VELIKONOCE

Pašijový příběh, který  si křesťané na celém světě každoročně připomínají je starý více než 2000 let. A přece – byť už známe každé slovo, stále k nám promlouvá.

Oslovuje nás pokaždé stejně - a přesto jinak – v závislosti na naší momentální osobní situaci. 

Protože my všichni v běhu času  zrajeme, měníme se, a svůj život snad i mimoděk konfrontujeme s velikonočním příběhem. A tak tedy vezměme biblický text tak, jak nám ho tradice předala a pokusme se ho přenést do naší doby. Tento příběh  totiž není jenom pietní vzpomínkou na to, co bylo a už není.                                                                         

Tento příběh pokračuje dál a ovlivňuje náš současný život. 

Každý z nás v průběhu svého života opakovaně a v různé míře zažívá nesčetné podoby zla.  Někdy ho pouze z bezpečné vzdálenosti pozorujeme, někdy ho bez povšimnutí míjíme a někdy se s ním přímo střetneme.  Jediná zbraň  kterou je možné zlo porazit,  je  láska a odpuštění. Ale kdo z nás na to má - vždy a za všech okolností ?  A tak čas od času zlu podlehneme a stáváme jeho nástrojem. Pokud se to stane, je třeba, abychom si tento svůj pád uvědomili. Je velice důležité – pro nás, pro naše děti i pro svět - abychom znovu vstali  a znovu a ze všech sil se snažili jednat a myslet jako ten, který jediný nad zlem zvítězil, byť v absolutní míře zakusil všechny jeho podoby, které má tento svět k dispozici. 

 

Tou první podobu zla byla  zrada. Známe ji.I naší době se někdy setkáváme s Jidášem. I v naší době se nám  může stát, že na základě udání toho, kdo se tváří jako přítel, budeme obviněni a souzeni.                                                       

Po Ježíšově zatčení se učedníci rozprchnuli  a  Petr, který nedlouho před tím sliboval věrnost až za hrob, popřel, že by ho kdy znal. I to známe a víme,  jak strach o vlastní bezpečí dokáže  umlčet svědomí, morální zásady a někdy dokonce i lásku...

 

 A drama pokračuje dál.Vysoký židovský klérus, fanatičtí znalci Zákona soudí Božího Syna. Je to spor mezi mocí a pravdou. Svědectví si protiřečí, ale co na tom záleží? Oni, vážení  muži velerady mají svou představu o Bohu a jeho pomazaném a ta se neshoduje s tímto  chudým zastáncem bezbranných, bídných a nemocných. Ctihodní mužové jsou si jisti svým pojetím pravdy.  A tak se stane,  že se kněží rozhodnou zabít Boha. A tento svůj záměr  prosazují  cílevědomě a s přezíravou nadřazeností.  Známe to. I dnes, stejně jako v době Ježíšově  platí, že pravdu má ten, kdo má moc,  a mocným je ten, kdo ovládá dav. Dav byl,  je a vždycky  bude manipulovatelný.  Dnes, stejně jako tehdy – je mocnou zbraní v rukou mocných.  Na Květnou neděli vítal Ježíše voláním Hosana…Hosana synu Davidovu… a o pouhých 5 dní poději  tatáž ústa  nenávistně křičí : Ukřižuj! Situaci mohl uklidnit Pilát, kdyby býval chtěl. Z jeho  otázky: Ty jsi král židů ?  je však cítit arogance a lhostejná ironie. Není to jeho spor.    A tak si před očima davu myje  ruce,  se slovy: Nejsem vinen smrtí tohoto člověka.  Je to vaše věc. Jak důvěrně známe takové situace! 

Mnoho lidí si  dnes tzv. myje ruce a zbavuje se tak odpovědnosti.                                                                   

 

Další podobou zla,  se kterou se Ježíš  střetává,   je fyzická bolest a pokoření. Rány bičem a výsměch. Suroví žoldnéři vlečou Ježíše prašnými ulicemi, které lemuje povykující dav. A náramně se při tom baví. Ani takovéto chování není naší době cizí.  Na kopci zvaném Golgota je do země zasazen kříž. Kříž jako plus mezi nebem a zemí. Kříž, jako zrcadlo, nastavené světu. A v tomto zrcadle vidíme zlo nahé, bez jakéhokoli ..ale…bez  zavádějícího protože…vidíme ho  takové, jaké skutečně je  - bez příkras, v celé jeho hrůze..

 

 A znovu  je tu bolest, strašlivá, absurdní  bolest když hřeby pronikají do těla. Všechny podoby zla se nyní  spojily, aby drtivou silou dopadly na jedinou lidskou bytost bez hříchu – na Syna Božího. S naprostým úžasem si uvědomíme, že Ježíš  šel touto cestou vědomě, dobrovolně a důsledně až do konce. Že ani na kříži nereptal.    Že nevracel zpátky zlo, které  na něj promítali jeho nepřátelé.  A pak,   tento čistý a nevinný posel lásky a pravdy,  vyslovil  větu:  Otče odpusť jim, neboť nevědí, co činí.  Takovou míru odpuštění  nikde v čase a prostoru světa, který známe, nenajdeme. Takovou sílu lásky žádná lidská bytost neunese. Takovou silou  lásky disponuje pouze Bůh sám.

 

Posledním protivníkem, se kterým se Ježíš utkal byla sama smrt.  Zlá,  krutá a nespravedlivá. Tato chvíle byla pro Krista nepochybně nejtěžší. V této chvíli zazněl výkřik, který zaznamenal Marek a Matouš: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?  Na kříži Ježíš okusil  to, co nikdy před tím – totiž  naprostou odloučenost od Boha. Ocitl se tam, čemu jsme si zvykli říkat peklo. Je to nicota zatracení,  totální opuštěnost v pochybnostech, děsivá prázdnota… Místo, kde není Bůh.  Až do dna musel Ježíš vypít ten kalich hořkosti, o kterém mluvil v Getsemane.

 

Ale tento příběh nekončí Velkým pátkem a smrtí Ježíšovou.  Nekončí  ani přivalením kamene před vchod do hrobky, ani tichým zoufalstvím Bílé soboty.  To, co se stalo pak, o Veliké noci, je zahaleno tajemstvím.  Nikdo nezná hodinu, kdy Pán vstal z mrtvých. K tomuto  Božímu triumfu – k vítězství nad hříchem a smrtí došlo beze svědků. Toho  nedělního  rána  přišlo na zem světlo, které zcela zásadním způsobem poznamenalo dějiny celého lidstva. Ježíš  Kristus vstal z mrtvých. Ježíš  Kristus žije. A tak tento příběh pokračuje dál a my  sami smíme být jeho součástí.

 

Už po dvě tisíciletí se v tomto období vracíme k velikonočnímu  příběhu. A možná si říkáme – jak jen ti lidé mohli být tak zlí?  Oni – ne my. My bychom se tak přece nechovali a hlavně my jsme tam přece tehdy  nebyli!  Skutečně?  Je třeba,  abychom si uvědomili, že kdykoli křičíme s anonymním davem „ukřižuj“ ocitáme se na prostranství před jeruzalémskou synagogou.

A kdykoli zrazujeme přítele pro  hmotné výhody – klesáme na úroveň  Jidáše.  

A kdykoli ustupujeme svému strachu, zapíráme Ježíše  spolu s Petrem. Kdykoli ztrácíme schopnost  empatie a  cítíme se být arbitry morálky a práva a v obavě o naši „svatost“  se distancujeme  obyčejných lidí  -  jsme stejní, jako farizeové, kteří vydali k zabití  Krista.  Kdykoli si „myjeme ruce“ nad tím, čemu jsme mohli a měli zabránit podobáme se Pilátu  Pontskému. 

Kdykoli někomu ublížíme – slovem, činem, nebo i myšlenkou – znovu přibíjíme Krista na kříž.  A Kdykoli odmítáme odpustit svým bližním, znevažujeme oběť toho, kdo vědomě a dobrovolně podstoupil nepředstavitelná muka - aby mohlo být odpuštěno nám.

 

A tak přijmout Kristovu oběť znamená rovněž přijmout  svou vlastní  vinu na jeho umučení. Znamená to přiznat sobě i Bohu svou vlastní hříšnost, slabost a nedokonalost. Jinými slovy- ti, kteří se považují za dokonalé, čisté a bezhříšné – takřka svaté – jako-by Ježíšovi říkali:  Víš, já tvou oběť nepotřebuji. Já jsem stejně dobrý, jako ty… Už jen ta zpupnost je usvědčuje ze lži. 

 

 Velikonoční svátky nám každoročně otvírají příležitost k zamyšlení nad obsahem slov, která někdy jen bezmyšlenkovitě opakujeme.. Naše víra někdy umdlévá a někdy dokonce prochází peklem pochybností. Může se to stát – a stává se to – každému z nás.  Ale víra,   je –li  pravdivá, tak   není a nemůže být  jenom optimistickou iluzí. Nemůže být pouhou maskou, pod kterou skrýváme naše  nejisté a rozkolísané JÁ.  Víra, je –li opravdová a živá,  v různých etapách našeho života roste a sílí, a nebo stagnuje, či slábne.   A dotýkají se jí všechny záchvěvy našeho srdce, pro které hledá  odpovědi a řešení.   Naše víra  někdy sama musí projít  nocí Velkého pátku a tichým zoufalstvím Bílé soboty,  aby znovu  s Kristem procitla do světla, jímž je ON  sám.