křesťanství

Elijáš

6. 5. 2011 19:22
Rubrika: křesťanství

Většina  současníků zná Eljáše  ani ne tak z Písma, jako spíš z někdejšího bestseleru  Ericha van  Daninkena – Vzpomínky na budoucnost.  Když se řekne Elijáš, tak vědí, že to byl ten,  kdo byl kdysi dávno odnesen v ohnivém voze. Což by prý mohla být mimozemská vesmírná loď.  Unesla  ho do vesmíru, na jinou planetu, do jiné dimenze ..nebo tak nějak…Námořníci si zase vybaví ve spojitosti s Elijášem elektrické výboje v ráhnoví, kterým se odedávna říká Elijášův oheň.

 Kým však byl Elijáš opravdu? Písmo říká, že byl prorokem,  jedním z řady těch, které staří izraelité nazývali “roé“ – což  znamená „vidoucí“ .   Zaujímá významné místo v prorocké tradici Izraele a byl předchůdcem takzvaných píšících proroků 8. století.

Nechal se vést Božím Duchem a nedbal na lidskou opatrnost. Byl mužem činu. Neustále volal svůj lid k obrácení a úctě k Hospodinu. 

Jeho jméno je vlastně  krátkým vyznáním – v překladu z hebrejštiny znamená     „Hospodin je mým Bohem”. 

Úděl starozákonních proroků nebyl vůbec lehký. Byli to oni, kdo  hlásali lidu Boží vůli. Byli to oni, kdo kárali mocné a špatné panovníky a ohlašovali trest za neposlušnost. V době, kdy  poslové špatných zpráv byli popravováni, bylo poslání proroků věru těžkým břemenem. Však se mu také ti, jimž ho Bůh naložil, vesměs bránili. Ovšem marně.   

 Elijáš působil v Severním Izraeli  za vlády krále Achaba, tedy někdy koncem  9. stol. př. Kr.   Všichni Achabovi  předchůdci  uctívali modly a vládli absolutistickým způsobem. Nicméně Achab  - patrně vlivem své manželky, fénické princezny Jezábel, je opravdu „výlupek všech nectností“.

Hospodin rozhodl krále i jeho zemi  potrestat suchem. A tím, kdo má králi sdělit Boží vůli je právě  Eliáš.  Podle očekávání se pak stává terčem nenávisti krále i královny.

Následuje velkolepá demonstrace Boží autority na hoře Karmel. Královnini služebníci  vzývají  Baala, aby zapálil obětní hranici. Oheň však nevzplane a lidé začínají chápat, že pohanská modla není nic víc,  než němý kámen.  

 Zatím  Eliáš opravil starý Hospodinův oltář, na kterém se už dávno neobětovalo. I když 12 kmenů Izraele v té době už nežilo  pohromadě,  použil na stavbu  12 kamenů.  Protože má-li  člověk začít nový život, musí se přiznat ke své minulosti a vrátit se vrátit zpátky až tam, kde udělal chybu. Eliáš se tedy na hoře Karmel vrací zpátky do dob  Jákoba, Mojžíše  a Samuela, aby navázal tam, kde se stala chyba. Aby Izrael znovu pokračoval v opuštěné cestě.

Teprve potom prosí, aby se stalo, co chce Bůh. Říká -  „ Dej ať se pozná, že jsem všechno učinil podle tvého slova.“  Stejně, jako se o 900 let později modlí  Ježíš -  ne jak já, ale jak ty chceš. Stejně, jako se my dodnes modlíme - buď vůle Tvá.

 Elijášova vodou zmáčená obětní hranice vzplane a lid volá Eli-ah což znamená, jak už jsme si řekli , že Hospodin je jediný pravý Bůh.  Chvíli poté zavlaží vyprahlou zemi životodárný déšť.

Nemá smysl spekulovat o tom, jak se to stalo. Ten příběh nám především říká, že člověk smí a má počítat s Boží pomocí.

Že to, co člověk s vírou a láskou započne , Bůh svým požehnáním dokončí.

Že naším úkolem je odpovědět na Boží výzvu a pustit se odvážně do díla.

Že máme obětovat svou sílu, své schopnosti i svůj čas, i když riskujeme,  že  všechno úsilí bude marné, nebo i směšné - jako se zdála směšná mokrá oběť na Karmelu. 

A že i my, stejně, jako Eliáš ,máme stále věřit, že Bůh požehná to, k čemu nás podnítil a inspiroval.

 Víra totiž znamená podstoupit riziko. S Abrahamem putovat do neznámé země, s Noemem stavět na souši koráb,  s Josefem odmítnout návrhy Putifarky,  s Mojžíšem vzdorovat  faraonovi,  s Rut sbírat klasy,   s Pavlem prochodit celý svět,  s Mistrem Janem trvat na pravdě, nebo s matkou Terezou pečovat o trpící... prostě -  vzít na sebe svůj kříž  a kráčet cestou za Ježíšem.

I když naše činy nebudou zapsány v knihách a nevstoupí do historie, Bůh na ně čeká a cení je stejně vysoko jako činy slavných.

Každý z nás může ve svém životě něco obnovit, něco zachránit, něco nového začít.

Někdy se nám může zdát, že  náš úkol přesahuje síly a schopnosti, které nám byly dány. Přesto buďme   trpěliví a věřme,  že  Bůh nám pomůže a přizná se ke svému dílu.

 Ale vraťme se k našemu příběhu. Tragický příběh Nábota  ilustruje princip, zakotvený ve víře Izraele.  Země, kterou vlastní izraelská rodina či kmen, je darem od Hospodina. Nábotova vinice je tedy  zároveň obrazem Hospodinova lidu. A  Nábot ji odmítá Achabovi prodat. Nemůže a nechce se vzdát dědictví po otcích, i když ho bude stát život.

A opět přichází Eliáš, aby ohlásil Achabovi Boží trest.  Je to nebezpečné, i když události na Karmelu  mu daly za pravdu.  Davy, které nedávno vyznávaly Hospodina, jsou ty tam. Lidé mají strach a uražená Jezábel  se chce pomstít. Ale  Eliáš to riziko podstoupí a pak odchází na jih, do Judska….a  pokračuje dál, do pouště…  Už toho má právě tak po krk. Vezmi si život můj…(v doslovném překladu  duši mou)  říká Hospodinu…nic jsem nedokázal, k ničemu to nebylo.

Ani tento pocit nám  není neznámý. Stává se, často poté, co zažijeme nějaký zásadní okamžik ve svém životě  - uvěření,  křest, nebo jinou silnou zkušenost s Bohem (podobně jako Eliáš na Karmelu), že poněkud naivně očekáváme už jen  „ a žili šťastně až do smrti“ …tak, jak to bývá v pohádce… Jenomže  život není pohádka.  Kdosi kdesi trefně poznamenal – že tomu, kdo se přizná k Ježíši, Satan nakreslí na záda terč….

Někdy se totiž stane, že staré zlo udeří s novou silou, a Bůh se zdá  najednou jakoby vzdálen. A my se  cítíme zase sami a  myslíme si, že jsme tam, kde jsme byli.

Mám dost Pane, vezmi si duši mou.     Někteří – zvláště ti, kteří neumějí nebo nejsou zvyklí s Bohem mluvit – ani nečekají, až si jejich život vezme Pán a preventivně si ho vezmou sami.

 Nicméně Eliášovo přání zemřít  působí poněkud absurdně.  Utekl ze strachu o život a teď žádá Boha o službu, kterou by mu jistě s velikou radostí prokázala Jezabel. Ale přesto i tady, na samém dně, Eliáš ví, komu patří lidský život a kdo jediný má právo o něm rozhodnout.

Eliáš se ocitl nejen v nejnižší části Svaté země a zároveň v nejnižším bodě svého života.

A právě v té chvíli  ucítí Boží dotek. U jeho hlavy se objeví pecen chleba a džbán. Je to zvláštní odpověď, Eliáš si na hlad ani žízeň zatím výslovně nestěžoval.

Ale jídlem nepohrdne, nají se a napije a chce spát.  Bůh má ale jiný plán: Eliáše čeká cesta, a to velmi dlouhá cesta.

40 dní putuje pouští k hoře Choréb, Tam, kde Mojžíš kdysi obdržel od Boha kamenné desky s Desaterem.   Zde dostává úkol – má pomazat Elíšu na svého nástupce a Chazaela a Jehúa na krále.  Oni  pak vymýtí Achabovu modloslužbu.

Eliáš teď ví, že není posledním prorokem. Až se naplní čas, bude tu Elíša , který bude v díle pokračovat a vykoná, co Eliáš vykonat nemohl. Boží věc v tomto světě jde dál, i když z něj jeho služebníci odcházejí.

 V souvislosti s Eliášovým významem si musíme povšimnout dvou věcí. Židovská mystika viděla v Eliášovi nadpozemskou bytost, která v čas nebezpečí sestupuje na zem. Proroci předpovídali Eliášův návrat a pravověrní Židé dodnes věří, že Eliáš je duchovně přítomen při každé obřízce.

 To, co Izrael očekával od Eliášova příchodu, přichází pro nás křesťany, v Ježíši Kristu.  Už v Galileji navazuje svým posláním na Eliášovu činnost: Zázrak v Sareptě a zázrak v Naimu jsou velmi podobné.

Na Eliášovu prosbu sestupuje z nebe oheň, který ukazuje Boží velikost. Ježíš přináší rovněž oheň  - oheň Ducha svatého: “Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul” (Lk 12,49).

Na Olivové hoře posiluje anděl Ježíše podobně jako kdysi Eliáše na poušti: “Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: Vstaň a jez!”

Eliášovo nanebevzetí a předání prorockého ducha Elíšovi  je předobrazem Nanebevstoupení Pána, který o Letnicích sešle svým učedníkům slíbeného Ducha: “A zatím, co jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi” (Lk 24,51).

Eliášovo sepjetí s ohnivým živlem je výmluvné. Ve svém zanícení pro Boha hoří jako plamen. Svým kázáním i svými skutky bolestně očišťuje vlažnost a nevěrnost lidu, který se utápí ve zmatcích  překrouceného náboženství a  ve strachu před králem, který náboženství využívá ke svým cílům.

Oheň je  symbolem  Eliášovy povahy,  síly i ryzosti jeho víry. A tak i  závěr jeho pozemského života je ve znamení ohnivého živlu. Prorok je před očima svého žáka Elíši uchvácen do nebe uprostřed ohnivých plamenů.

 My lidé, jsme už takoví, že chceme mermomocí přijít všemu na kloub – což je sice dobré, z hlediska civilizačního růstu, nicméně snaha za každou cenu všechno vysvětlit, vypočítat, změřit, zvážit  a pochopit je zejména v otázkách víry velmi pošetilá.

Víra prostě má svá mystéria, svá tajemství. Kdybychom všechno věděli, proč bychom měli ještě věřit?

A tak je třeba odmítnout všechny ty křečovitě sestavené teorie o vesmírné lodi,  otvoru do jiné dimenze a podobně, a pokorně přiznat, že NEVÍME. Nevíme, co přesně se tehdy odehrálo, a co konkrétně bylo myšleno ohnivým vozem…A ono to také není až tak podstatné. Podstatné je poselství, které tento příběh nese. Poselství, které oslovuje nesčetné generace lidí z různých míst a z různých dob. Totiž že Hospodin je pravý Bůh, a proto mu smíme důvěřovat, milovat ho , respektovat a  na něj spoléhat. 

Sdílet

Komentáře

MartyR Moc dobře napsáno.Skvělé myšlenky.

Lenochod děkuji moc, super článek :)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio