JDĚTE A ZÍSKÁVEJTE MI UČEDNÍKY

Když v sedmém století před Kristem Asyřané  odvlekli  do zajetí většinu obyvatel Samaří, dosadili na obsazené území jiné, cizí národy.  Zbytky obyvatelstva splynuly s nově příchozími, a původní židovská víra Samařanů utrpěla vážné šrámy -   to, v co věřili Samařané bylo  jakousi směsicí židovské víry s mnoha pohanskými prvky.

Židé, navrátivší se po r. 539 př. Kr.  z babylonského zajetí záhy zjistili, že jejich severní sousedé mají ve víře chaos. A tak je nepřizvali k obnově chrámu. A pro jistotu se s nimi vůbec nestýkali. 

 

Půl století poté  Ježíš posílá apoštoly  na misijní cesty. 

První apoštolé se tedy vypravili  do různých částí tehdy známého světa, aby předávali  evangelium. A po nich další a další….. V  6. století už bylo křesťanství rozšířeno v celé oblasti kolem Středozemního moře.

Nicméně - ne vždycky se jednalo o pokojné hlásání radostné zvěsti obyvatelstvu.  Karel Veliký - mocný panovník  mocné Franské říše začal o 200 let později  šířit křesťanství nejen  slovem, ale také – a to především -  mečem.

 

S 2. polovinou 12. století pak začínají křížové výpravy. O pár desítek let později, r. 1215 je  na 4. lateránském koncilu poprvé vysloveno, že lidé, kteří se odchýlili od učení Římskokatolické církve mají být vyhledáváni – a to byl de facto impuls pro vznik inkvizice.

 

V r. 1492 Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Na nový kontinent a na ostrovy začali přicházet první misionáři - společně s kolonizátory. Je známo, že nezřídka byli původní obyvatelé k přijetí křesťanství a evropské kultury přinuceni násilím.  Mnozí misionáři – ve svatém zápalu a nadšení ani tak nekázali, jako spíš  přikazovali – což místní  těžce nesli. A tak občas někteří z těchto průkopníků dopadli velmi špatně. Velmi špatně však dopadli především původní obyvatelé.

 

Samozřejmě, že zdaleka ne všechno bylo špatné. Víme, že existovaly misie, kde bylo o lidi dobře postaráno. A víme, že to byla církev, která jako první zakládala školy a  špitály, a že právě kláštery se staly centrem vzdělanosti a umění.  A především – že Evangelium, které církev opatruje a šíří, se stalo  základem morálních principů, platných dodnes.   

Nicméně i církev, jako každé společenství,  tvoří chybující lidé. Dobří i špatní, bezohlední i obětaví..  A tak v průběhu dějin docházelo k přehmatům, chybám –ano i k zločinům, jichž se dopouštěli někteří šiřitelé křesťanství.

V důsledku toho je dodnes v mnoha lidech zakořeněna  nedůvěra a často i odpor – ne-li  přímo ke křesťanství, tak alespoň  k církvím jako takovým.

 

 Ale Ježíš řekl „Jděte do celého světa a získávejte mi učedníky.“ On neřekl jděte a přinuťte je. Neřekl ani – jděte a přesvědčete je. On použil slova – získat…  řekl – získávejte mi učedníky.

Rozdíl mezi slovem přesvědčit a získat je zcela zásadní. Můžeme někoho přesvědčit aby něco udělal či neudělal, aby  někam šel či nešel, něco říkal či neříkal.  Ale nikdy – ani seberozumnějšími argumenty, ani hrubou silou – nikoho nedonutíme k důvěře a lásce.  Důvěru a lásku lze jedině získat.

Jak? I na to Ježíš odpovídá – a sice příběhem o setkání se Samařskou ženou.

 

Jak jsme si již řekli na začátku, židé Samařany pohrdali. Samaří se vyhýbali, aby tamní obyvatele nemuseli požádat o vodu či nocleh. Aby se s nimi nemuseli vůbec bavit –protože  pro ně to byli lidé méněcenní.

Ježíš nejenže tyto předsudky nesdílí, a Samaří neobchází, jako ostatní židé, ale využívá své cesty z Galileje  do Judska k tomu, aby ukázal,  jak se chovat k jinověrcům, případně těm, kteří od víry odpadli.

U studny se setkává se Samařskou ženou a poprosí ji o vodu.  To je pro ni věc velmi neobvyklá – až šokující.  Za prvé muž oslovuje ženu -  takto se tehdejší lidé nechovali! Za druhé  - Žid oslovuje člověka ze Samaří– a to se nestávalo.

 

Toto Ježíšovo chování spouští řadu otázek, a On na ně odpovídá.  „Proč to děláš?“ ptá se žena. Proč se chováš jinak, než je obvyklé?

Ježíš jí neodpovídá  teologickými úvahami o správné či nesprávné cestě k Bohu.   Mluví s ní tak, aby ona byla schopna chápat. Ta poznámka, že spása je ze Židů a Židé uctívají to, co znají přímo od Boha, není projevem neúcty k jinověrcům, ale prostým zjevením pravdy.  A dále připomíná, že nestačí něčemu věřit, ale že tuto víru musí člověk opravdově žít. Že jeho víra se musí projevovat nejen v teorii a ve věrouce, ale především v jeho skutcích. Samařská žena tehdy uvěřila.  Ježíš získal její důvěru a ona ho přijala do svého života. Pak se jí podařilo pro Ježíše získat i ostatní lidi z města Sychar. 

 

 A to je v misii to podstatné. Pokud totiž člověk  opravdu přijme Ježíše do svého života, musí se to projevit i v tom, jak se chová. Tehdy i dnes.

Být misionářem – jít a získávat Ježíši učedníky, to znamená nejen uvěřit v Boží existenci. To znamená nejen Slovo přijmout, ale také dostat ho do svého vědomí i podvědomí. Přijmout ho za své, jako pravdu. Jako jedinou a správnou pravdu.  A to není až tak snadné a samozřejmé.

Je jednodušší vést náboženské debaty, diskutovat, hádat se, někdy ustupovat, jindy přesvědčovat…To nás baví. A ještě navíc máme pocit, že bojujeme za Boží věc. Jenomže tyto víceméně teoretické úvahy o Bohu, o víře a náboženských cestách obvykle ovoce nepřinášejí. Mohou se snad stát jakým si  impulsem, prvním probuzením zájmu, ale Ježíš chce něco jiného.

Chce, abychom ho vpustili hlouběji do našich životů a dovolili mu transformovat naše myšlení i naše zásady.

Protože my sami, byť se sebevíc snažíme, neumíme lidem prezentovat svou víru.  Neumíme přesvědčit často ani své nejbližší. Nedokážeme získat pro Boha své kamarády, své lásky. A omlouváme to svou tolerancí: vždyť dáváme lidem svobodu, aby si sami mohli vybrat, v co budou věřit…

Ale pokud kormidlo svého života svěříme do Ježíšových rukou, pokud mu zcela odevzdáme sami sebe, se vší svou bídou a pochybnostmi, se vším co milujeme, se vším, co nás trápí – pak se stane něco podivuhodného. On v nás zažehne světlo své lásky, dá nám sílu, promění  nás  - a my  budeme  žít podle Jeho pravidel. A to samo o sobě bude u lidí kolem nás vyvolávat řadu otázek.

Například - Proč ty se nestaráš především sám o sebe? Co tě vede k tomu, že žiješ jinak? A proč jsi šťastný, když nemáš jediný logický důvod pro to, aby ses radoval?  Vždyť nejsi  bohatší, než jiní… a nejsi na tom fyzicky lépe než tví vrstevníci…a tvůj život je stejně fádní a šedivý, jako ten můj… Co máš,  co já nemám?   

 

A to je ta správná  (ta nejlepší!)  chvíle pro vyznání -  v  koho a proč věříme a kdo a proč nám dává sílu takto žít.

Být misionářem je důležité a  v Ježíšově nauce se tomuto poslání nevyhneme.   Pravé misie se však nevedou výhradně v teoretické rovině. Ne každý je vědomostně a nábožensky tak silný, aby uměl odpovědět na všechny otázky a dokázal obhájit svou víru rozumnými argumenty.

Ale Ježíš nám v dnešním evangeliu ukazuje, že to není to nejdůležitější.

Životní příklad a každodenní chování v různých situacích může promlouvat mnohem opravdověji a mnohem naléhavěji. 

Jistě, že některé lidi tím můžeme  provokovat, jiným můžeme být, jak se říká – ukradení.  Ale někteří budou přemýšlet, kde se v nás vzalo to vnitřní světlo, které vnímají  a odkud čerpáme tu sílu, kterou nechápou…A začnou se pídit a hledat…  Tak jako se po prameni životodárné vody začala shánět ta žena ze Samaří.