Šalamoun

Šalomoun chtěl kráčet v Davidových stopách, chtěl postavit Chrám svému Bohu a chtěl být dobrým panovníkem svému lidu.  Proto si také od Hospodina vyprosil dar moudrosti:

"Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Moudrosti jsem dal přednost před žezly a trůny, a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic. Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře. Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství."

 Chce li Bůh po člověku, aby obdělával vinici, jistě mu dá motyku. A jako Samson, jehož úkolem bylo bránit zemi před Pelištejci, dostal  k tomuto účelu od Boha sílu, tak i Šalamoun dostal to, co potřeboval -  totiž moudrost, aby mohl dobře vést vyvolený národ. A Šalamounovi se opravdu daří. Lesk jeho dvora je známý široko daleko. Udržuje stálou a silnou armádu, patří mu doly na měď, tavírny i slévárny. Má v rukou karavany na souši i loďstvo v Rudém moři. Má monopol na veškerý obchod , dovoz i vývoz.  Chrám, který  nechal vybudovat na Jeruzalémském návrší, je nádherný. Jeho stěny  jsou z bílého vápence, vyzdobeny řezbami a zlatem a zevnitř je obložený vzácným  dřevem z libanonských cedrů. Neméně nádherný palác si král nechává postavit také pro sebe - na Sionu. 

Šalamoun, proslulý nejen svou moudrostí, ale i mocí, slávou a nesmírným bohatstvím má všechno, co si jen může  přát. A navíc je moudrý – i královna ze Sáby ( patrně  dnešní Etiopie) chce osobně poznat krále, který údajně složil 3000 přísloví a 1015 písní.  (Tradice mu připsala rovněž Píseň písní a knihu  Kazatel, která se stala součástí Písma.)

 Jenomže  i  moudrost má svá úskalí. Tam kde nekráčí ruku v ruce s pokorou,  tam, kde se odvrací  od Boží vůle, tam se mění v ješitnost a pýchu. A pýcha, jak známo, předchází pád. Aby  král pokryl obrovské náklady na svůj dvůr a armádu, neváhá zotročovat lid.  Nejprve kenánský, pak i vlastní. Zavádí  roboty a otrocké práce. Lidé opouštějí  svá pole i vinice, protože  nemají  čas na nich pracovat. Pod tlakem bídy pak prodávají  svá stáda, půdu a později i sebe a své děti. Jak se ten moudrý král změnil! 

Šalamoun jistě zná  Zákon, kterým Bůh prostřednictvím Mojžíše  svému lidu zakázal uzavírat manželské svazky s pohanskými národy  -"Nebudete vcházet k nim a oni nebudou vcházet k vám.." Jenomže on má  slabost pro ženy a tak ve svém paláci udržuje velký harém.  Bible hovoří o 700 až 1000 ženách.  Jsou  to nejen Izraelky, ale také  Féničanky, Moábky, ženy ammónské a kenaanské.

Na jejich přání nechává  vystavět svatyni moábské modle Chámosovi,  ammónské modle  Molochovi a bohyni plodnosti Aštoret aby jeho ženy mohly na hoře Olivetské, přímo proti Šalomounovu chrámu, uctívat   pohanské  modly. Šalomoun se osobně modloslužeb účastní. 

A právě to se stane  příčinou pádu Šalamounovy říše, protože země rozdělená v srdci svého vladaře je vždycky odsouzena k tomu, aby dříve či  později byla rozdělena také  mocensky. 

Šalamoun žil tak, jak mu dovolovala jeho nesmírná moc. Až na samém sklonku života pochopil, že to bylo špatně, že svému  synovi  a nástupci  byl špatným příkladem. Ale už bylo pozdě. Z Rechabeáma  se stal  bezcitný a ješitný vladař, nenáviděný svými poddanými. Ostatně jeho slova  „můj otec vás trestal bičem, já vás však budu trestat důtkami“ nebyla právě tím nejtaktnějším nástupnickým projevem. 

Šalamoun zemřel někdy kolem r. 925 př. Kr. a o tři roky později  byla země rozdělena.Od té doby žil izraelský lid ve dvou samostatných královstvích, která se k sobě často chovala nepřátelsky.V severní části  vládl Jerobeám deseti kmenům Izraele a Rechabeámovi  zůstalo pouze Judsko - území kmene Benjamín. (Izraelských kmenů bylo 12, ale kmen Lévy byl pověřen kněžskou službou a neměl tedy vlastní území) 

 Ale i Jerobeám, který kdysi  tvrdě vyčítal Šalamounovi jeho odklon k pohanským modlám, porušil  první přikázání Desatera, které říká:   „Nebudeš mít jiného boha mimo mně.“  Aby zabránil svým poddaným docházet  k obětem a modlitbám do Jeruzalémského chrámu, nechal novopečený král vybudovat tzv. posvátná návrší, kde umístil sochy zlatých býčků -  pohanské modly známé už z doby Mojžíšovy. Rovněž ustanovil  kněze, kteří ovšem nepocházeli z rodu Lévy. A to bylo zlé. A tehdy Hospodin poslal k izraelskému dvoru proroka Achijáše,  aby vladaře varoval, nicméně  Jerobeám se nepolepšil; naopak zavedl tradice, které vedly k neslavnému konci země.  

Při četbě těchto starých biblických příběhů nás nutně napadne, že Hospodin to s námi, lidmi, nikdy neměl lehké. Téměř každý člověk, kterého si vyvolil, dříve či později nějakým  způsobem selhal. Následky těchto selhání pak ovlivnily nejen určitý úsek života provinilce, jako v případě Jákoba či Samsona, ale někdy zasáhly i  jeho  rodinu, jako se to stalo Davidovi, a nebo celé jedno pokolení, jako v případě Saula. Důsledky Šalamounových selhání však dopadly na celý Izraelský národ. 

Šalamoun měl všechny předpoklady k tomu, aby byl svému lidu dobrým králem. Ale moc, sláva a bohatství byly velkým pokušením a nakonec mu  stouply do hlavy.Moc a sláva totiž dokáže člověka ovlivnit tak, že se sám nestačí divit, čeho všeho je schopen.V celé historii lidstva najdeme jen velmi málo těch, kteří získali moc, slávu a boatství,  aniž by je to od základu změnilo. I dnešní vládci, byť mnozí z nich možná do politiky vstupují s ryzími úmysly,  se díky bohatství a moci příliš často a příliš rychle změní v darebáky. Právě na příkladu Šalamounově vidíme, že ani moudrost člověka před pádem neochrání.

 Schopnosti  - dary- které Bůh člověku dává – ať už je to síla, moudrost, statečnost či cokoli jiného, totiž nejsou určeny k vychloubání a zpříjemnění života. Jsou především prostředkem k tomu, aby člověk mohl dělat to, co dělat má. A má dělat to, k čemu je Bohem vyvolen a povolán. A čím větší dary člověk obdrží, tím větší má odpovědnost před Bohem i lidmi.  A tak, když se nám něco podaří, vymyslet, udělat, zrealizovat, neměli bychom se plácat  ramenou a očekávat  potlesk. 

Neměli bychom zapomínat,  že jsme jen nástrojem v rukou Božích,  a že naše schopnosti a vlohy nejsou znamením naší výjimečnosti, ale Božím darem. Že příležitosti, které se nám naskytly se neobjevily ani naší zásluhou, ani slepou náhodou. Že nám byly darovány Hospodinem pro to, abychom mohli uspět - ve světe který vždycky byl a dodnes je místem, kde vládne násilí, nespravedlnost a lhostejnost… Abychom na tom místě, kam nás Bůh postavil a v tom čase, který nám byl dán, změnili to, co změnit můžeme.  A  svět kolem nás byl o trošku lepší..