Evangelijní příběh popisuje podivnou událost. Ježíš a po něm i Petr, kráčí po vodní hladině. Jak je to možné? Jak tomu máme rozumět?
Existuje hned několik verzí výkladu - od prostého konstatování, že se tu jednalo o zázrak, přes poněkud křečovité vysvětlení, že to bylo zrcadlení horkého vzduchu, které pouze připomínalo vodní hladinu, až po zcela absurdní a nepřijatelný názor, že těsně pod hladinou byly kameny, či dokonce prkno.
Evangelium říká, že Ježíš kráčel po moři. Ponechejme teď stranou otázku, jak to udělal a pojďme se na tento příběh podívat z poněkud jiného úhlu.
Ve starověku moře představovalo oblast člověku nepřátelskou. Byl to tajemný a zlověstný svět, obývaný nejen rozličnými mořskými živočichy, ale také démony.
Vzpomeňme na slova, kterými začíná Genesis: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma.
Příběh O stvoření má kořeny v babylonském eposu Enůma Elíš, kde se hovoří o moři chaosu. Moře bylo odedávna symbolem chaosu, zla, temnoty a nebezpečí.
Náš příběh se odehrává na lodi, uprostřed Galilejského jezera. Ale při bouři a silném větru jsou zde vlny stejně velké a nebezpečné, jako na moři. Proto je toto rozlehlé jezero často označováno také jako Galilejské moře.
Tak je tomu i tentokrát. Vítr je silný, vlny hrozivé a ke břehu je daleko. Mezi učedníky a hlubinou je jen nepříliš pevné dno lodi. Mají strach.
Strach, jak známo, má velké oči. Strach dokáže člověka zcela ovládnout a ochromit jeho mysl i jednání. A tak se učedníci zpočátku děsí i toho, kdo jim spěchá na pomoc.
Takovou moc má strach. Ale nad Ježíšem ne. Je psáno, že kráčí po moři. Nad hlubinou. Nad vlnami. Zůstává – jak bychom to vyjádřili dnešním jazykem – nad věcí.
Když ho učedníci konečně poznají, všechny jejich úzkosti, obavy a pochybnosti, které způsobily, že se jim jejich chatrná, dřevěná loďka jeví jako jediná jistota, se náhle rozplynou. Protože Pán je blízko.
No a teď ten Petr, který je o něco víc horlivý a o něco víc impulsivní, než je občas vhodné a potřebné, povídá: Pane…. a mohl bych taky? Mohl bych… taky….kráčet po vodě? A Ježíš mu povídá – pojď.
A Petr vykročí z relativního bezpečí dřevěné loďky do prostředí veskrze nepřátelského. Je noc. Pod ním je hlubina. Kolem se valí zlověstné vlny. A Petr s očima upřenýma na Ježíše – kráčí po moři.
Jde za tím, komu důvěřuje. Jde za tím, komu věří víc než svým vlastním smyslům. A nespouští z něj oči.
Pak ale zapochybuje. Vítr je příliš silný, vlny jsou příliš vysoké… Začne se dívat na okolnosti - a strach ho znovu ovládne. A v té chvíli začne tonout.
Ale on se nespoléhá na své vlastní síly, že nějak doplave…. Nesnaží se vyškrábat zpátky do své chatrné loďky. Nechytá se onoho pověstného stébla, jak obvykle tonoucí činí, ale - doufá v Ježíše. A volá – Pane, zachraň mne! A Ježíš mu podává ruku.
Tolik evangelium.
I my se někdy ocitáme v prostředí veskrze nepřátelském. I v našem životě se vyskytují bouře, z nichž vyvstávají vysoké a strašidelné vlny.
Jestliže spoléháme pouze na své vlastní síly a křečovitě se držíme svých chatrných jistot, podobně, jako učedníci se drželi své loďky – pak se nám může stát, že nás ty vlny skutečně rozdrtí.
V takových chvílích je třeba si uvědomit, že Pán je blízko. Že nám spěchá na pomoc. A jediné, co musíme udělat je – poznat ho. Věřit mu. A potom i my můžeme vystoupit ze svých chatrných jistot – a kráčet po moři.
Ty hrozivé vlny tu sice budou dál - všechny ty problémy, co život přináší – v rodině, v zaměstnání, v politice…. Ježíš nám neslíbil, že všechny naše problémy vyřeší, ale pomůže nám je nést. A to není málo!
Pod námi pořád bude ta neznámá temná a studená hlubina, na kterou člověk ani nechce myslet…ale s Ježíšem není čeho se bát.
Ten, kdo upírá oči na Ježíše, může žít beze strachu, má v srdci mír a pokoj, jako by byl by nad tím vším. Dokáže čelit i těm nejvyšším vlnám, protože ví, že Pán je blízko. Protože ví, že ve chvílích nejtěžších se může chytit jeho ruky.
Petr to dobře pochopil. Ale i on ještě zakolísá a podlehne strachu. I jeho víra vlivem příštích událostí na chvíli pohasne, aby se vzápětí se znovu rozhořela.
Petr byl pouhým člověkem - někdy statečným, někdy bázlivým, někdy chybujícím - stejně, jako my. I jeho víra se vyvíjela, rostla a sílila.
Z jeho slov, která k nám hovoří přes propast staletí až do dnešních dnů, prýští radostná naděje: Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích. Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.
Mějme tedy oči i srdce otevřené pro toho, kdo je naším nejvěrnějším přítelem. Pro toho, kdo sám sebe obětoval, aby nás zbavil otroctví hříchu a okovů strachu. On přinesl na tento svět pokoj pro ty, kdo mu důvěřují.
A tak tedy zvedněme hlavu, narovnejme záda a spolu s Petrem vykročme na hladinu vod – s očima upřenýma na Ježíše.
Pokoj vám.
Díky za krásné zamyšlení:<br />
<br />
"… Začne se dívat na okolnosti - a strach ho znovu ovládne. A v té chvíli začne tonout. <br />
<br />
Ale on se nespoléhá na své vlastní síly, že nějak doplave…. Nesnaží se vyškrábat zpátky do své chatrné loďky. Nechytá se onoho pověstného stébla, jak obvykle tonoucí činí, ale - doufá v Ježíše. A volá – Pane, zachraň mne! A Ježíš mu podává ruku. "
LuAnZdi - Díky za ten dodatek k úvaze, to jsem ještě neslyšel - inspirující. <br />
<br />
Úvaha taky pěkná:-)
Marie,dík za krásné a hluboké podání.Jinak je i jiné vysvětlení:Ježíš cvičil duchovní síly od malička a lidský duch je podoben Bohu.Duch je silnější,jak hmota a ovládá hmotu i energii.Proto je možná levitace,jasnovidectví,zvedání obrovských předmětů silou vůle...Ježíš měl velké schopnosti ducha-je Boží syn a sjednocen s Bohem-je všemocný.Možná by to dokázali i někteří lidé.Pro jedny zázrak,pro druhé projev duchovní síly.Ježíš je náš učitel a tak se učme cvičit ducha,chodit po vodě,vznášet se(hora proměnění),léčit nemocné ve jménu Ježíše,vyhánět zlé duchy a pomáhat si navzájem.Určitě vše dokážeme,jen mít tu vůli a víru,která přenáší hory.Marie,já vím.Na co nám to bude?Toto po nás Ježíš nežádá.Touží po srdcích,jenž bijí láskou k němu,k bližním.O to nám jde a dík tobě víme,kde brát sílu,naději,jistotu.Pavel.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.