křesťanství

MOJŽÍŠ

28. 4. 2010 23:08
Rubrika: křesťanství

Přestěhování Jákoba do Egypta uzavírá příběhy o praotcích Izraele. Podle Bible žil Jákob v Nilské deltě ještě 17 let. Viděl, jak jeho lidu přibývalo, viděl jak vyrůstají  jeho vnuci Efrajím a Manases. A před svou smrtí vyslovil přání, aby jeho potomci-  až jednou opustí Egypt-  vzali sebou i jeho kosti.

A tak tedy po celých 40 let, kdy izraelité putovali pouští, nesli sebou i Jákobovy ostatky. Nakonec je pohřbili v zemi zaslíbené, v zemi Kenaanu. Tam, v  Makpelské jeskyni nedaleko dnešního  Hebronu dodnes spočívá Jákobovo tělo vedle Izáka, Rebeky, Abrahama, a Sáry.

Být členem Izraele tehdy neznamenalo být členem určité rasy, určitého pokrevního či  kulturního celku. Znamenalo to především – mít zcela určitou  náboženskou víru.  Zcela určitý způsob života a zcela určité náboženské poslání. Jménem Izrael je označován nejen Jákob, ale celá pospolitost vyvoleného lidu, kterou  utvářel a formoval sám Bůh. 

Použil k tomu Mojžíše, kterému kromě mimořádného  poslání dal  i  podmínky, aby toto poslání dokázal naplnit.

Mojžíšův život je obrazem dokonale režírovaného lidského osudu.  Narodil se jako hebrejský otrok – a přesto získal to nejlepší vzdělání, jaké si ve starověkém světě lze představit. V mužném věku pobýval v Midjánské zemi,  v oblasti dnešního Eilatu.  A tak tedy ví, kde jsou studny, ví, kde nalézt pastviny pro stáda a zná i zvyky tamních obyvatel. Až  touto vyprahlou pustinou jednou povede svůj lid, tyto vědomosti mu pomohou přivést  Bohem vyvolený národ  na práh nového domova. 

 

Pod palčivým sluncem, v tetelícím se žáru pustiny zachytily listy keře sluneční jas a zdá se, že vyšlehly plamenem.  Možná že  aromatické silice, které se z listů uvolnily skutečně vzplanuly...Ale to není to podstatné.

Podstatné je, že v této chvíli Mojžíšova mysl překonala kritický bod a dostala se do stavu nového, zářivého vědomí, což je akt stvoření stejně tajemný, jako sám život. Někteří ho nazývají prozřením, jiní osvícením, či  procitnutím.

Mojžíš ví, že otroci nejsou jako stádo dobytka, které pase. Že jsou to lidské bytosti, stejně, jako mladí Egypťané, se kterými byl vychováván. Že otroctví je zlé a zlá jsou i Egyptská božstva, která ho podporují. A svět, ve kterém vyrostl, je hrůzný.A náhle ví, že jeho úkolem je  - otroky osvobodit. Kde se vzala ta myšlenka?  V tehdejším světě mohla přijít pouze od Boha. Ale od jakého?  Od Egyptských bohů jistě ne.  Od krvelačného božstva  Kenaanců?  Ne. Ale pak tu musí být jiný Bůh. Bůh, který si oškliví Egypt s jeho zaujetím pro smrt a hroby.

A jestliže si oškliví otroctví, musí to být Bůh svobody. A jestliže si oškliví smrt, musí to být Bůh života. Kde je tento Bůh? Jak ho má nazývat?

Bůh, kterého Mojžíš hledá je Bůh jeho otců.  Je to Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. „Jsem, který jsem…Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi a vyvedeš můj lid….“

Mojžíš se zdráhá. Tento úkol je  pro člověka těžký. Těžký až příliš. Ale sám Bůh zde přichází k člověku, aby dal povstat jeho víře – víře osobní, která není pouhým přesvědčením, pouhým dědictvím po předcích, nýbrž  živým vztahem k realitě, která člověka přesahuje.

A právě v tomto dějinném okamžiku  se víra stává počátkem nového života. Počátkem  nového bytí Mojžíšova i nového bytí lidstva.  Protože  člověk může být – tedy skutečně existovat  pouze  ve spojení s tím, jehož jméno staří Izraelci vyslovovali JAHVE (nikoli Jehova!)

V tomto okamžiku si Mojžíš začíná  uvědomovat nejen svoji vlastní identitu, ale také identitu svého Boha. 

A pozvolna - přes všechny své námitky a protesty- začíná  počítat s tím, že jeho vlastní JÁ  je provždy spojeno s tím,  jehož jméno je -  Jsem, který jsem.

Bible popisuje zázračné události, které následovaly. Bůh sesílá na Egypt 10 pohrom, které nakonec donutí faraóna, aby Izraelitům dovolil odejít.

Co se to vlastně tehdy v Egyptě dělo? Existují různá tzv. racionální vysvětlení. 

Vodu zbarvil  do ruda prach, nebo přemnožení nějakých mikroorganismů.

Invazi žab mohlo způsobit hloubení nových vodních zdrojů, které jsou pro rozmnožování těchto obojživelníků ideální.

Komáři to je jasné – vlhké prostředí příznivě přispělo k jejich líhnutí.

Mouchy -  i tato pohroma je úkazem ryze přírodním, způsobeným záplavami a rozkladem mrtvých žab.

Dobytčí mor – zde je předpoklad že šlo o slintavku,  nebo slezinnou sněť.

Vředy -  v této souvislosti bylo zmíněno mnoho chorob, ale nejpravděpodobnější se zdají být černé neštovice.

Krupobití  - tento meteorologický jev je v Egyptě sice vzácný, ale možný. Druhá teorie tvrdí, že kroupy nebyly z ledu, ale ze sopečných vyvrženin (tzv. lapilli).

Invazi dravých sarančat přinesl východní vítr vanoucí nejspíše ze Středního východu.

Tmu uprostřed dne mohl způsobit horký pouštní vítr chamsún, který zvedá velká mračna prachu.  Mohlo jít i o částice z výbuchu sopky Santorin a nebo prostě nastalo zatmění slunce.

Smrt prvorozených  - V tehdejším Egyptě byla dětská úmrtnost vysoká, ale tak veliký počet dětských úmrtí mohla způsobit jedině  epidemie.

 

Pro hororový přechod přes Rákosové moře existuje hned několik teorií. Tvůrci filmu použili tornádo – ale to není příliš pravděpodobné, stejně, jako vlna tsunami. Tornádo ani tsunami se totiž v této oblasti nevyskytuje.

Nicméně v Suezském   zálivu je  rozdíl hladiny přílivu a odlivu 2 metry a úzký pruh severního výběžku lze za odlivu přejít suchou nohou. Byla to náhoda, že Egypťané na tento pruh země vstoupili ve chvíli, kdy nastal skokový příliv?

Ano, byla. Stejně, jako série přírodních pohrom, která dopadla na Egypt zrovna v době, kdy Mojžíš vedl s faraonem spor.  Ale copak náhoda,  která se dostaví právě tehdy a právě tam, kde ji nejvíce potřebujeme  - není zázrakem? Zázrak přece nemusí vždycky popírat přírodní zákony.  Ani v biblických časech, ani dnes…

 

Při pohledu na mapu nás napadne otázka, proč vůbec uprchlíci směřovali  do hloubi Sínajského poloostrova, když  se mohli dostat do zaslíbené země pohodlněji a především rychleji - podél  Středozemního moře. Vzdálenost mezi zemí Góšen a jižní hranicí země Kanaan (což je dnešní pásmo Gazy)  je pouze  160 kilometrů. Na Tuto otázku odpovídá SZ v 2.M. 13, 17 Když farao lid propustil, nevedl je Bůh cestou směřující do země Pelištejců, i když byla kratší. Bůh totiž řekl: „Aby lid nelitoval, když uvidí, že mu hrozí válka a nevrátil se do Egypta.“

Dalším důvodem mohl být fakt, že pobřežní cesta Via Maris byla dobře střežená a chráněná opevněním, které zbudoval už farao Seti I.

 

Uplynuly 3 měsíce. Zástup unavených a hašteřivých poutníku dorazil na úpatí hory Sínaj nebo též  Choréb. Jedná se o dva názvy pro tutéž horu. Třetí název ji dali Arabové, kteří jí říkají  Džebel Músa – Hora Mojžíšova. Ve žhavé pustině teď  stojí nedisciplinovaný dav nedávno osvobozených otroků. Hádají se o vodu. Hádají se o jídlo. Jsou netrpěliví. Jdou spolu jenom proto, že jinou možnost už prostě nemají. Jak tento dav zformovat v národ? Jak je spojit dohromady?  A jakou podobu může takové pouto mít?

Hora je zahalena oblakem a příběh tajemstvím. Mojžíš vystupuje na Choréb opakovaně, kolikrát – zůstává nejasné.

A pak dojde k zásadní události. Lid prostřednictvím Mojžíše obdrží Desatero Božích přikázání, tzv. Dekalog  a Knihu Smlouvy, čili  Zákon. Struktura a formulace Zákona – Když člověk bude…připomíná zákony mezopotamské, zvláště Chamurabiho zákoník. Obsahově se však velmi liší.

Žádný prohřešek proti majetku netrestá smrtí.

Nepovoluje, aby za vraždu bylo zaplaceno majetkem, nebo aby za zmařený život zaplatil životem někdo jiný.

Při trestech krádeže a zpronevěry se přihlíží k okolnostem, za nichž byl čin spáchán.

Otroci jsou chráněni zvláštními ustanoveními.

To, jak se kniha smlouvy zaměřuje na společenské a morální hodnoty, ji od všech zákonů starověkého Předního východu ostře odlišuje.

 

Izraelský lid se zavázal, že bude všechna Boží nařízení plnit.

Mojžíš znovu vystoupil na horu a strávil tam 40 dní a nocí. Během svého pobytu se dozvídá o tom, jak má  vypadat schrána úmluvy, v níž budou uloženy desky s dekalogem,  jaké rozměry má mít Stan setkávání a jak má vypadat bohoslužebné náčiní...

A zatímco přebíral dlouhá sdělení, Izraelité porušili  druhý bod Desatera. Vytvořili si  boha – zlatého býčka.  Když Mojžíš po svém návratu  spatřil, co se v táboře stalo, v hněvu roztříštil obě desky zákona a svolal své věrné….  Jak praví Písmo, padlo toho dne na tři tisíce modloslužebníků... 

Z dnešního pohledu se nám tento trest může zdát  příliš krutý. Ale modloslužebnictví je velmi těžkým proviněním, a SZ před ním na mnoha místech varuje.

Zamysleme se teď nad tím, proč  vlastně Hospodin  vidí jako nejtěžší provinění právě  odklon k jiným bohům?  Je důvodem uražená ješitnost nebo snad žárlivost?  To jistě ne – vždyť obě tyto vlastnosti jsou výrazem lidského sobectví, jsou to v podstatě slabosti, které opravdu nelze přisuzovat Bohu.

Bůh – to je  absolutní láska, takže  důvod,  proč od nás žádá, aby On sám byl na nejvyšší příčce žebříčku našich hodnot  je v tom,  že je to dobré – pro nás.

Stejně tak veškeré jeho příkazy, zákazy a smlouvy jsou tu proto, aby nám usnadnily přežití v tomto světě. Aby náš život byl  svobodný a šťastný.  Ale modla … modla z nás učiní otroky. 

 

Modloslužba  se totiž zdaleka netýká jenom  lidu Staré smlouvy, který v některých obdobích  na místo Hospodina uctíval jiné bohy ať už kenaánské, babylonské, nebo asyrské.

Modloslužba je tím, čím se člověk proviňuje proti Bohu neustále, napříč prostorem a časem až k dnešním dnům.  Když na místo, které náleží pouze Bohu postavíme cokoli jiného - dopouštíme se modloslužby. Martin Luther to formuloval zcela přesně: To, co nejvíc miluješ, to je tvůj bůh.

Současný člověk se sice už dávno neklaní bohyni plodnosti  Aštarté, ale pro mnoho lidí je  centrem jejich života sex.

Lidé už dávno nenosí krvavé oběti  krutému bohu Mardokovi  - ale smyslem života mnohých je jejich vlastní ego, které roste, pokud se mohou dopouštět  krutostí. 

Těžko by dnes někdo budoval zlatý oltář, aby tak oslavil  boha Baala – ale životním  cílem – modlou - dnešního člověka bývá až příliš často tučné bankovní konto, protože peníze – to je ukazatel úspěchu, peníze–to je moc a vážnost, peníze to je v představách mnoha lidí - šťastný život.

Ale  co je to šťastný život? Je bohatý člověk opravdu šťastnější?  O čem může snít?  Na co se může těšit? Všechno je banální a nudné – jídlem počínaje a cestováním konče…Troufám si tvrdit, že děcko na pískovišti, kterému se podařila bábovička,  z ní má větší radost, než boháč, kterému se podaří miliardový obchod.

Ale modlou může být i kariéra,  v  modlu se mohou proměnit  i zcela ušlechtilé pohnutky, jako třeba vlastenectví… pokud se radikalizuje do nacionalismu,  jsou pro něj lidé schopni udělat naprosto cokoli.   Z dějin známe dost příkladů a víme, jaké to mívá následky.

Stejně tak morálka a etika, není-li kontrolovaná láskou může vést k fanatismu.     Nebo třeba kazatel morálky – pokud se uzavře korigující Boží moci, stává se nebezpečným a nemilosrdným sudičem, týrá sebe i druhé, aniž si to sám uvědomuje.

Stává se zákoníkem, oním typem, který tak  popuzoval Ježíše. 

 

A tak tedy první přikázání Desatera zní: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh;já jsem tě vyvedl z Egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne….. v 5. M. 6, 5 Budeš milovat  Hospodina, svého boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou…

 My, lidé, stvořeni k obrazu Božímu jsme se vzdálili  od jeho dokonalosti a lásky, která jediná absolutní pocit štěstí opravdu přináší. Ten pocit v nás zůstal – jako paprsek světla, jako prchavá vzpomínka. Toužíme po něm, hledáme ho,  ale už si nepamatujeme cestu zpět.

A tak se upínáme k majetku, ke  kariéře, k nějakému idolu nebo k nějaké  ideologii …a celý život marně hledáme  smysl svého života a ztracený pocit štěstí.

 

Mezi námi a Bohem leží poušť. A my tou pouští musíme projít. A musíme překonat všechny obtíže. Abychom – tak jako vyvolený lid-  nakonec doputovali do Země zaslíbené. Do našeho pravého domova, kterým je láskyplná náruč Boží.

Naše cesta není  snadná,  stejně, jako nebylo snadné putování Izraelců. Ale víra v Boží přítomnost  a důvěra v jeho lásku  nám pomáhá  překonat i tu nepustší poušť i to  nejvyšší pohoří.   Kdo tuto důvěru měl a má – přesvědčí  se – tehdy, stejně, jako dnes, že Hospodin v hladu dává manu, žízeň tiší pramenem zázračně vytrysklým ze skály a v nebezpečí poskytuje ochranu a sílu. 

 

Biblický příběh o Mojžíšovi má nepochybně historické jádro, nicméně to, co  je zde vyprávěno není dějepis, ale Boží zvěst spásy pro každého člověka a pro celé lidstvo. 

Vždyť ať jsme si toho vědomi, nebo ne -  naše duše – to těžko definovatelné lidské  „já“ tam uvnitř, v hlubině našeho srdce Boha zná a je k němu blíž, než si dokážeme představit. On je tím,  kdo nás vždycky miloval a jehož lásce nestojí v cestě ani smrt. A žádá od nás jediné – abychom ho i my milovali.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio