David a Batšeba

Když jsme ještě byli dětmi, svět se nám zdál jednoduchý. Z úhlu  našeho pohledu byli lidé hodní, anebo zlí,  chytří a nebo hloupí, bohatí, nebo chudí. Tak, jako je tomu v pohádkách.  Žádné šedivé tóny. Černá a nebo bílá.

Už dávno nejsme malí. Už dávno víme, že život není černobílý. A tak někdy prožíváme trpké zklamání, když člověk, o kterém jsme měli to nejlepší mínění, udělá něco zlého.                               A jindy zase s úžasem zjistíme, že ten, o kom jsme si mysleli, že je zlý,  se projevil jako čestný a laskavý člověk. Někdy prostě musíme přehodnotit svůj názor na to či ono...někdy i opakovaně...

 

I v Bibli se setkáváme s příběhy, které vůbec nejsou černobílé. Bez příkras a věcně  hovoří nejen o moudrých rozhodnutích a bohatýrských činech, ale popisují  také lidská selhání a pády, - i  těch Bohem vyvolených. Abraham lhal, když vydával Sáru, za  svou sestru. Mojžíš zabil Egypťana. Jákob podvedl svého slepého otce Izáka. Samson podlehl  vlivu Pelištejců,  od jejichž útlaku měl osvobodit Izrael.

 

Naopak Máří Magdalena, která žila v opovržení na okraji společnosti, se natolik změnila, že  mnoho kostelů po celém světě dodnes nese její jméno.

A z Šavla -Saula, který tvrdě pronásledoval první křesťany, se stal apoštol Pavel jeden z nejhorlivějších Kristových  učedníků.

Zařazovat lidi do přihrádek, podle toho zda se nám momentálně jeví jako  hodní a nebo zlí,  je zkrátka velmi ošidné.

 

Příběh Davida a Batšeby je přímo čítankovou ukázkou, jak se i dobrý člověk může dostat na šikmou plochu. Ano, právě David, ten věrný, spolehlivý a čestný David, o němž Bible říká, že si ho Hospodin vyhledal "podle svého srdce ", nalezl zalíbení v krásné ženě.

Inu - to se stává...Jenomže on byl králem izraelským. A ona ženou jiného muže.

 

David jistě znal Desatero, a musel vědět, že cizoložství  je v očích Hospodinových zlé.  Ale možná si říkal, že tuhle drobnou neuváženost si může dovolit. Je přece Hospodinův vyvolený a pomazaný král. Zabil obra Golijáše... sjednotil říši.  Ten první krok na šikmé ploše byl snadný - tak snadný, že si ho skoro ani neuvědomoval.

 

Pak se stalo, s čím David nepočítal.  "Jsem těhotná," řekla Batšeba. " A dítě je tvé." Ovšem, že muselo být jeho. Její manžel Uriáš byl totiž ve válce. V Davidově válce.

Co teď? Je třeba zabránit skandálu. Za každou cenu. S druhým Davidovým krokem se šikmá plocha, na které stál, nebezpečně naklonila.  Povolal k sobě Uriáše. "Bojoval jsi statečně," řekl mu. "Dobře jsi bojoval!  Víš ty co? Běž domů a zůstaň dnes u své ženy. Zasloužíš si to." "Nemohu, pane." odpověděl Urijáš. " Můj velitel Joab a všichni mí spolubojovníci táboří v polích. A proto i já budu nocovat venku." Uriáš byl věrný voják, mnohem  věrnější, než si David dokázal představit.

 

Králův čistý štít byl ohrožen a co víc, Batšeba už pro něj nebyla jenom krásná žena. Nosila pod srdcem jeho dítě a on ji chtěl mít jen pro sebe.

Třetí Davidův krok znamenal  pád do tmy.  Povolal si opět Urijáše a předal mu dopis.  "Předej dopis veliteli Joábovi." přikázal mu. "Je to jen pro jeho oči." Horší voják by si nejspíš dopis cestou přečetl. Ale Uriáš byl čestný chlap, a tak svému veliteli Joabovi doručil vlastní rozsudek smrti.

 

Tím byl problém byl vyřešen, David si mohl odvést  Batšebu  do paláce a být konečně šťastný. Ale nebyl. Vina ho pronásledovala, kam se hnul. Jasné dny potemněly.                        I Batšeba se změnila. Hrozné podezření vrhalo stín do jejich vztahu a jako by mezi nimi vytvořilo hráz. I Hospodin jako-by  potemněl a zdál se vzdálený. David skryl svou vinu hluboko do svého nitra. Tma však stále trvala.

 

Jako špatné svědomí navštívil Davida prorok Nátan. A vyprávěl tuto historku: Byli kdysi dva muži, jeden bohatý a druhý chudý, jeden měl hodně ovcí, druhý jenom jedinou ovečku. Hýčkal ji a pečoval o ni jako o děcko. Jedla z jeho stolu. Pila z jeho poháru. Jednoho dne," pokračoval Nátan, "přišel k tomu boháči nějaký návštěvník. On ho chtěl náležitě pohostit, ale bylo mu líto obětovat byť jediný kus ze svých stád. A víš, králi, co udělal? Ukradl chuďasovi jeho milovanou ovečku a upekl ji svému hostu."

 

V Davidovi se zvedla vlna zlosti. "Kdo je ten muž?" vykřikl. "Řekni mi jeho jméno a slibuji ti, že ho ztrestám!" A Nátan vmetl Davidovi do očí plnou pravdu: „Ten muž jsi ty.“ David strnul.  Nátan to ví. Ovšem, že to ví. Bůh mu to řekl. A Bůh to ví už od počátku. "Zaplatíš za to," pokračoval prorok. "Ve tvé rodině bude vládnout násilí. Tvé ženy ti budou nevěrné. A tvé dítě, dítě, jež se narodí Batšebě, zemře."

 

Teprve tehdy David pochopil hloubku své viny, a jeho oči zaplavily slzy upřímné lítosti.  "Zhřešil jsem," doznal konečně. "Já, jenom já jsem uvrhl utrpení na ty, které miluji.

Je mi to líto," řekl Nátanovi. "Je mi to líto," řekl Hospodinu.

A s tímto přiznáním se náhle vrátilo i světlo. Ne mnoho světla, ale stačilo k tomu, aby král opět nalezl cestu vzhůru ze tmy.  I vstal David, stále ještě v slzách. Byl to jen malý krůček,  první z mnoha těžkých a bolestných kroků. Ale mířil ke světlu. Bylo jako chůze - chůze vzhůru po schodech.

 

Jaký je vlastně rozdíl mezi hodnými a zlými? Možná právě v tom, jak se ke svým pochybením sami stavějí. Pokud je zlehčují a všelijak omlouvají, nebo když překrucují pravdu,  jejich vina se tím násobí. 

Ale pokud upřímně doznají že se dopustili zlého činu, a ze srdce toho litují, mohou být znovu očištěni. Nicméně důsledky spáchaného provinění musí nést.

 

David těžce zhřešil a byl potrestán. Syn, kterého porodila Bat-šeba, po sedmi dnech zemřel. Krátce nato vlastní králův syn Abšalóm zinscenoval palácový převrat. Ale přece na Davida Hospodin nezanevřel a nezlomil nad ním hůl.

Když se léta jeho  života po mnoha zkouškách nachýlila ke konci, David věděl, že Hospodin dodrží přísahu, kterou mu dal - že jeho potomka nastolí na svůj trůn.  A řekl tehdy David, že  nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach.  To ovšem nemluvil o sobě, ale o vzkříšeném Kristu.

Milost a láska Otce všech synů a dcer lidských je nesmírná. Bůh nás miluje tím nejhlubším, nejneúprosnějším způsobem. Jeho vlastností není senilní  benevolence, která nám ospale přeje, abychom byli šťastni tak, jak chceme my, ani péče hostitele, který dbá o blaho svých hostí, ale sám stravující oheň. Chceme- li být  Božími dětmi, nemůžeme očekávat, že naše pochybení přejde mávnutím ruky. Musíme počítat s tím, že nás někdy povede tam, kam nechceme, a jindy nám odepře to, co chceme. Ale také můžeme a máme vědět, že nás nikdy neopustí, pokud se k němu sami neobrátíme zády. 

 

Evangelista Matouš zaznamenal Ježíšova slova: "Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského".

Být Božími dětmi totiž znamená přijmout Boží lásku, která nejenže vysoko přesahuje naše zásluhy a vnitřní hodnotu, ale přesahuje i naše přání.