Daniel

Kniha Daniel pravděpodobně nevznikla v době, o které hovoří, tedy za časů  babylónského krále Nabuchodonosora II. (605 - 562 př. Kr.)Většina badatelů se přiklání k názoru, že  byla napsána  až o  půl století  později, za vlády syrského krále Antiocha IV. Epifana, tedy  v 1. pol.  2. století př. Kr .  Ačkoli ji řadíme  mezi apokalyptickou literaturu, patří do této kategorie jenom její druhá část (kapitoly 7-12) která obsahuje tři vidění a jedno dlouhé prorocké sdělení. Přestože  autor hovořící v 1. osobě popisuje tato „vidění“  jako budoucnost, jedná se patrně o alegorické vykreslení dějin již uplynulých.  Čím více se autor blíží své době, tím přesnější jeho údaje jsou.

Kapitola 11 popisuje události, které lze jednoznačně identifikovat jako vzestup Alexandra Velikého, pád jeho říše a její rozdělení mezi čtyři generály.Dále pak  mocenský boj mezi Egyptem a Sýrií a  intriky řecké dynastie Seleukovců . Celých dvacet pět veršů je věnováno jediné postavě, která jako by byla vtělením samého ďábla - Antiochu IV. , který ačkoli  nesl vznešený přívlastek Epifanés (=Zářící), pro židy a Starý zákon je a zůstane "Opovrženíhodným" , protože  vztáhl ruku na jeruzalémský chrám , dal zabít řádně ustanoveného velekněze, a snažil se úplně zlikvidovat víru v Hospodina.. Kapitoly 1-6 vypráví  o životě Daniela a jeho druhů. Zabývají se otázkou loajality s vládnoucí mocí.Zdůrazňují, že v případě střetu zájmů mají náboženské předpisy (a tedy samotná víra na ně vázaná) vždycky přednost, i kdyby to mělo stát život.

 Ke konečnému spojení všech  příběhů do pevného cyklu došlo někdy před konečným sepsáním knihy, tedy v době Makabejců.Kniha Daniel se nesnaží popsat historický obraz doby, nicméně není ani  pohádkou.  Příběhy jsou zasazeny do  skutečných historických událostí přelomu 7.  a  6. stol. př. Kr. Děj se začíná odvíjet   ve třetím roce kralování Jójakíma,  krále judského.Jde tedy  o složitou politickou situaci, kdy se Judsko dostává do područí svého mocného  souseda - Novobabylónské říše.

 SZ  mnoho nemluví o odměně nebo trestu po smrti. Izraelité se – na rozdíl od většiny národů starověkého Blízkého východu -  o posmrtný život příliš nezajímali. Své mrtvé předky neuctívali a bylo přísně zakázáno vyvolávat je z místa, které nazývali „šeol“ ( I když v příběhu o Saulovi a čarodějnici v En Dór  jsme viděli, že to možné je)  Šeol je chápán jako místo, kam nedosahuje Boží ruka, místo, kde mrtví - dobří i zlí  prožívají “stínovou existenci” - bez síly..

Myšlenka vzkříšení se ve SZ vyskytuje jen velmi zřídka a jen v době velké krize. Poprvé  vzkříšení zmiňuje prorok Izajáš  v kap. 26, 19 : Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu! Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů.Analogii vzkříšení mrtvých  najdeme také u  proroka Ezechiele v perikopě „O údolí suchých kostí“ O posledním soudu a o vzkříšení, které spravedlivým přinese věčný život a ostatním  zatracení, hovoří pouze kniha Daniel  :  Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec - plameny ohně, jeho kola - hořící oheň. Řeka ohnivá proudila a vycházela od něho, tisíce tisíců sloužily jemu a desetitíce desetitisíců stály před ním. Zasedl soud a byly otevřeny knihy. ( Da 7:9-12)

Poslechněme si, co říká autor Apokalysy, poslední knihy NZ : A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa.  Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy.

 Daniel 12, 1-3 pokračuje:  V oné době bude vyproštěn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize.  Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.  Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.

Apokalypsa jinými slovy líčí totéž: Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách.  Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů.  Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero.  A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. (Zj 20, 11-15 )   Podobnost těchto textů je zřejmá. Oba popisují  den druhého Kristova příchodu, kdy nastane  konec lidských dějin a poslední soud.

  Já jsem dlouho přemýšlela, jak mám vlastně toto veliké téma, kterým kniha Daniel nepochybně je, vlastně uchopit. Mohli bychom tu spekulovat o tom, co je myšleno dnem ve výčtu   tisíc dvě stě devadesát dní nebo co znamená údaj čas, časy a půl času. Ale tyto údaje přicházejí z jiného břehu a nemají probouzet naši všetečnost.   A tak  bychom stejně nakonec skončili u Ježíšových slov: O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. (Mat. 24, 36)

Také bychom se mohli děsit rozebíráním jednotlivých apokalyptických vizí a přemýšlením, jakou strašlivou katastrofu asi znázorňují. A pak se  zase uklidňovat  konstatováním, že konec světa byl už mnohokrát vypočítán – a nenastal. Což nám dává právo zpochybnit i 21. prosinec 2012 kterým  končí mayský kalendář, a tím údajně i dějiny lidstva.  Ale nějak nevím, k čemu by to vůbec bylo..

A nebo bychom třeba mohli hovořit o krizi morálky, ničení přírody, o lidské chamtivosti a bezohlednosti, která narůstá nebezpečnou rychlostí. O tom že tento svět je špatný, čím dál tím horší a zdá se, že už se točí ve víru nad výlevkou. Ale proč. To přece všichni známe z televizního  zpravodajství.

Poslední hodina lidských dějin může nastat zítra nebo za 1000 let. Ale náš současný život žijeme tady a teď. A tak je důležité, co jsme teď. Kým jsme teď. Všechno co život přináší, ať dobré či zlé je příležitostí, která nás má protříbit, ve které se máme něco naučit, něco pochopit.. I to, co nás bolí a trápí může být nakonec tím , co nás dokáže  výrazně duchovně posunout a zkvalitnit – když vytrváme.   Ale  až dojdeme na konec své cesty, pak už nebude žádná příležitost, abychom se měnili, abychom nalezli nějaké hodnoty.. Tam už nebude ani čas, ani prostor.    A my půjdeme po té cestě, kterou jsme si zvolili a žádné další rozcestí už nebude…

A tak si myslím, že bychom se dnes mohli v souvislosti s  knihou Daniel zamyslet právě nad těmi hodnotami, které máme v životě objevit a přijmout. V sázce je mnoho. Život věčný…  Takže - co pro to máme udělat, abychom získali - řečeno dnešními slovy -  VIP vstupenku?   Je  nutné dát se pokřtít, nebo  stačí věřit, že Bůh existuje?  Je tím klíčem členství v té správné církvi?  A která to vlastně je?  Jak často se máme  zúčastňovat bohoslužeb  a jak často se máme modlit?  A kolik peněz máme dávat na dobročinnost a kolik rozdat v almužnách?  A nebo tohle všechno není důležité, a úplně stačí nelhat, nekrást – žít takový úplně normální, bezkonfliktní život? Co po nás vlastně Bůh žádá? Proč nás stvořil ?  Co je smyslem naší existence a cílem naší cesty?   Odpověď je prostá. Bůh od nás nežádá nic víc a nic míň, než lásku. Stvořil nás, aby nás mohl milovat. A smyslem a cílem naší existence je tuto lásku opětovat. Ale ani sám Bůh  nemůže  získat lásku metodou cukru a biče.  To, co lze získat za odměnu, byť je tou odměnou věčný život,   nebo to co lze vyhrozit – byť je tou hrozbou věčné zatracení,  to může být  nanejvýš  karikaturou lásky.   Opravdová láska nejen že hory přenáší, ale řečeno slovy apoštola Pavla  ….je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.  Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.  Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.  Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. ( 2. Kor. 13, 4- 7)  A právě takovou lásku od nás Bůh žádá. Víra je totiž především vztah. A jestliže tím, co tento vztah určuje není ani vypočítavost, ani strach, ale především  láska, tak potom už není třeba se ptát, jak žít, jak často se  modlit a jak často chodit do kostela. Vždyť ten kdo miluje dělá všechno tak, aby objekt své lásky  nezarmucoval. Aby byl s ním, jak jen to lze. Svěřuje mu své radosti i starosti a dává mu najevo svou důvěru,  vděčnost a lásku. A za žádnou cenu ho nechce zklamat. Pokud budeme mít k Bohu takovýto vztah, tak nejen že se náš život jako-by rozsvítí,  nejen že  smrt ztratí svou děsivou tvář, ale i den posledního soudu, který dříve či později nastane pro všechny lidi  ze všech míst a časů, už nebude něčím, čeho bychom se měli bát. "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný."  (Jan 3,16)   Takže nejde o to uvěřit v Boží existenci, ale uvěřit, že Bůh nás miluje. Jen proto  vstoupil do našeho prostoru a času – jako jeden z nás. Jen proto učil, kázal a uzdravoval, snášel urážky a mučení a zemřel na kříži, na kopci zvaném Golgota. Jestliže toto není důkaz lásky, pak není nic…Přesto není snadné naučit se Boha milovat.  V otázce lásky si totiž člověk neporučí, i kdyby tisíckrát chtěl. Abychom někoho mohli milovat, musíme ho znát, a abychom ho mohli znát, musíme si na něj udělat čas. Nejen s ním mluvit, ale také mu  naslouchat.                     

Obvykle se nejedná o lásku na první pohled. Láska k Bohu se rodí často až na dně našich sil, kde konečně odložíme naši pyšnou soběstačnost a otevřeme svá srdce Bohu. Často právě ve chvíli  bolesti a beznaděje přeskočí do našeho srdce Boží jiskra a osvětlí ty temnoty v nás.  A s každou další tzv. „náhodou“  která nám dává novou příležitost a směruje nás tam, kde máme být, roste naše pochopení, důvěra, vděčnost, ale  i úžas – Bůh o mě ví!  A z jiskry se stává plamínek a z plamínku plamen.   

Jenomže ať už si to uvědomujeme, nebo ne, i  my, stejně, jako Daniel, žijeme v prostředí, které je vůči Bohu nepřátelské. Dnešní svět si dělá si nároky na veškerý náš čas a tím nám  bere naši svobodu, Bohem darovanou. Ale  počíná si mnohem rafinovaněji, než  Nabukadnesar. Místo lahůdek z královského stolu nám pomocí reklamy předkládá množství věcí, bez kterých se prostě neobejdeme, které přece musíme  chtít a mít, abychom v dnešním světě obstáli. Žene nás do pasti půjček a hypoték a my pak musíme pracovat od nevidím do nevidím. V tom čase, který nám ještě zbývá musíme zařídit to či ono. Musíme se postarat o rodinu. Je toho spousta, co musíme.  Žijeme stále rychleji a stejně nestíháme všechno, co bychom měli a chtěli.  Na nějaké duchovno už nezbývá čas.  A pokud nám přece chybí, pořád je tu ještě esoterika, nebo kartářka, která nám prostřednictvím TV obrazovky vleze až do obýváku. A tak se Bohu neustále vzdalujeme a znovu se vracíme. A ten plamínek v našem srdci někdy hřeje a svítí a někdy jen tak poblikává.

Když zůstaneme se svou vírou sami, stranou od ohně, stranou od ostatních, když nebudeme ten plamínek opatrovat, živit a zapalovat jeden od druhého, může se stát, že zhasne docela. Protože jen málokdo je tak silný, jako Daniel, který i na babylonském dvoře, odtržený od společenství lidu své víry,  zůstal Hospodinu věrný a dodržoval jeho přikázání, byť  tím riskoval život.

Já bych chtěla v této souvislosti připomenout  4. přikázání, které bývá často nepochopeno a podceňováno, a přece je nesmírně důležité, zvláště v současném světě:  Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý!  To není o tom, abyste si  hodili nohy na stůl a pustili si televizi se sáčkem chipsů v ruce. Ale abyste se zastavili, ztišili a zamysleli se nad uplynulým časem, uvědomili si to co se vám právě nepovedlo,  abyste obrátili svá srdce k Bohu a přijali odpuštění.  A právě k tomu je určen den odpočinku.

Vaše účast na nedělních bohoslužbách tedy není o tom, abyste udrželi při životě svou  náboženskou obec, ani abyste zlepšili věkový průměr naší stárnoucí církve. Není ani o rituálech, ani o písničkách - to by bylo trochu málo. Jde o to, abyste slyšeli Boží slovo, sdíleli svou víru jeden s druhým a tím ji posilovali  a udržovali plamen lásky, který ve vás zažehla Boží jiskra. A posíleni se pak mohli vrátit do ulic Babylona. 

Církev tu není od toho, aby vám slibovala věčný život, když budete poslušní a strašila vás peklem, když poslušní nebudete. Ale pro to, aby vás doprovázela   na cestě víry, i v  bloudění a pochybnostech, a usnadňovala vám návraty.

Abyste se i vy  přidali k zástupu těch, kteří napříč dějinami až do dnešních dnů kráčí před námi. Těch, kteří  odevzdali kormidlo svých životů do Božích rukou. Jen některá  jména a příběhy známe z Písma, ale mnohem víc je těch bezejmenných, ze všech míst a časů.   Kráčí tam, kde Již nebudou hladovět, ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života.  A Bůh jim setře každou slzu z očí.  (Zj.  7,  16)