křesťanství

JOZUE

6. 6. 2010 22:40
Rubrika: křesťanství

Po čtyřicetiletém putování stojí Izraelci v zaslíbené zemi. Narodili se na poušti.  Egypt znají jen z vyprávění svých předků, kteří všichni zemřeli během dlouhého putování. Všichni až na dva, Jozua a Káleba.

Před novým pokolením teď stojí nové úkoly, ale rozvodněný Jordán je  pro ně  nepřekonatelnou překážkou. Jozue neví jak řeku  přejdou, ale přesto k ní na Boží pokyn jde. V dostatečném odstupu, tak, aby byla dobře viditelná, je před Izraelity nesena schrána smlouvy - jako symbol Boží přítomnosti a moci.  A Izraelci jdou  za ní. Je to pro ně nová cesta, vstupují do nových oblastí a potřebují Boží vedení.

Když  nohy kněží vstoupily do Jordánských vod,  řeka se  zastavila.  Ovšem, že to mohlo být způsobeno sesuvem kamení kdekoli proti proudu řeky. Ale čtenář, který ví, že Bible je plná symboliky, dokáže mezi řádky přečíst ještě něco víc:  Bůh často nevyřeší naše problémy, dokud mu zcela nedůvěřujeme a  neučiníme ten krok, o kterém víme, že je správný a potřebný. Dokud se nepohneme se vpřed – s důvěrou, že tam, kde naše síly nestačí, zasáhne sám Bůh. 

Jestliže v sobě nenajdeme odvahu vstoupit do vody, tak nemůžeme zažít zázrak a přejit dravou řeku suchou nohou.

 

Překročení Jordánu je symbolem vstupu na novou úroveň křesťanského života. Izraelci už podobnou zkušenost učinili při přechodu Rudého moře. Tehdy to byl přechod z otroctví do svobody. Nyní se jedná přechod do oblasti duchovních bojů o  duchovní dědictví. Tedy ne v prvé řadě o válku, ale o Službu Bohu  - o Bohoslužbu..

 

Izraelité mají obsadit zemi, kterou jim Hospodin dává. Jenomže v té zemi  bydlí původní obyvatelé, kteří nemají nejmenší chuť vyklidit prostor nějakým kočovným pastevcům.        A vůbec je nezajímá, že Hospodin tuto zemi slíbil jejich praotcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.

 

Z líčení biblických autorů se zdá, jako by za valící se izraelskou invazí nezůstal živý tvor. Nejde ani tak o životy jedenatřiceti králů, kteří padli na západ od Jordánu, jako spíš o obyvatelstvo dobytých měst. Pasáže hovořící o zničení kenaanských městských státečků jsou názornou ilustrací „starozákonní tvrdosti“, s níž se tak těžce vyrovnávají soudobí čtenáři. „Všechno, co bylo v městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly.“ (Joz 6.21) „Neponechali nic, co dýchalo.“ (Joz 11,14)

Archeologové říkají, že se ve třináctém století skutečně převalila Palestinou ničivá vlna dobyvatelů a nevylučují, že se mohlo jednat  i o první Izraelity vstupující do země. Městské hradby mnoha kenaanských měst byly tehdy pobořeny a došlo jistě i k velkým ztrátám na životech. Totéž zjistíme i v době takzvaných soudců, která následovala bezprostředně po době Jozuově.

 

Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že lidé někdy podléhají pokušení různé události zveličovat. Když rybář chytí rybu – s každým dalším vyprávěním mu ta chycená ryba víc a víc roste. Když uvážíme kolikrát a v jaké době  byl tento příběh vypravován,   nemůžeme vyloučit možnost, že neslýchaná brutalita útočníků mohla být diktována spíše pozdějším přáním, než historickou realitou.

Tím samozřejmě nechci tvrdit, že Jozue byl mírný, jako ovečka a že ke krutostem nedocházelo. Ovšemže docházelo. V době o které hovoříme, bylo stěhování kmenů jen zřídkakdy pokojné a ukázněné. Spíše mělo podobu vlny ozbrojených dravců, kteří přišli, aby uloupili zemi. Byť se nám to z úhlu našeho pohledu jakkoli nelíbí -  taková byla tehdy doba. 

 

Zde stojí za zmínku verš čtvrtý z první kapitoly knihy Jozue, kde Bůh vytyčuje hranice země zaslíbené. V takovém rozsahu, o kterém hovoří kniha Jozue, bude Země Kenaanská patřit Izraelcům  až za krále Davida a Šalamouna.

Nicméně  Starozákonní Boží zaslíbení se někdy naplňovala až za několik generací. Tak je tomu zřejmě i v tomto případě. Izraelci získávají  určitá území a zároveň se  dostávají na určitou úroveň duchovního života a služby  Přisvojí  si část duchovního dědictví a dál se dostanou až další generace, které rozšíří "zabrané území". 

 

Starý zákon je mnohdy nepochopitelně krutý a my mu můžeme porozumět jen tak, že v něm hledáme skrytý smysl: tajemství vyvolení, zjevení Boha a zaslíbení spásy.

A především důraz na nekompromisní volbu mezi Hospodinem a modlami, mezi vírou a pověrou.

Kniha Jozue zmiňuje starodávný text, zaznamenaný v tzv. „knize Přímého“ kde se doslova říká, že Jozue volal před očima Izraele: Zmlkni, slunce v Gibeónu, zmlkni, měsíci v dolině Ajalónu! A slunce zmlklo a měsíc stál, dokud lid nevykonal pomstu nad svými nepřáteli.

V Gibeónu byla totiž svatyně slunečního Boha a v ní, patrně  nad oltářem, obraz slunce.  Ajalón znamená srna nebo laň, a ta je v pohanské mytologii služebným zvířetem měsíčního božstva. A ti pohanští králové očekávali od tohoto božstva příznivou věštbu pro boj s Izraelem.

A když Jozue tato božstva vyzývá k mlčení, je to jakoby  použil nějaký tajemný prostředek k umlčení a znehybnění démonických sil. A Jozue to skutečně dokáže - protože za ním stojí Hospodin, mocnější než všechna božstva Kenaánu,

 

Následuje biblický text, který  je nejméně o pět set let mladší, z doby, kdy Izraelci byli v Babylónském zajetí a jejich pohanští otrokáři uctívali slunce a měsíc jako božstva.

Slunce stálo v polovině nebes a nepospíchalo k západu po celý den. Nikdy před tím a nikdy potom už nebylo dne, jako byl onen, aby Hospodin tak vyslyšel něčí hlas, neboť Bůh bojoval za Izraele.

Izraelci tedy chápali vyprávění o zastavení slunce a měsíce jako zprávou o tom, že Hospodin je Pánem i nad babylónskými božstvy. Že je Pánem nad přírodou, nad duchy a démony, nad hříchem a smrtí. Že  Hospodin je věrný, a nade všechny bohy mocnější.

Od Abrahama, Izáka, Jákoba  přes řadu velkých osobností Bible – Josefa, Mojžíše (ale také Jozua) až po naše předky -  jde před námi zástup lidí velké víry.

Ti všichni pochopili, že svůdné obrazy pohanských božstev, byť se tváří, jako světlo, světlem nejsou. Že jsou to jenom bludičky.  

 

I dnešní svět má svá sluníčka, měsíčky a hvězdičky. Bludičky naší doby mívají mají jiná jména, jinou podobu – ale ve své podstatě se neliší od těch starověkých, pohanských.  Jsou to všelijaké pověry, je to astrologie, jsou to kartářky,a různá ta esoterická kyvadélka,  ale také reiki a  scientologie. 

Dnešní bludičky se dokonce naučily pracovat s internetem. A tak nám přichází e-maily jako třeba :– přepošli tuto zprávu 10-ti svým známým, a splní se ti tvé největší přání. A když to neuděláš, do 3 dnů se tobě, nebo tvé rodině stane neštěstí!

Je až s podivem, kolik lidí se vyleká  a řekne si – radši to pošlu, co když je to pravda…

 

A tak tu stojíme jako Jozue - v duchovním boji (protože především tak máme rozumět Starému zákonu) a víra nás učí volat :

Zmlkni, slunce v Gibeónu, zmlkni, měsíci v dolině Ajalónu! Ať mluví Hospodin! A ať nás vždycky vede světlo toho Pána, který o sobě říká: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“

Zobrazeno 1277×

Komentáře

MartyR

Amen!<br />
Hospodin je Bohem "bohů".

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio