křesťanství

Samuel a Saul

5. 11. 2010 17:09
Rubrika: křesťanství

Knihy Samuelovy zahrnují období přibližně 100 let, od r. 1070 do r. 970 př. Kr. Jedná se o přelom dvou historických epoch - doby soudců a doby izraelských králů. Samuel však není jejich autorem, nýbrž hlavní postavou prvních kapitol. Jeho matka Chana si jeho narození vyprosila Hospodinu a chlapce pak v rámci nazírského slibu odvedla k veleknězi Élímu do svatyně v Šílo, kde byla uložena Boží schrána s deskami zákona.

Do Šílo putovali lidé z celé země, aby obětovali Hospodinu. Veřejným tajemstvím však bylo, že se ve svatyni častěji, než Bohu, obětovalo Élího nezvedeným synům, Chofnímu a Pinchasovi, kteří si pro sebe vybírali to nejlepší z obětních darů. Élí jim marně domlouval. A pak se dozvěděl, že všichni členové jeho rodu zemřou v mužném věku a Bůh si ustanoví jiného velekněze. Když jedné noci chlapec Samuel uslyšel hlas Boží, Élí pochopil, že tím veleknězem bude právě on.

Té noci Samuelovi Bůh zjevil, že již brzy stihne dům Élího i na celou zemi ohlášený trest. A stalo se. Zemi přepadli Pelištejci. Izraelci, kteří ztratili požehnání svého Boha, upínali své naděje k arše úmluvy, kterou Chofní a Pinchas přinesli do vojenského ležení. V následující bitvě však oba synové Élího padli a Boží schrána se stala válečnou kořistí Pelištejců. V zápětí umírá i Élí. Pelištejci umístili schránu do chrámu před sochu svého boha Dágona. Následujícího jitra ležela socha tváří k zemi před schránou. Druhou noc byla zbavena hlavy a rukou – to je trest, který by čekal zajatého krále. Další noci již Boží moc přesáhla prostor chrámu a zasáhla lid nádory. Přenášení schrány nákazu jenom šířilo. Po sedmi měsících se Pelištejci rozhodli Izraelcům schránu vrátit. S mocným Bohem Izraelců není radno si zahrávat.

Samuel dospěl a stal se nejen veleknězem, ale také prvním v linii proroků, kteří ponesou Mojžíšem zapálenou pochodeň. Stává se posledním soudcem Izraele a předchůdcem prvních králů. Vede celý národ k pokání a náboženské očistě. Sochy Baala a Aštarty, symboly kenaanského kultu plodnosti, jsou odstraněny a zničeny.

Uplynulo 20 let. A stejně, jako dříve synové Élího, ani Samuelovi synové nejsou hodni kněžského úřadu. Nemohou se stát soudci, obhájci práva a spravedlnosti, protože právo a spravedlnost převrací ve svůj prospěch. Lidé tedy žádají Samuela, aby jim ustanovil krále. Samuel se vzpírá, pokládá žádost o pozemského vladaře za zradu na vládě Boží. Lid však na koruně trvá. „I my chceme být jako všechny ostatní národy“. (1S 8,20) Bůh tedy přání Izraele vyplní – a dává Samuelovi vnuknutí: „Zítra touto dobou pošlu k tobě muže z benjamínské země. Pomažeš ho za vévodu nad mým izraelským lidem; on můj lid vysvobodí z rukou Pelištejců.“ (1S 9,16)

Příštího dne se Samuel setkává se Saulem, vykoná přikázaný obřad a vladař Saul se ve vší tichosti vrací se své rodině. Zakrátko po této události svolá Samuel lid do Mispy, k volbě krále. Losem je určen kmen Benjamínův a z něj pak Saul. A lidé nadšeně volají: „Ať žije král..“ Saulovi se podařilo izraelské kmeny sjednotit a nějaký čas úspěšně odrážel Pelištejské útoky. Ale když se pak izraelská armáda začala vytrácet ve strachu z početní převahy Pelištejců a Samuel nepřicházel, aby vykonal oběť před bitvou, Saul přestoupil zákon a obětoval Bohu sám.

Potom mu Bůh přikázal, aby ztrestal Amálekovce, kteří kdysi bránili Izraeli v cestě do zaslíbené země, a Saul selhal podruhé. Podle Hospodinova příkazu měl zabít všechno živé, včetně hospodářských zvířat, Saul ale ušetřil krále Agaga i nejlepší kusy dobytka a odvedl je jako válečnou kořist. Tehdy Hospodin řekl: Lituji, že jsem ustanovil Saula králem, neboť se ode mne odvrátil a mými příkazy se neřídí. A prorok Samuel sdělil Saulovi : „dnes od tebe Hospodin odtrhl izraelské království a dal je tvému bližnímu, lepšímu, než jsi ty“. (1S 15,28) Od této chvíle až do konce svého života už Saul velekněze Samuela nespatřil.

Tento biblický příběh staví dnešního čtenáře před nemalá úskalí a vzbuzuje řadu otázek. Proč za hřích Chofního a Pinchase je potrestána celá země? Co bylo zlého na tom, že si lid namísto soudců žádal krále? Koneckonců - nebyl úřad soudce jen jiným označením pro krále? Jak máme chápat šesté přikázání – Nezabiješ – v kontrastu s Hospodinovým příkazem k úplnému vyhlazení Amálekovců? Je doslova psáno: usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla… A konečně - jak máme rozumět slovům Písma, když čteme, že Hospodin litoval, že Saula ustanovil králem …? že by se vševědoucí Bůh zmýlil?

Na tyto otázky není jednoduchá odpověď. V prvé řadě si musíme uvědomit, že tento příběh se odehrál před třemi tisíci lety. Tehdejší svět byl čímkoli, jen ne klidným a idylickým místem. Národy žily v trvalém nepřátelství a válkách. Krutosti, kterých se dopouštěli vojáci na dobytých územích byly nepředstavitelné. Pro novozákonní pojetí lásky, pravdy a milosrdenství v tomto světě ještě nebylo místa. Královské zřízení starých orientálních monarchií bylo založeno na náboženské ideologii. Král byl jakoby bohem na zemi. Vyžadoval božskou úctu a naprostou poslušnost. Proti jeho vůli nebylo odvolání, nebyl nikomu odpovědný, všechno mu patřilo- muži, ženy, děti i všechen majetek. Lidské oběti pohanským božstvům byly zcela běžné. Ale v pospolitosti lidu Sinajské smlouvy tomu tak nebylo. Starozákonní podání zdůrazňuje, že Hospodin vyvolil Izraelce, aby byli „jeho lidem zvláštním“ A od doby Mojžíšovy Izrael takovým zvláštním lidem byl. Desatero Božích přikázání, kterým se lid řídil, dalo základ morálním principům, platným dodnes. Izrael se odlišoval od ostatních národů nejen Zákonem a vírou v jediného Boha, ale také zřízením svého pospolitého života. Bohem povolaní chrismatičtí soudci řešili spory mezi obyvateli, v případě nebezpečí vedli lid do boje a po splnění poslání se zase vraceli zpátky do svého domova. Izraelci byli svobodní, všichni měli stejná práva a majetek byl více-méně společný. V žádném případě nebylo možné zbožštit člověka. Jen Hospodinu platila absolutní poslušnost. Jen Hospodinu patřilo uctívání. Pro Izraelce byl zkrátka Bůh Bohem a člověk člověkem. (rozdíl mezi úlohou soudce a krále je tedy zřejmý)

Nicméně Starý zákon na mnoha místech dokládá, že následky hříchů jednotlivců neslo často celé společenství. A tento princip kolektivní viny, ať se nám jakkoli nelíbí měl svůj smysl. Hospodin svůj národ vychovával pevnou rukou. A tak se nám z úhlu našeho pohledu starozákonní Bůh může jevit, jako příliš přísný, někdy bychom řekli že snad až krutý, nicméně důsledek takovéto výchovy přinesl ovoce. Všechny ty veliké a mocné národy tehdejšího světa – Asyřané, Chetité, Amónci, Moábci, Kenaanci, Edómci, Babyloňané a další – zanikly. Izrael však trvá dodnes. A trvá i jeho víra. Chceme li říct o něčem, že je pevné, říkáme, že drží, jak židovská víra.

Ale vraťme se k Saulovi. Jeho úloha vysvoboditele lidu z rukou Pelištejců, nebyla vůbec jednoduchá. Pelištejci byli robustnější než Izraelci a také technicky byli o jednu epochu dál. Zatímco Izrael zůstával ještě v době bronzové, Pelištejci už žili v časech doby železné. Své technické tajemství si ovšem pečlivě střežili. Saulovo vojsko šlo do boje s bronzem, proti mnohem pevnějšímu železu svých soupeřů. Pevnost Megiddo a města Gáza, Aškalón, Ašdód, Ekrón a Gat byla místa, z nichž Izraeli neustále hrozilo nebezpečí. Izraelci se museli bránit i útočit. Právo na svou identitu ale i pouhou existenci ve světě, kde platilo – zabij, nebo budeš zabit, si museli vydobýt a uhájit s mečem v ruce. Jinak to nešlo. Největší problém však působí čtenáři Hospodinův příkaz k vyhlazení kmene Amálek, jehož příslušníci se postavili do cesty Mojžíšovi a jeho lidem, když putovali z Egypta. Ale ti muži, které Saul pobil, nemohli bránit Izraelcům v cestě do Země zaslíbené – jednoduše pro to, že tehdy ještě nebyli na světě! A mimo to - jak se tento příkaz slučuje s přikázáním – NEZABIJEŠ …!?

Doslovný překlad hebrejského slova "ratsakh" není nezabiješ, ale nezavraždíš. Šesté přikázání se tedy netýká zabití neúmyslného, netýká se zabití v soudnictví a netýká se ani zabití ve válce. Pokud jde o vyhlazení Amálekovců, nešlo zde o potrestání konkrétních viníků za konkrétní čin, ale o střet polyteismu a monoteismu. Amálekovci, kteří uctívali své krvelačné modly a sloužili temnotě a smrti, byli nejen odvěkými nepřáteli Izraelců, ale i nepřáteli života a nepřáteli Hospodina, který život stvořil. A on o jejich osudu již dávno rozhodl. Saul měl být vykonavatelem jeho vůle. Měl být Božím nástrojem. Ne loupežníkem - proto se příkaz vztahoval i na hospodářská zvířata. Ne vrahem - proto měl obávaný Agag zemřít v boji, ne na kolenou před prvním izraelským králem, jak si přál Saul. Válka s Amálekovci neměla Izraelcům přinést prospěch ani hmotný ani jiný a už vůbec ne zvýšit prestiž jejich krále. Tím, že Saul dopustil, aby si vojáci odvedli nejlepší kusy dobytka a tím, že krále Agaga nezabil, ale zajal, vlastně šesté přikázání porušil. Upřednostnil svou vůli před vůlí Hospodinovou a způsobil, že z vykonavatelů Boží vůle se stala banda hrdlořezů. A to bylo zlé.

Tento Bohem vyvolený a Samuelem pomazaný král zklamal. Jestliže Písmo říká, že Hospodin litoval, že Saula ustanovil králem, neznamená to ještě, že Bůh byl tou situací zaskočen a překvapen. Bůh, který je pánem času ví naprosto přesně, co bylo, je a bude. Ale jeho způsob uvažování je zcela jiný, než náš. My bychom samozřejmě nedali šanci člověku, o kterém bychom věděli, že nás zklame. Protože nám jde o tu konkrétní věc, o ten konkrétní cíl, o který se snažíme. Ale Hospodinu jde o člověka. O toho konkrétního člověka, kterého dobře zná. Ví o jeho přednostech, ví o jeho slabostech, zná jeho činy a zná jeho myšlenky. A předem ví, jak se v té které situaci zachová, kde uspěje a kde zklame. A přesto mu dá šanci. Protože aby lidé mohli mravně sílit a růst, musí mít příležitost poučit se. Poučit se nejen ze svých úspěchů, ale i ze svých chyb.

Vždyť Hospodin nehlídkoval v zahradě Edenu u Stromu poznání, aby Adama klepnul přes prsty. Nezasáhl ani ve chvíli, kdy Kain uchopil kámen, aby zabil svého bratra Ábela. Protože on respektuje svobodu, kterou člověku dal. Nikdy nás nevodil, jako maňásky, ale vždy znovu a znovu nám nabízel nové životní křižovatky, nové příležitosti, nová setkání a cesty, které nás – pokud po nich půjdeme, dovedou tam, kde budeme nejen užiteční, ale i šťastní. Je to však naše vůle a naše volba, jestli tou cestou půjdeme a nebo ne, jestli budeme naslouchat Božímu hlasu a plnit jeho vůli – a nebo ne. Tak i Saul dostal příležitost. Byl králem, a mohl jím zůstat. Mohl se stát zakladatelem vladařské dynastie a jeho synové by panovali nad Izraelem dlouhá léta - jak řekl Samuel: Hospodin by byl upevnil tvé království navěky… ty sis však počínal, jako pomatenec, a tak tvé království neobstojí. Hospodin už si vyhledal muže, podle svého srdce.

Samuel odešel a se Saulem se už nikdy nesetkal. Nějaký čas Saul ještě seděl na trůnu, ale Hospodin s ním už nebyl. Přestal být Božím služebníkem a Božím nástrojem. Smutný konec krále, do kterého Izraelci vkládali tolik nadějí pro jeho krásný vzhled a odvahu. Ale možná, že si vposledku uvědomili, kdo je jejich skutečným Králem. Že je to Bůh činu a proměn. Že je to síla, která vede člověka k vzdáleným horizontům budoucnosti. Že je to ten, kdo bude s námi tam, kde budeme usilovat o naplnění Zákona a etického řádu. Je nám vůdcem, zákonodárcem a soudcem, je všudypřítomný v našich bližních, i mezi těmi, kdo očekávají naši pomoc. A odtud také plyne výzva k hledání dobra a k proměně světa.

Zobrazeno 2061×

Komentáře

Karel-čtvrtý

Opět výborné. Díky.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio