Jen dobrý strom nese dobré ovoce...

Iz 5, 1-7   Gal. 5,  13-25  Jan 15, 1-8 

Kapitola 5 z knihy proroka Izajáše je vlastně žalozpěv. Je to smutná píseň o muži, který zkypřil půdu,  zasadil vinnou révu , okopával, kypřil, zaléval – ale vinice vydala jen pár odporných pláňat… Je to píseň o Božím zklamání .Tím vinařem je Bůh sám a vinná réva , to je lid izraelský, který nenaplnil Boží očekávání. Ale na tomto tak  temném pozadí starozákonní Izajášovské vinice se rýsuje nový obraz, nová šance, nový začátek.    Bůh to tenkrát s lidmi nevzdal a poslal na vinici svého syna, který říká: Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce… Patříme k Ježíši,  jsme s ním křtem a vírou spojeni. On žije v nás a my v něm a jeho prostřednictvím jsme spojeni i spolu navzájem. Žijeme z jeho lásky  a síly, stejně tak, jako ratolesti, které  vyrůstají z jednoho kmene a jsou  živeny stejnou  mízou.  Každá naše bolest, každé naše poškození se týká celého stromu.  Jsme  sourozenci – bratři a sestry, rodina Božích dětí.

Bez zakotvení v rodině  člověk strádá citově. Bez zakotvení v Kristu člověk strádá duchovně.  Bez trvalého spojení s Kristem  náš  křesťanský život je jen zdání.  Ježíš od nás nechce, abychom mu věnovali pouze určitý čas a  určitý prostor v našem životě, ale abychom mu zcela odevzdali sami sebe, se všemi svými záležitostmi,  radostmi i starostmi. Abychom se otevřeli pro jeho Slovo, pro jeho životodárnou mízu.  Nic víc, nic míň.  Ostatní už se děje samo…

Je tu jakési tajemné prolnutí – Bůh svým Duchem  stále působí ve svém stvoření, naplňuje ho, obnovuje a proměňuje.  K tomu, abychom se tomuto působení zcela otevřeli, stačí  přát si to. Přiznat sobě i jemu,  že ho potřebujeme a odevzdat mu kormidlo našeho života. K tomu, abychom se stali Boží ratolestí a patřili ke kmeni, jímž je Ježíš Kristus sám,  není třeba   skládat žádné přijímací zkoušky, nějak se vylepšovat, napravovat…. Pozveme-li  Ježíše do svého srdce s důvěrou a láskou, on vejde a sám nás promění.  Jeho přítomnost v našem životě není odměnou – tím méně zaslouženou.  Je to milost  Boží – dar, daný z lásky..                                                                                                                       "Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně."  Ježíš opakovaně mluví o zůstávání v něm. To, že jsme se rozhodli pro Krista totiž neznamená, že jsme ztratili svou vůli a svou svobodu. Své právo stát se suchou větví a odpadnout, nebo právo  naroubovat se na jiný strom, jehož plody jsou jedovaté….

Vzpomeňme na podobenství, kde  Ježíš říká, že dobrý strom nese dobré ovoce, ale špatný strom nese špatné ovoce…a právě po ovoci lze poznat kdo je náš bližní - a kdo jsme my sami. Tím ovocem jsou důsledky  nejen činů a  slov, ale i myšlenek, kterým většinou necháváme naprostou volnost.  Myšlenky  to je  oblast vysoce privátní,  své myšlenky většinou neprozrazujeme, a také jim obvykle nepřikládáme žádnou důležitost.  Vždyť je to jen takové nevinné  snění s otevřenýma očima, co je na tom zlého? Proč nebýt – alespoň v myšlenkách  tím, čím chceme? Mít vše, co si jen dokážeme představit?   Alespoň v myšlenkách zatočit s tím nebo oním a ukázat mu, zač je toho loket?  Jenomže  myšlenka není tak nevinná, jak se může zdát. Myšlenka je energie, kterou vysíláme k Bohu, k lidem, ke zvířatům i rostlinám - ať už jsme si toho vědomi, nebo ne .                                                Lidská myšlenka má až nečekanou sílu a moc mnohé změnit, převrátit na ruby – a to v dobrém i zlém.  Naše myšlenky ovlivňují svět,  který nás obklopuje. A ovlivňují samozřejmě i nás samotné.  Aniž se nutně musí změnit ve slova, jsou schopny prozářit náš vnitřní svět i vztahy s ostatními lidmi,ale stejně tak  mohou  otrávit naši duši a uhasit každou jiskru radosti. Myšlenky se nám zračí v očích a zrcadlí ve tvářích, čímž   určují náš vztah k druhým lidem a jejich vztah k nám. Proto nepodceňujme myšlenky. Jsou jako neviditelné šípy a zřídkakdy minou cíl.. Ano, nejen čin, ale i slovo a pouhá myšlenka  je ovocem  - dobrým, nebo špatným.

 Je mnoho lidí zlých, zatrpklých a nešťastných. Když se takový člověk ráno probudí, vyjde do ulic a mračí se na celý svět, hartusí a zlobí se - často se s někým střetne v hádce. Zkazí mu náladu a onen člověk, který před tím byl usměvavý, se najednou mračí. Utrhne se na kolegy v práci, na svou ženu nebo na své děti. Zloba se šíří rychle a důsledně a přináší své ovoce…. A na počátku byla myšlenka.

 Opačným příkladem je člověk, který se na nás usměje, dá přednost ve dveřích, řekne milé slovo.  Jako- by vyšlo sluníčko. Najednou zjistíme, že se rovněž usmíváme, i když jsme se před tím mračili…. A na počátku byla myšlenka.

 Ježíš toto velmi dobře věděl, a proto říkal že ten, kdo se hněvá na svého bližního hřeší.  Stejně tak desatero přikázání se netýká pouze slov a činů, ale i myšlenek. A právě proto je těžké, velmi těžké, troufám si říci, že až nemožné – dodržovat desatero vždy, ve všech bodech a za všech okolností.  Na to zkrátka nemáme. Proto potřebujeme odpuštění. Proto potřebujeme být  s Kristem. Ale Bůh je na naší straně.  Bůh tak miloval svět, že Syna svého jediného dal, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.  

Jestliže patříme k vinnému kmeni, kterým je Kristus, jestliže jsme otevření a schopni přijímat životodárnou mízu, pak  máme v srdci lásku a tím i naději, že ovoce našeho jednání bude nám i světu k prospěchu a radosti, a bude dávat silné a jiskrné víno, jenž není z nás, ale z moci toho životodárného kmene.

Jestli přinášíme nějaké plody, neseme je ne proto, abychom sami měli dobrý pocit ze své užitečnosti, ale abychom stáli na té správné straně. Na straně  Boha Otce.  Abychom byli jeho nástrojem a s pomocí Syna i Ducha svatého spolupracovali na jeho díle..

Církev – tělo Kristovo není a nesmí být skupinou výjimečných osob. Je  jen církev čekající návrat svého Spasitele, církev zvěstující pokání, odpuštění hříchů a milost v Kristu Ježíši. Církev, která slouží  a s láskou vyhledává ztracené a  ví, co je to život v milosti a ve víře ve Vzkříšeného Krista. Nehledá sjednocení za každou cenu,  ale  je už teď zajedno s Kristem a Otcem v Duchu svatém. Možná  je  ještě jiná církev....taková, která jde  jinou cestou. Cestou elitářství v doktrínách, autoritářských systémů, cestou politické moci...Ale o té nevím, jestli bude nazvána  nevěstou Kristovou.....