenovaný proces , zrada, výsměch, bičování,  ponižování a kruté mučení – to všechno v něm má vyvolat zlobu, nenávist, sebelítost…. Pouhý člověk by podlehl a proklínal by své tyrany.

Ježíš však není pouhý člověk. Je to sám Bůh který  v lidském těle vstoupil na nepřátelské území, aby se utkal se zlem, které od prvotního hříchu ovládá celé lidstvo.  Není to boj o Ježíšův  život. Ježíš ví, že zemře. Vždycky to věděl. Je to boj o život každého z nás. Jeho zbraní je pouze láska a jeho brněním pouze  zranitelné lidské tělo,  které cítí bolest, úzkost,  strach  a smutek.

Ale ani strašlivé utrpení nedokáže  zasít v jeho srdci sémě zloby. Neproviní se. Ani slovem. Ani myšlenkou. Zbývá poslední krok – ten nejtěžší.  Ve chvíli, kdy padá do propasti smrti od něj Bůh odstupuje.  Je sám, jako nikdy před tím. Ze tmy zoufalství zaznívá výkřik, který doslova ocitoval Marek i Matouš -  Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil…Na kříži umírá člověk. Odchází z tohoto světa tak čistý, jak do něj vstoupil.      On jediný. První a poslední. Alfa i omega - Ježíš Kristus. 

A my se dnes se díváme na Kristův kříž a  víme, že  hrob není konečnou stanicí Ježíšova života. A není – nemusí být ani tou naší. Protože vítěz nad zlem rozvázal pouta, která brání našemu návratu k Otci. Ve víře v jeho  vzkříšení i my můžeme zakoušet vzkříšení sami na sobě. A  dokonce můžeme k životu probouzet i druhé.