DAVID A GOLIJÁŠ

Mladý chlapec – skoro ještě dítě- a proti němu obr. Písmo říká, že Golijáš byl vysoký přes tři metry. Saul, který doposud odvážně bojoval proti Pelištejcům, má náhle strach. Jeho  vojsko je skeptické, bez naděje a bez víry.  Je to Boží lid ale s Bohem nepočítá. David je v očích Izraelců pošeti­lec a  blázen. Nemá žádnou šanci.  

Osamělé roky na pastvinách však Davida naučily  důvěřovat svému Bohu a také ho vybavily smrtící přesností při střelbě prakem.  Vítězstvím Davida nad Golijášem pak Hospodin   připomíná Izraeli, že jediné, co od něj především žádá,  je důvěra, odvaha a poslušnost.

David je oslavován, získává si přátelství králova syna a lásku jeho dcery. A právě tady se začíná rodit Saulova žárlivost, která se záhy promění v nenávist.

Saul ví, že nebude zakladatelem královské dynastie. Bůh ho zavrhl a jeho kralování skončí. Ví to, Samuel mu to pověděl. Jeho neklidná mysl se propadá do deprese, trpí stihomamem a stává se agresivním.  A přece mu David věrně slouží. Když se pak, mimo jakoukoli pochybnost, dozvídá, že mu král ukládá o život, nesplácí zlo zlem.

Jde mu z cesty a  neustále mění místa svého pobytu.  První útočiště nachází u kněze Achímeleka v Nóbu, poté se stává žákem Samuelovy prorocké školy v Rámě a nakonec se skrývá v Pelištejském městě Gatu, kde předstírá šílenství. 

Saul, hluchý k pravdě i k moudrým radám ho neustále pronásleduje. Za pomoc, kterou Davidovi poskytl Achímelek, nařizuje král vyvraždit  obyvatele kněžského města Nób.

Ale když se pak David se stane   velitelem družiny psanců,  situace se náhle obrací.  V jeskyni v En- Gedí se král ocitne v pasti.  David by ho mohl zabít, kdyby býval chtěl. Ale ukáže se, že David o jeho život neusiluje. Zahanbený Saul sice svého chování lituje, nicméně jeho slova jsou proměnlivá, stejně, jako jeho nálady. Nedá se mu věřit. K jeho vlastní škodě.  Protože přijdou chvíle, kdy by se Davidova armáda  náramně hodila…

Pelištejci totiž opět ohrožují zemi. A Saul je vystrašený, osamělý,  bezradný. Co si má počít? Kdo mu poradí? Samuel je po smrti…  Izraelská armáda je demoralizovaná..                    A Hospodin mu neodpovídá…Co teď?

A tak se Saul ve svém zoufalství obrací  k okultním praktikám, s cílem vyvolat ducha zemřelého Samuela.  Magie,  v okolních pohanských zemích běžná, je pro lid Izraele tabu. Bible před ní na několika místech varuje. Např. v  Dt. 18, 9-13 je uveden  seznam zakázaných praktik: Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svou dceru nebo svého syna ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. 

Také 2.M. Exodus v kap. 22, 18 říká: Čarodějnici nenecháš na živu.

A rovněž Zj. (Apokalypsa) uvádí : Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové a modláři – každý, kdo si libuje ve lži. ( Zj. 22,15)

Čarodějné praktiky jsou ve své podstatě vzpourou proti Bohu. Je to snaha obejít vůli Hospodinovu a vnutit řádu věcí vůli svou.  

Černá (ale i bílá!) magie – to není jenom taková nějaká nevinná zábava pro dlouhé zimní večery.   Není vůbec nevinná. A není bezpečná.

Stejně tak všelijaké formy věštění, astrologie a v současné době  tak módní záležitost, jakou je například reiki.  Když se obracíme k silám (nebo energiím, jak se dnes říká) tak nevíme, čemu vlastně otvíráme dveře a je-li v našich silách je opět zavřít. Uvádíme do pohybu něco, co je zcela mimo naši kontrolu. A už vůbec  netušíme, kam až může zasáhnout vlna těchto našich experimentů.                                                           

Ale vraťme se k Saulovi. Kdo ví, jakou radu od Samuela očekával…ale byla-li v něm jaká jiskřička naděje, slova Samuelova ji uhasila. Jediné, co se král dozvěděl bylo, že  následujícího dne zemřou jeho synové i on sám.  Stalo se.

Žalozpěv Davida nad Saulem a Jónatanem je jednou z nejdojemnějších a nejkrásnějších Davidových písní. Jeho zármutek nad smutným koncem prvního izraelského krále je upřímný a zoufalství nad ztrátou věrného přítele Jónatana je hluboké.

David, pastýř ovcí z Judského Betléma, pak odešel do Hebronu, kde byl  prohlášen králem Judska. V jižní části země kraloval po sedm let a dalších třiatřicet let pak vládl v Jeruzalémě nad celou zemí.

Lidé na Davida nezapomněli. Za zmínku stojí alespoň Michelangelova plastika ve Florencii. Socha mladého muže s jiskrou v oku ohromila i Jana Wericha, který kdysi napsal: „Mám Davida rád, připomíná mi něco, co sám těžko chápu. Mám z něho radost. Nebo, jak bych to řek, mám pocit, že on ví, co bych také rád věděl; A že to skoro vím, když se na něj dívám. A není to vůbec proto, že zabil Goliáše. Pro mne je to vzkaz... že není třeba se bát Goliášů. Jak klidně stojí ten hoch. Až půjde kolem Goliáš, David sejme prak a Goliáše odstraní. Mne ohromuje ta jistota, vtělená do kamene...“

Co dodat?  Jan Werich tu  v několika prostých slovech  přesně vystihl podstatu poselství, které Davidův příběh přináší do dnešních dnů.  Že obr Goliáš vlastně  představuje všechno to, co je silnější než my. To, co je nepřemožitelné, arogantní, to co nás ohrožuje. Korupce ve státní správě. Vzrůstající kriminalita, nevyhovující legislativa,  liknavé soudnictví. Morální úpadek společnosti, drogy, rodinné a vztahové problémy, nemoci, deprese, úzkosti a strach… Je to obrovitý Goliáš problémů a hrozeb. A má převahu.  Má i své věrné.  Můžeme se připojit a dostat se s ním až na výsluní světa.  Můžeme jít s davem – po široké silnici se dobře mašíruje.  Jen se neptat, kam to vede.

Je mnoho lidí, kterým se Golijáš nelíbí a nejdou s ním.  Raději  zůstanou stát. Hořekují a skuhrají, kam to ten svět spěje. Říkají, že někdo by s tím obrem už konečně měl zatočit. Oni zatím budou přemýšlet, jestli náhodou nestojí na špatné straně. 

Ale je i jiná cesta. Není pohodlná a jdou po ní ti,  kteří podle svých skromných sil, na tom místě, kde jsou a v tom čase,  který jim byl dán, bojují s Golijášem. A stejně, jako David , který  byl  vyzbrojen jen prakem a vírou, i oni mají jenom to, s čím umějí zacházet.

Ani my nemusíme dělat nic víc,  než to, k čemu jsme obdarovaní a pracovat s tím, s čím umíme zacházet. Jde o to, abychom si  zachovali rovnou páteř. Abychom se nehrbili před každým, kdo je silnější než my. Abychom měli víru. Protože právě víra udělala z obyčejného praku zbraň, která porazila obra.   A pokud máme víru – není třeba bát se Golijášů!