Ester

Kniha Ester je jednou ze starozákonních knih. Židé ji řadí mezi Spisy, konkrétně mezi sváteční svitky (megilot) zatímco křesťané mezi knihy dějepisné. Existuje v několika textových verzích, z nichž jsou nejvýznamnější tři:

1. původní hebrejský text, nejkratší a patrně nejstarší, z  5. století př. Kr. Jeho přijetí do Palestinského kánonu nebylo snadné, protože  neobsahuje žádné zmínky o Bohu. Přesto se nakonec Ester do hebrejské Bible dostala. ( roku 90 po Kr.)
2. překlad původního hebrejského textu do řečtiny, tak, jak je zaznamenaný v  Septuagintě.   ( Septuaginta=  překlad Hebrejské Bible do řečtiny, který vznikal v Alexandrii přibližně od 3. do 1. století př. Kr. Na Septuagintu, kterou palestinští pravověrní židé odmítali, později navázala křesťanská církev a přidala k ní NZ.)
3. je to rovněž řecký text, který je  na různých místech obohacen o 6 dodatků, které pocházejí  z 2. století př.Kr. a doplňují  to, co v knize chybí - a sice spojení s Bohem. Jsou to tedy především modlitby Ester a Mordokaje a  Mordokajův sen a jeho výklad. Tyto dodatky se ovšem do Palestinského kánonu nedostaly.

 Nicméně když  ve 4. stol. Jeroným  překládal Bibli  z hebrejštiny  do latiny, (Vulgáta) nechtěl zcela ignorovat deuterokanonické dodatky,  a tak i je přeložil a připojil je na konec knihy.  Jako součást Vulgáty se pak tyto texty staly  součástí katolického kánonu. Reformace později knihy deuterokanonické  (k nimž patří i  dodatky  ke knize Ester) vypustila, nebo alespoň oddělila.

 Vraťme se ještě na chvíli do r. 539 př. Kr. k událostem, které příběhu Ester předcházely a které pozoroval jako očitý svědek prorok Daniel. 

Kýros Veliký, nový vladař obrovské říše, poskytl podrobeným zemím značnou míru autonomie.  Židům otevřel cestu zpátky do vlasti a dovolil jim  obnovit  chrám. Vydal jim dokonce i 5 400 zlatých chrámových předmětů, které uloupili  Babylóňané. 

A tak se  tedy  více než 42 000 Židů v několika proudech vypravilo zpět do Judska. Ale místo zvuků trub a jásotu je přivítal ztichlý, polorozbořený Jeruzalém. Obyvatelstvo, které Nebúkadnesar zanechal v zemi, navrátilce sledovalo se špatně skrývanou nedůvěrou.  Jeruzalém už dávno nebyl hlavním městem a do popředí se dostalo kdysi nenáviděné Samaří. A všechny 3 skupiny – Samařané,  starousedlíci, i navrátilci  – se pokládaly za pravé dědice Izraele.                   

Protože početní převahu měli navrátilci, Judsko se pozvolna začalo zbavovat závislosti na Samaří. Izraelský lid, který kdysi tak snadno podléhal cizím vlivům, se v letech exilu duchovně semknul  a až úzkostlivě dbal na  formální předpisy Zákona. Tak se Izraelci stali jakýmsi uzavřeným celkem, lidem svatých knih, který pedantsky dodržoval Zákon.  Jelikož země zůstala bez vladaře, hlavními představiteli lidu se stali kněží,  především velekněz, jehož moc velmi  vzrostla. V té době zde  působili proroci Jóel, Abdijáš, Malachiáš, Ageus a Zacharjáš, a  společnými silami povzbuzovali  vůdce Izraele, aby se stavbou chrámu neotáleli. Samařané  se na stavbě Chrámu chtěli  podílet, ale byli odmítnuti. Postavili si  tedy vlastní chrám na hoře Gerazím.  Zároveň se ze všech sil snažili stavbu Jeruzalémského chrámu překazit. Mimo jiné sepsali stížnost perskému králi, v níž upozorňovali, že Židé (s ohledem na velké finanční výdaje) jistě nebudou schopni  platit daně. Králem v té době však už nebyl příznivě naladěný Kýros, ale jeho syn Kambýses. Ten přikázal stavbu zastavit. Až o několik let později, za krále Dareia , když bylo nalezeno v královském archívu Kýrovo schválení, bylo možno v práci pokračovat.

V roce  515 př. Kr. je  dílo dokončeno. Jeruzalém má  opět Chrám, nikoli však hradby. Otázku  opevnění města,  uspořádání správy země a  definitivní vyvázání Judska ze samařské závislosti  vyřeší až Ezdráš a Nehemjáš, kteří se vrátí do Jeruzaléma asi o  50 let později.  

Mezi tím se v hlavním městě  Persie,  Šůšanu  (dnešní Sůsy, na území Íránu) začíná  odvíjet příběh Ester. Píše se rok 485 př. Kr. a Persii a Médii  vládne král Achašvéroš, což je patrně  Artaxerxés , syn  Dareia I. a Atossy, dcery Kýra Velikého. Do chvíle, kdy se královým prvním ministrem se stává Haman, se Izraelitům, kteří v Persii zůstali,  dobře daří. 

Král pořádá  oslavu výročí své vlády.  V opilosti žádá svou ženu Vašti, aby hostům předvedla svou krásu, což ona odmítá. Malér je ale v tom,  že v tehdejší době je žena, byť královna, zcela podřízena svému muži a za jakoukoli neposlušnost ji manžel může vyhnat, nebo i zabít. A Vašti následně na králův rozkaz opouští Šůšan. Poté jsou přivedeny krásné dívky z celého království, z nichž si král má vybrat novou královnu. Je mezi nimi i půvabná  Ester, neteř žida Mordokaje. A právě ji si Achašvéroš vybere. A tak se židovka Ester  stává  královnou. Na radu svého strýce však o svém původu mlčí. A stane se, že Mordokaj vyslechne rozhovor dvou mužů, kteří plánují královraždu a prostřednictvím Ester tyto plány zhatí.

Pyšný Haman projíždí ulicemi Šůšanu a  vyžaduje božské pocty. Všichni se před ním klaní. Ne tak žid Mordokaj. On uctívá  pouze Hospodina, svého Boha. Haman Mordokaje nenávidí. Nenávidí jeho lid a nenávidí  jeho Boha. Ostatně - pochází z rodu Amálekovců,  odvěkých nepřátel Izraele. Intrikami krále přesvědčí, aby tento  nepoddajný lid  zlikvidoval. Den, kdy mají být všichni židé vyvražděni, určuje los (púr). Pro Mordokaje však Haman tajně chystá něco speciálního – ostrý kůl, na který má být nabodnut. Mordokaj se- jak jinak - obrací o pomoc k Ester. Jenomže podle perských zákonů ani královna – a to pod trestem smrti-  nesmí předstoupit před krále bez pozvání.  A navíc  - král má špatnou náladu. Už dlouho pro Ester nevzkázal. Královna však svůj lid v těžké chvíli neopustí. 3 dny se postí a modlí a potom, ač nepozvána, vstupuje do králových komnat. Ale Achašvéroš, zrovna posilněný dobrým vínem,  se nezlobí a vlídně se ptá své ženy, co si přeje. Ester si počíná opatrně a diplomaticky. Žádá od krále jen aby se zúčastnil hostiny, kterou připravila. Pro něj – a pro Hamana.  Až tam mu poví, co by si přála. Král na tento – podle jeho názoru dětinský rozmar přistupuje. Ale Ester je stále zdrženlivá, záhadná, ještě nechce prozradit králi své přání a žádá další hostinu…Tím  zvyšuje nejen králův zájem a zvědavost  ale i hodnotu toho, co si přeje.

Toho večera král nemůže usnout a tak si nechává předčítat z knihy  letopisů, právě z té části, kde je záznam o chystané královraždě, které zabránil jakýsi Mordokaj. O odměně se však zápis nezmiňuje.  V té chvíli přichází Haman, aby získal králův souhlas k popravě Mordokaje. Ale než stačí vyslovit svůj požadavek, král ho překvapí otázkou: Jakým způsobem by podle tvého  názoru měl být uctěn člověk, kterému chce král projevit uznání?  Haman  se ve své pýše se domnívá, že je to on, koho chce král vyznamenat. A tak odpovídá, že takového člověka by oblékl do královského roucha, posadil ho na královského koně a provedl ho po městském prostranství. Načež, k Hamanově zděšení, Achašvéroš nařizuje, aby  on sám tuto poctu prokázal Mordokajovi. A Hamanovi nezbývá, než uposlechnout. Jako lokaj  pak vede ulicemi Šůšanu vyzdobeného koně, v jehož sedle sedí žid Mordokaj. 

Při druhé hostině  Ester konečně vysloví své přání. Žádá krále, aby jí zachránil  život. Achašvéroš nechápe. Královnin život je v ohrožení? Proč? Kdo se opovažuje?  A pak se dozvídá, že Ester je Židovka. A že on sám na žádost Hamana podepsal příkaz k vyvraždění všech židů.Marně se Haman brání, že o královnině původu nic nevěděl. Marně prosí o milost. Je naražen na kůl,  který chystal pro Mordokaje.  Jenomže na rozdíl od  Babylónu,  kde byl zákon podřízen králi, v  Médsko-Perské říši je král je podřízen zákonu. Nemůže  zákony měnit, a to dokonce ani ty, které sám vydal. Na radu Ester vydal tedy král nový zákon, kterým dal  všem Židům právo k obraně.  A Židé  se ubránili.  Na památku Esteřina postu se Židé každoročně v předvečer 14.adaru (t.j.poslední zimní úplněk) od východu do západu slunce postí. 14. a 15. dne měsíce adaru pak  slaví svátek púrim (svátek losů, protože Haman určil den D právě losem)  

Nejvyšší rabínský soud, sanhedrin, stanovuje na svátek Půrim židům čtyři povinnosti:

1.číst megilu – přečíst si večer i ráno svitek knihy Ester.

2. během dne je uspořádat hostinu, na které nesmí chybět víno. (opilý Achašveroš vyhnal královnu Vašti, a vínem posilněný pak vyslyšel Esteřiny prosby).

3. alespoň dvě porce jídla či pití poslat jednomu člověku, aby měl dostatek. ( mišloach manot)

4. poslat alespoň dvěma chudým dva dary, aby i oni měli na purim radost. (matanot leevjonim)

V některých obcích bývá ustaven ,purim-rebe" – dětský rabín a všude vládne uvolněná, radostná atmosféra. Pečou se trojhranné koláčky s povidlovou, makovou nebo datlovou náplní, zvané  Hamantašen tj. doslova Hamanovy uši.

Děti dostávají penízky  tzv. purimgeld  a hlasitě točí řehtačkami. Při zmínce Hamanova jména dupají  nohama nebo bouchají  rukou do stolu, aby „vymazali hříšníkovo jméno".

Na purimovém karnevalu nechybí purimšpil, „divadelní" hra, někdy pojatá jako tradiční purimový příběh, jindy jako parodie současných poměrů. Každý dospělý by měl na purim vypít tolik vína, kolik jen dokáže. To proto aby nerozeznal mezi požehnaným Mordokajem a prokletým Hamaném. Kdo nechce pít, měl by si alespoň na chvilku zdřímnout, aby také „nevěděl, kdo byl požehnán a kdo proklet".

Po večerním čtení megily pak začíná karneval.  Děti i dospělí, se oblékají do kostýmů a nasazují si masky. To proto, že  Bůh v  purimovém příběhu také zůstává skrytý a zdánlivě do děje nezasahuje.

Kniha Ester je totiž jedinou knihou Bible, ve které se vůbec nepíše o Bohu. A přesto je svědectvím o Boží prozřetelnosti.  Jednotlivé události zapadají do sebe jako střípky v mozaice a Bůh zde stojí v pozadí jako režisér, který má dobře promyšlený scénář. 

Mezi dívkami, které mají nahradit královnu Vašti je náhodou i Ester. Ve chvíli, Ester nepozvána vstupuje do králových komnat, je  náhodou Achašvéroš, poněkud přiopilý, a tak jí to projde. Když  písař králi předčítá z knihy  letopisů,  náhodou  nalistuje právě ten záznam o spiknutí, které náhodou zhatil  Mordokaj když náhodou vyslechl jejich rozhovor. A právě v  té chvíli náhodou přichází Haman, aby získal králův souhlas k popravě Mordokaje.

Nikde se tu neříká, že Bůh přivedl Ester do královského paláce, a zařídil, aby  Mordokaj byl ve správné chvíli na správném místě… že se Achašveroš opil na Boží pokyn, nebo že  Bůh ponoukl Hamana, aby  si ke své pomstě vybral tu nejnevhodnější chvíli. Nic takového. Jakoby všechno, o čem se tu píše, běželo samo od sebe, nezávisle na Bohu. A přece to byl  Bůh, kdo všechny tyhle střípky nějak uchopil, využil a použil, a sestavil z nich příběh královny Ester, která zachránila svůj lid.

Ale vraťme znovu ke SZ kde se uvádí, že v roce 458  král Artaxerxes ( což je patrně Achašvéroš) vyslal do Jeruzaléma Ezdráše, „aby dohlédl na Judsko a na Jeruzalém podle Zákona svého Boha...“ (Ezd 7,14)  Ezdráš byl znalcem Zákona a na  královském dvoře  zastával místo experta pro židovské náboženské otázky. Nehemjáš, původně královský číšník, putoval do Jeruzaléma s jistým zpožděním, když  získal funkci judského místodržitele. Na cestu se vydal roku 445 a zdržel se v zemi dvanáct let. Jedním z jeho prvních počinů bylo opevnění města.  Samařané se pokusili dostavění Jeruzalémských hradeb zabránit a plánovali dokonce  vraždu Nehemjáše.  Protože neustále znepokojovali lid, který  vršil  val kolem města,  Nehemjáš své lidi rozdělil na dvě skupiny.  Jedna stavěla, a druhé  byla svěřena obrana. Hradby byly dokončeny během pouhých 52 dní. 

Nehemjáš a Ezdráš se starali o čistotu náboženského života a obnovovali zapomenuté židovské svátky.  Nehemjáš vyhlásil v zemi obecné prominutí dluhů. Sám šel vstříc příkladem a po celých dvanáct let svého místodržitelství nevyžadoval od země dávky, které mu příslušely...S touto novou renesancí víry a Zákona se dostáváme  na poslední stránky biblického textu. Po několikatisícileté historii zbývají Judsku už  jenom čtyři století, než Ježíš Kristus otevře  novou epochu víry.

Ta 4  čtyři století však bude  Judská země zmítána konflikty, které zachvátí  celou oblast Malé Asie a části Evropy.  Peršany zakrátko vystřídá  Alexandr Makedonský a poté řada vládců, kteří Alexandrovo dědictví rozbijí.   Kolem roku 200 př. Kr.  bude  Judsko autonomní oblastí Sýrie  a pro jeruzalémskou aristokracii se stane módní záležitostí řecký způsob života. Roku 175 př. Kr.  se Antiochos IV. Epifanes prohlásí za boha a Židovská víra bude postavena mimo zákon,  Židé budou  násilím nuceni obětovat modlám, Jeruzalémský chrám bude znesvěcen a posvátné knihy zničeny. To vyprovokuje povstání chassidim (zbožných) kteří zůstanou věrni Zákonu.  Do jejich  čela se postaví Matiáš, židovský kněz z rodu hasmoneovců se svými 5ti syny.  Podle jednoho z nich – Judy, zvaného Makabi (kladivo) pak povstání dostane přízvisko Makabejské. Roku 165 př.Kr. získá Juda zpět Jeruzalém a Chrám bude znovu posvěcen. (Podle Talmudu Židé tehdy potřebovali posvátný olej pro chrámovou menoru, aby hořela ve dne v noci, ale měli olej jen na jediný den. Ale  menora hořela po osm dní, což byla přesně doba, během které mohl být  připraven nový olej.  Židé od té doby každoročně slaví osmidenní svátek světel, nazvaný  Chanuka.)

Roku 142 př. Kr. nastolí  Šimon, poslední ze synů Matatjáše, dědičnou vládu  dynastie Hasmoneovců.  Po jeho smrti jeho syn, Jan Hyrkán,  získá Idumeu, pobřežní města, i řecká města v Zajordání. V r.107 dobude  Samaří a naváže intenzívní styky s Římem. Pro svou despotickou a bezohlednou vládu ztratí podporu farizeů, kteří se vyprofilují z původních chassidů. K otevřenému střetu s farizeji dojde za vlády Hyrkánova syna, despoty Alexandra Jannaje . Následně padne na 50 000 lidí v občanské válce.

Roku  63 př. Kr. vstoupí  do Palestiny v  čele vojska  Pompeius.  Dobude  Jeruzalém a  země se stane  protektorátem Říma. V Judsku nadejde čas čtvrtého království, předvídaného Danielem. Zemi ovládnou  Římané, kteří nikdy nepochopí,  proč  malá zemička, vzdálená výspa velikého impéria, tak urputně odmítá přijmout Římská božstva. 

Bez pochopení a téměř  bez povšimnutí mocných projde  narození, život a smrt Ježíše Krista. A přece v tichém zrodu posledního království dostane Starý zákon nový výklad a lidstvu se otevře nový obzor naděje, lásky a víry.