KNIHA RÚT

V časech, kdy v Izraeli soudili soudcové, nastal v zemi hlad. Tehdy z judského Betléma odešel Elímelek do míst, kde bude schopen svou rodinu uživit - do země Moábské, podobně,  jako se Jákobova rodina v dobách sucha uchýlila do Egypta.

Elímelek se vydal na cestu i se svou ženou Noemi a  dvěma syny, Machlónem  a Kiljónem.  Ti se po čase  oženili s místními  dívkami. Jedna se jmenovala Orpa a druhá Rút. Bible jejich jednání nijak nehodnotí, pouze konstatuje: Oženili se s Moábkami.

Uplynulo 10 let a Elímelek zemřel. Zemřeli jeho synové,  nositelé a předavatelé duchovní tradice. Jako by rázem všechno končilo. Zůstaly  tři vdovy v naprosté právní a ekonomické nejistotě.

V této situaci se Noemi rozhodne vrátit se zpět do Betléma. Ale návrat domů ještě neznamená návrat k jistotě a zabezpečení. Úděl vdov v tehdejším světě byl trpký. 

Ženy, které neměly zastánce – tedy otce, manžela nebo syna,  jako-by ani neexistovaly.  A Noemi to ví. Proto po návratu do Betléma říká ženám:   Nenazývejte mě už Noemi- tj. Rozkošná, ale Mará – tj. hořká nebo Trpká, neboť Hospodin mi připravil velmi trpký úděl. Odcházela jsem s plnou náručí ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou. 

Asi každého, kdo čte tento příběh, napadne otázka – Proč se to muselo stát?  Proč ji postihlo tolik neštěstí ?

Chce snad Bible naznačit, že ta úmrtí jsou Božím trestem za to, že Elímelek  nevydržel bídu a odešel do pohanské země, aby uživil rodinu?  Máme právo říci, že Elímelek selhal,  když opustil zemi svých předků? 

„Měl zůstat pěkně doma a držet se rodný hroudy, ale to von né,  von si holt myslel, že v cizině mu pšenka pokvete líp! Nó a – a to sou pak ty konce, že jo, pani.  A víte, pani,  že jeho kluci si vzali pohanky?! To přece Zákon přímo zakazuje! Co si vykoledovali, to mají. Pánbu je potrestal. Tak.“

Pokaždé, když nad lidským utrpením hledáme  odpovědi na naše  proč a nač, ocitáme se na velmi tenkém ledě. Tímto  rádoby zbožným hledáním si totiž pouze zastíráme, že nevíme…že neznáme…a že nerozumíme.

A naše usilovně hledané a pracně vydolované a poněkud upocené odpovědi jsou často jen plané fráze,  které neříkají nic o komplikovanosti života, nic o bolesti, ale ani o soucitu a sounáležitosti. Je zásadní rozdíl mezi tím, když člověk sám určitým způsobem porozumí své situaci a za sebe to vyzná, a tím, když to za něj udělá někdo jiný. To, co vysloví Noemi, to je její bytostné vyznání. A nikdo nemá právo, vyslovit to za ní. To nám nepřísluší. Proto i tato 2500 let stará kniha  se jakémukoli morálnímu komentáři vyhýbá. My tu totiž nejsme k tomu, abychom ve chvílích trápení vyslovovali obecné soudy o tom, jak je to mezi člověkem a Bohem. Jsme tu proto, abychom, pokud je to jen trochu možné, stáli po boku lidem, kteří procházejí těžkými zkouškami. Abychom je doprovázeli. A přesně to udělala  Rút, když řekla své tchyni: Kamkoli půjdeš, půjdu. Kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým bohem“

A o tom je také tato biblická kniha. O tomto doprovázení bez zbytečných „proč“ .

O tom, že vyznávat Hospodina a doufat v něho, znamená být druhému člověku nablízku. Být s ním -  v jeho zkouškách a trápeních i v tom, na co si nedovede odpovědět. 

Když někdo z našich přátel ztratí blízkou osobu, nesnažme se ho utěšit nepřesvědčivou odpovědí  na palčivou otázku PROČ…?   Ale stůjme při něm. Třeba i mlčky. Stiskem ruky, pohlazením. Modlitbou. To je  ve víře mnohem důležitější, než všemu beze zbytku porozumět a  všechno vysvětlit.

Každá biblická kniha skrývá poselství, které odhaluje část Božích záměrů a  mnohé z nich  také  nějakým způsobem ukazují na  Krista. Jestliže Izák je předobrazem Krista obětovaného a vzkříšeného a  egyptský Josef ukazuje na Krista v jeho zavržení, ponížení a utrpení, potom Bóaz, jenž (stejně jako Ježíš) pocházel z kmene Juda a narodil se ve  městě Betlémě,  ukazuje na Krista zachraňujícího,  který přijímá církev jako svou nevěstu , aby vše, co je jeho, bylo i její. Moábská Rut je zde obrazem neizraelských národů - pohanů, kteří v Ježíši Kristu nacházejí zastánce a skrze něj  získávají i trvalé dědictví v Božím domě.

Ona ve své pouti za Hospodinem přišla do izraelské země s vědomím, že nemá nic, s čím by před něj předstoupila. Když vycházela sbírat klasy, žádala pro sebe jen tolik, aby mohla žít. Na víc nepomýšlela. Vždyť Zákon Moábcům zapovídal vejít do Hospodinova shromáždění a dával Izraelcům pokyn, aby neusilovali o jejich dobro. 

Jenomže Rút se potřebuje vdát. Vdova bez zastánce je v tomto světě odsouzena k smrti hladem. Mohla by snad zkusit okouzlit nějakého izraelského mladíka – je čas dožínek, všude se slaví….ale ona na radu Noemi sází na jedinou kartu:   na zvyky  toho lidu, o kterém řekla že to bude její lid,  na řády té země o které řekla, že to bude její země.  V tomto okamžiku jakoby se vzdávala svého pohanství a přijímala řády Božího lidu, se vším, co to pro ni znamená. Noemi naučí Rút základy židovského svatebního rituálu. To je to skrývání se pod plášť muže, protože tím, že muž  přes ženu přehodí svůj plášť, veřejně ukáže, že ji přijímá pod svou ochranu, jako svou ženu.  A Bóaz tento její krok přijímá. Z Rút moábské se stává Rút hebrejská.

V knize Leviticus 25,25 je zaznamenáno  ustanovení o vykoupení: „Když tvůj bratr zchudne a odprodá něco ze svého vlastnictví, přijde k němu jeho příbuzný jako zastánce a vyplatí, co jeho bratr prodal.“  Je to proto, aby půda zůstala  v majetku rodiny.

Další ustanovení, s kterým se zde setkáváme v knize Deuteronomium 25,5, má zabránit vymření některého izraelského rodu: „Když budou bratři bydlet spolu a jeden z nich zemře bez syna, nevdá se žena zemřelého jinam, za cizího muže. Vejde k ní její švagr a vezme si ji za ženu právem švagrovství“ .

Těmito nařízeními Bůh vstupuje do praktických oblastí lidského života, aby byl lid zabezpečen v tom, co bylo pro jeho existenci nejdůležitější - zachování rodu a obživy.

A tak Bóaz přesně podle Zákona ponechal prostor nejbližšímu příbuznému, aby Elímelekovo pole odkoupil. Příbuzný sice s koupí souhlasil, ale když ho Bóaz upozornil, že se tím zároveň zavazuje zplodit zemřelému dědice, tak koupi odmítl, protože  by ohrozil dědictví vlastních dětí. Své právo pak  postoupil Bóazovi. A tak se stalo, že  cizinka, pohanská Rút,  se proti všem lidským předpokladům stává  požehnáním,  které daleko přesáhne  příběh jedné malé rodiny. Stane se prababičkou Davida, pramátí královského rodu, z něhož jednou vzejde i Ježíš.

A podobný je příběh všech, kteří nic nemajíce, přišli k Bohu, aby nalezli život. Hospodin žehná všude tam, kde nalezne „víru z čistého srdce“, aby dal lidem poznat to nejcennější na této zemi, to, co je i obsahem jména „Rut“ – totiž přátelství s Bohem. Moábská Rút prokázala, že vyvolenost není záležitost původu,  půdy nebo krve,  ale osobního rozhodnutí: sem chci patřit, tady chci žít i umřít.

Celým tímto příběhem dýchá prosté a hluboké lidství, důvěra v Boha, láska, ochota, dobrota a oddanost.  A tak není divu, že tento prostý příběh ze života je po staletí oblíbenou četbou, pro své mravní hodnoty a pro přesvědčení, že i pohané mají právo na duchovní dary, jejichž nositelem ve službě Boží je Izrael.

Kniha Růt se zcela odlišuje od ducha pozdějšího židovství, které se uzavíralo do sebe, odlučovalo od světa a nepřipouštělo jakýkoli styk s jinými národy, zvláště ne v manželství. A to jsou ty Boží divy. Že smíme žít i s těmi našimi  „proč“ a přesto očekávat nové a nadějné věci.  Že víra je úžasnou pomocí, byť nezaručuje  snadný život, ve kterém vždycky všemu porozumíme.

Že víra patří k našemu životu, který žijeme tak jako druzí s celou jeho složitostí. Vždyť  mnozí z nás dnes žijí ve smíšených manželstvích, učí se jeden druhého navzájem respektovat a zároveň se pokoušejí předat druhému to podstatné z toho, co sami přijali jako dar víry. Někdy se to podaří, někdy ne.

Protože nejsme ušetřeni nesnadných rozhodování, ani možných rizik, že se rozhodneme špatně, i nám se může život pořádně zamotat. I my můžeme bloudit a klopýtat ve víře, když  do našeho života zcela nevypočitatelně a nečekaně zasáhne smrt.  Ale je někdy až s podivem, že i přes mnohá naše selhání náš Pán nepřestává jednat - pokud na něj nepřestaneme spoléhat.  A my se můžeme jenom divit, jaké ovoce někdy -  třeba právě v krizových situacích -  přináší.

Protože On  není nějakým  abstraktním Bohem, ale Bohem tvým i mým.

Kniha Rút hovoří velmi civilně o víře a lásce uprostřed prostého života, s jeho s jeho zkouškami i s nesnadným rozhodováním. S jeho odpovědností i s jeho chybami.

Víra a láska je tím, co přináší odvahu pohlédnout do budoucnosti s nadějí. A tak jako Noemi a Rút,  i my ji vděčně objevujeme jako vzácný poklad,  skrytou sílu a pomoc, bez které si život už nedokážeme představit.