křesťanství

Rozdělené království

5. 9. 2011 14:28
Rubrika: křesťanství

Dnes budeme svědky  tragického osudu obou částí kdysi jednotné Davidovy říše. Vrátíme se do  r. 722 kdy Asyřané dobyli  Samaří a poté do  léta  r. 586 kdy Babyloňané zbořili jeruzalémské hradby i Šalamounův  chrám. Obdobím o kterém bude dnes řeč se zabývají obě Knihy královské, Kniha Jeremijáš a kromě toho  je třeba vrátit se k 5. knize Mojžíšově – Deuteronomiu. V tomto časovém úseku se vyskytuje mnoho jmen králů a to v  obou částech rozděleného království.

1.kniha královská která má 22 kapitol  popisuje příběhy 5ti králů judských a osmi králů izraelských. 2. kniha královská má  25 kapitol a  uvádí 16 judských a 12 izraelských králů.

Ze Severoizraelských králů nás zajímá již zmiňovaný Achab, který, jak praví Bible,  nebyl ani zdaleka dobrým panovníkem. Z Judských králů je to pak Chizkijáš, který nechal ve skále prokopat tunel, aby přivedl do města vodu. Bylo to na svou dobu neuvěřitelné dílo , které  dodnes nese jeho jméno.  Za vlády tohoto krále  byla rovněž zahájena náboženská očista. Chizkijášův syn,  krutý a patrně i šílený Menašé, však opět odvedl lid k pohanství.

Nejdůležitějším judským panovníkem  je bezesporu  Jošijáš. Právě za jeho vlády totiž byl   při opravě chrámu nalezen  důležitý svitek.  Nevíme přesně  kdy byl sepsán, ani kdo byl jeho autorem, ale víme, že staré dokumenty – zákoníky a letopisy  získávaly svou jedinečnou podobu na svitcích papyru, nebo kůže, už někdy kolem roku 720, tedy za  vlády judského krále Chizkijáše. V děsivých časech Menašeho pak byly ukryty a na světlo se dostaly  přbližně o 100 let později, r. 622 v době Jošijášově.

Na svitku spolu splynuly dvě starodávné smlouvy – smlouva Mojžíšská se svými podmínkami, a smlouva  s Abrahamem, se svým ničím nepodmiňovaným slibem. Písař Šáfan předčítal králi Jošijášovi  významnou dohodu, uzavřenou před staletími:

1.Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.Já jsem tě vyvedl z Egyptské země,nebudeš mít jiného boha mimo mne

2. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi, nebo ve vodách pod zemí…Nebudeš se ničemu takovému klanět.

3. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha

4. Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý

5. Cti svého otce i matku, jak ti přikázal tvůj Bůh

6. Nezabiješ,

7. Nesesmilníš,

8. Nepokradeš.

9. Nevydáš proti svému bližnímu falešné svědectví.

10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli,  jeho otroku, jeho býku, oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. .Dt. 5, 7-21 

Následuje převyprávění událostí na Chorébu a  poté  jeden za druhým zákony, které stanovují zakázané potraviny, způsob slavení svátků a placení poplatků, soubor zákonů které pojednávají o civilních zločinech, trestech a jiných záležitostech a v závěru pak  tato slova:

Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha, poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím,  Hospodin na tebe přivede pronárod zdaleka, od konce země, jako přilétá orel, pronárod, jehož jazyku nebudeš rozumět,  pronárod kruté tváře, který nebere ohled na starce a nad chlapcem se nesmiluje. Budete vyrváni ze země, kterou přicházíš obsadit. Hospodin tě rozptýlí do všech národů od jednoho konce země do druhého. Tam budeš sloužit jiným bohům, které jsi neznal ty ani tvoji otcové, dřevu nebo kameni…

Následně byly v celém Judsku zničeny místní svatyně a obětní  kult byl soustředěn výhradně do Jeruzalémského chrámu.  Izraelité už nemohli obětovat jinde.

Ta část svitku, kterou badatelé označují jako kapitoly 5-26 a 28 Deuteronomia  (5. knihy Mojžíšovy)  se pak stala ústavou Judska.(ostatní kapitoly jsou pozdější dodatky) Právě v tomto období bibličtí pisatelé  dávali konečnou podobu  dějinám svého lidu a zanechali nám dílo, které se stalo základem knih Královských. Na rozdíl od pohanů, kteří věřili, že jejich bohové sídlí ve svých chrámech, ti, kdo sepisovali Deuteronomium považovali chrám za místo, kde zůstává  Boží jméno, jeho duchovní podstata. Chrám Hospodina symbolizuje, není však jeho sídlem. Hospodin sám sídlí na nebesích. Tito písaři a jejich následovníci vytvořili celou literární školu, které byl později dán poněkud necitlivý název Deuteronomistická škola. Slovo Deuteronomium je totiž odvozeno od řeckého výrazu pro opakovaný zákon. Jen těžko tedy může vyjádřit sílu z hloubi srdce pramenícího obratu, který tehdy prožíval Judský lid. 

Deuteronomium nebývá dnes často čteno, snad právě pro to, že je v jeho názvu „opakování“ takže si čtenář možná řekne – to už jsem četl, to už znám…Jenomže to není tak docela pravda.

Deuteronomium přináší nový pohled, nový výklad zákonů Mojžíšových s mnoha dodatky a úpravami vhodnými pro lid už usazený v Zemi zaslíbené.   

Odvrací se od všeho magického. Z pesachového obřadu se stává společná oběť, přinášená Hospodinu v Jeruzalémském chrámu.  Mizí staré, zpola magické prvky – mazání veřejí a nadpraží domů krví, pečení celého beránka s hlavou a vnitřnostmi, který musí být sněden uvnitř domu. Zákony Deuteronomia, určující vztahy mezi lidmi se vyznačují láskou mnohem víc, než jejich obdoba ve starších pramenech. – Ochraňuj chudé, bezmocné a cizince, každý sedmý rok promíjej dluhy, na poli ponechej paběrky pro chudé… nedáš dobytčeti náhubek, nevybereš z hnízda matku i s mláďaty.

Tato slova promlouvají  přímo k svědomí jednotlivce a je kladen důraz na to, aby smlouva byla vštěpována dětem.

Vraťme se však  ke 2. knize královské. Když Jošijáš padl u Megida v bitvě s Egypťany, vládl krátce jeho syn Joáchaz. Egypťané, jen aby ukázaly malému Judskému království svou moc, ho poslali do vyhnanství a na trůn dosadili jeho bratra Jojakína.

Ten opět zavedl nucené práce a podporoval modlářství. Asýrie v té době již byla v agónii. Zemřela, aniž by něčím trvale ovlivnila další civilizaci lidského rodu. Novým mezinárodním lupičem se stala Babylonie.

Zpráva o Jeremijášově povolání za proroka neobsahuje žádné údaje o doprovodných jevech vytržení mysli. Je podána jako rozhovor mezi Hospodinem a člověkem. Jeremijáš se dozvídá, že o jeho poslání bylo rozhodnuto dávno před jeho narozením. Má se stát Božím poslem. Má mluvit to, co mu Hospodin přikáže. Nesmí se bát nikoho a ničeho. Poslání proroka je velmi těžký úkol. A Jeremijáš to ví. Zdráhá se a vymlouvá se na své mládí a na svůj neobratný jazyk, podobně, jako kdysi Mojžíš.  Dostane se mu však ujištění, že Hospodin bude s ním. V té chvíli nastane zlom v jeho životě. Vidí, co dřív neviděl, rozumí, čemu dřív nerozuměl.

Například vidí rozkvetlou větev mandloně – nic neobvyklého. Mandloň kvete jako první ze všech stromů, jako by pospíchala…a Jeremijáš náhle chápe, že i on musí spěchat, aby vykonal to, co má.

Jindy vidí na ohništi kotel, z kterého uniká pára. Prorok stojí jižním směrem od ohniště a pára tedy k němu přichází ze severu. A on ví, že národy ze severu se stanou nástrojem Hospodinova trestu za hříchy lidu. Že ze severu přijde na Judsko zlo.

Vystoupit s otevřeným varováním královského rodu je však nebezpečné. Ale  Jeremjáš je Boží prorok. Nemůže mlčet. Žádá pokání za spáchané a po generace nahromaděné přečiny. Mluví o vykonavateli trestu, o babylónském králi Nebukadnesarovi. V psaném textu se dočítáme, že „z houštiny vystoupil lev..., aby z tvé země učinil spoušť“. (Jr 4,7) Lev byl evidentním symbolem tehdejší babylónské říše.

Mluví se tu o národu, který přijde z daleka,oblehne město, a  Jeruzalém i lid Judska bude platit za přečiny svých králů. Králi Jójakímovi  předvídá, že bude dřív než ostatní vyvlečen ze země a zahrabán v cizí říši jako pošlá oslice.  Předpovídá  zničení chrámu,  vyvrácení Jeruzaléma i odvlečení zajatců.

Že truchlivé vize nemohly získat Jeremjášovi mnoho přátel, je nasnadě; zvláště mocní, kteří se cítili být ohroženi ve svých výsadách, dali prorokovi tvrdě najevo svou nelibost.

A tak někdy okolo roku 605 dal Jeremijáš,  který se na veřejnosti objevit nesměl, svým viděním formu psaného proroctví.  Báruk pak předčítal svitek u chrámových dveří.

Kniha se dostala až do rukou samotného vladaře, který  rukopis rozřezal a spálil. Tím ovšem naplnění   proroctví odvrátit nemohl.   Jeremjáš byl vězněm krále až do pádu Jeruzaléma. Při prvním obléhání Jeruzaléma babylonským vojskem v r. 598  Jojákin umírá.  Jeho 18ti letý syn Jojakím je odvlečen spolu s mnoha dalšími do Babylonu. S nimi putuje na sever i chrámové zlato.

Nabůkadnesar prozatím jmenuje  regentem Jojakímova strýce Sidkijáše, který se, navzdory všem zkušenostem vysmívá prorokům, ignoruje duchovní odkaz Izraele a týrá nevinné. Nedbá Jeremijášova varování a  rozhodne se setřást vazalské jho. Vstoupí do spolku s Egyptem a nový faro Hofrá mu slibuje pomoc. Daň  za vzpouru je vysoká.   Nabůkadnesar vtrhne do Judska. Poráží l egyptsku armádu, kterou poslal farao a srovná se zemí  Azeku i  opevněné hraniční město Lakíš.   Potom padne i Jeruzalém. Z města Davidova jsou  jen trosky domů bez střech, ve kterých se prohánějí krysy.

Správcem toho, co z Judska ještě zbývalo je  v Mispě jmenován Gedaljáš, vnuk Šáfanův. Většina zbývajících obyvatel však ve strachu z Babyloňanů prchá do Egypta. Berou  sebou i Jeremijáše a jeho písaře Báruka. Zde končí sláva Davidova a Šalomounova města. Zdá se, že Hospodin nad svým lidem „zlomil hůl“ Nová kapitola historie popisuje  zajetí a návrat, léta zkoušek ale také  poučení... To bychom však předbíhali událostem.

Vyvolený lid nedodržoval Hospodinova přikázání a  obracel se k jiným Bohům, a za to ho stihl trest.

I takovouto stručnou větou by bylo možné uzavřít kapitoly knih královských.  Přemýšlivý člověk se však s tímto vysvětlením nespokojí. Je-li Bůh vševědoucí, musel přece vědět, jak to dopadne ještě před tím, než uzavřel smlouvu s Abrahamem. Je –li všemohoucí, mohl tomu zabránit. Je-li milující,  proč dopustil – nebo dokonce způsobil, aby jeho vyvolený lid postihlo takové neštěstí? 

Problém, jak smířit lidské utrpení s existencí milujícího Boha, zůstává nevyřešen pouze když připisujeme slovu „láska“ triviální smysl a díváme se na věci tak, jako by člověk byl jejich středem.Ale člověk není středem. Bůh neexistuje kvůli člověku, a člověk neexistuje sám pro sebe.  Nebyli jsme stvořeni pouze pro to, abychom Boha milovali, ale pro to, aby Bůh mohl milovat nás.

Neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest. ( ZJ. 4, 11).

Pod slovem „láska“ si lidé obvykle představují laskavost, vlídnost, touhu učinit šťastným ne sebe, nýbrž jiné, ne tím či oním způsobem, ale prostě šťastné..My ve skutečnosti nechceme ani tolik Otce na nebesích, jako spíše dobráckého stařečka,který říká – rád vidím, když je vám, lidé dobře..

Láska je ale cosi mnohem vážnějšího a skvělejšího, než pouhá vlídnost. Laskavost sama o sobě nedbá na to, zda se její objekt změní k lepšímu či horšímu, ale stará se pouze, aby netrpěl. Lidem, na kterých nám příliš nezáleží přejeme štěstí, ale v případě našich blízkých jsme náročnější. Chceme, aby byli šťastní, samozřejmě. Ale ne za každou cenu. Ne opovrženíhodným a odcizujícím způsobem.

Boží láska tedy není a ani nemůže být pouhou laskavostí. Bůh nás miluje tím nejhlubším, nejneúprosnějším způsobem. Jeho vlastností není senilní  benevolence, která nám ospale přeje, abychom byli šťastni tak, jak chceme my, ani péče hostitele, který se cítí zodpovědný za blaho svých hostí, ani chladná filantropie svědomitého úředníka - ale sám stravující oheň.

Láska, která stvořila světy, vytrvalá jako vztah umělce ke svému dílu,  despotická jako vztah člověka ke psu, prozřetelná a úctyhodná jako láska otce k dítěti, žárlivá a důsledná, jako láska mezi mužem a ženou. Láska, která nejenže vysoko přesahuje naše zásluhy a vnitřní hodnotu, ale přesahuje i naše přání. A všechny dokumenty svědčí o tom, že ačkoliv nás Bůh často káral, nikdy se na nás nedíval s pohrdáním. A nikdy nad námi nezlomil hůl.

I v dnešní době se často se setkáváme s názorem, že Bůh způsobil - nebo dopustil- zlo, které těžce zasáhlo jednotlivce, skupinu lidí, nebo celý národ. Pohromy, války, nemoce. Smrt. Všechno zlé, co potkávalo a potkává lidstvo od dob biblických až po současnost bývá často označováno jako trest Boží. V případě, že postižený byl špatný člověk, říká se- dobře mu tak, konečně na něj došlo. Naši předkové říkali:  Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Ale ne všechno zlé, co se lidem stane, je Boží trest.

V případě, že je neštěstím zasažen člověk- dle obecného názoru bezúhonný, jsme zmateni.  Tváří v tvář bolesti a zoufalství pak slýcháme větu: A kde je ten váš Bůh ? Naši předkové říkali:  Trápení na nás bylo sesláno, aby nás vyzkoušelo.Ale ne všechno zlé, co se lidem stane, je Boží zkouška.

Svět, ve kterém žijeme není místo míru a pokoje. Zlo vidíme všude kolem nás, a zdá se, jako by ho přibývalo. Jako by právě ti, kteří zlo způsobují, měli snadnější život. Co chtějí si vezmou, prosadí, zařídí – bez ohledu na cokoliv a kohokoliv. Netrápí je výčitky svědomí, a „ Boží mlýny“ jakoby se zastavily....I v této souvislosti se nás potom lidé ptají : Kde je ten váš Bůh?

Ale Bůh nepotopil Titanic a nerozpoutal žádnou válku. Nezavinil  žádnou autonehodu, ani nám zlomyslně nezpůsobuje drobné a větší nepříjemnosti, které nás v životě potkávají. Byli to lidé, ne Bůh, kdo vymyslel mučidla, biče, vězení, zbraně a bomby. Je to  důsledek lidské hrabivosti a lakomství. Je to cesta, kterou si lidé sami zvolili, když se k Hospodinu obrátili zády. 

Přesto však existuje mnoho utrpení, za které lidé nemohou. Každý z nás si určitě povšiml,jak je obtížné obrátit se v myšlenkách k Bohu, když je nám dobře a všechno se zdá být v pořádku. „Máme všechno, co potřebujeme“ je hrozná věta, pokud to „všechno“ nezahrnuje také Boha.

Augustin - jeden z církevních otců řekl: „Bůh nás chce obdarovat, ale nemůže, protože máme plné ruce- a on nemá kam své dary dát.“ Vnímáme Boha podobně, jako letec vnímá svůj padák. Je zde pro stav nouze, a my doufáme, že jej nebudeme muset použít.  Skromný blahobyt a štěstí nestačí  k Božímu požehnání. Na konci života všechno ztratíme, a ten, kdo se nenaučil znát Boha, bude zoufalý. Život žitý pouze  pro sebe a pro vlastní rodinu stojí mezi člověkem a rozpoznáním toho, co je svrchovaně důležité. A často je to právě bolest, co rozbije naši falešnou soběstačnost. 

Člověk se dokáže lehce utěšit a zapomenout na všechny své neřesti, když je přesvědčen, „že má srdce na pravém místě“ a „že by ani mouše neublížil.“ Je oklamán tím, že hledí pouze na povrch věcí. Žádný člověk, ať už zbožný, nebo arogantní totiž ve svém nitru nedosahuje úrovně, na jakou ho staví jeho chování na veřejnosti. Za pouhý mžik – zatímco váš přítel váhá, jaké slovo použít – co vám všechno projde hlavou ?  Takřka nepostřehnutelný licoměrný pohled, troška humoru – dokáže oddělit  zjevná  fakta od skutečného já.

 Není to naše chyba, že o sobě nedokážeme říct celou pravdu.Ono vytrvalé, celoživotní našeptávání, které podněcuje pýchu, žárlivost, sobectví a hněv se prostě do slov nevejde. Většinou si ani neuvědomujeme, jak důvěrně známé a v jistém smyslu slova sourodé jsou tyto věci s naší duší, jak zajedno jsou s tím, co z ní zbývá. Tam uvnitř, v zasněném vnitřním teple neznějí tak disharmonicky, jako kdybychom je vyslovili. Nikdy neříkáme celou pravdu.  Důležité však je, abychom si nepletli své nevyhnutelně omezené projevy s plným obsahem zla, které máme uvnitř. Naše skutečné nitro zná jen Bůh.Všichni potřebujeme  pokání a  odpuštění.

 

 

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio