Nikdo není doma prorokem....

Luk. 4, 16-30

Nikdo není doma prorokem....říká staré přísloví.  Ježíšův neúspěch v Nazaretě, tak, jak jej zaznamenali synoptici, toto rčení potvrzuje.  Zatím co u Marka je tato událost zařazena až ke konci Ježíšova působení, u  Lukáše stojí na počátku.  Matouš toto vyprávění převzal od Marka, jen s nepatrnými změnami. 

Ježíšův  příchod do Nazareta jistě neušel pozornosti tamních obyvatel. Ta skupina učedníků, o níž se zmiňuje Marek, dává tušit, že Ježíš nepřichází na návštěvu, ale jako učitel (rabbi).  Je sobotní den a Ježíš vchází do Nazaretské synagogy. Podle tehdejšího obyčeje představený synagogy vyzývá  přítomné, aby povstal ten, kdo chce přečíst a vyložit Písmo.  Ježíš využívá práva, které měl tehdy každý dospělý žid, vstává a z rukou sluhy přijímá svitek knihy Izajáš. Rozvine svitek a čte to místo,které označujeme jako kap.61: Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně..... Perikopa, kterou Ježíš předčítá se týká  Mesiáše.  Hospodinův pomazaný, jako  spásonosný nástroj Boží svrchovanosti, přináší  radostnou zvěst spásy. Bude konec útisku, bude konec nespravedlnosti, chudoby, smutku a utrpení. S Mesiášem přichází na tento svět pokoj, radost a útěcha pro všechny.....

Ježíš dočetl, svinul knihu Písma a vrací ji sluhovi.  Oči všech přítomných se na něj upírají a on začíná hovořit.  Jeho slova vyvolávají v posluchačích úžas:   "S jakou moudrostí to promlouvá?!  Kde se to v něm vzalo?"  Ježíš hovoří, a lidé žasnou čím dál tím víc. On   nepodává pouhý teoretický výklad Písma, jako ostatní řečníci. Nevypočítává, co mají lidé konat, jako to činí zákoníci. On aplikuje prorocké slovo zaslíbení - na sebe.  Říká, že doba očekávání je u konce a co bylo zaslíbeno, stává se skutečností.  On není učitelem zákona. On je Mesiáš:  "Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli."  říká - a tím staví posluchače před rozhodnutí, zda zvěst, kterou přináší,  přijmou - a nebo odmítnou...

Hrobové ticho vystřídají vzrušené hlasy: "Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda?  A nejsou všechny jeho sestry u nás?" (Mat. 13,55) Lidé z Nazareta sice nevědí, v jaké podobě přijde Mesiáš, ale ve své pýše jsou si jisti, že by ho poznali. Rozhodně to nemůže být někdo z nich, obyčejných lidí!

Ježíš cítí odmítavý postoj svých krajanů. Dobře chápe, že ho vnímají jako "lékaře" který druhým radí, jak se uzdravit, ale sám sebe uzdravit nedovede. A také ví, že kdyby učinil podobné mocné skutky,  jako předtím v Kafarnaum, snadno by prokázal své poslání od Boha.  Ale on nechce dokazovat své mesiáštsví.  Říká jen: žádný prorok není vítán ve své vlasti... V Markově podání Ježíš po těchto slovech odchází do okolních židovských vesnic.

Lukáš však popisuje další události v Nazaretě.  Ježíš na dvou příkladech z Písma naznačuje, že dílo spásy, jenž  židé odmítnou,  přejde k pohanům. Jako byl v době hladu poslán Prorok Eliáš k chudé pohanské vdově  a prorok Elizeus  během epidemie uzdravil pohana Námana, tak půjde Boží vůle mezi tiché a chudé, kteří ji - byť jsou pohané - přijmou. Odmítnutí Nazaretských - a jak se v krátké budoucnosti ukáže - i  izraelských - je předpovězeno v Písmu.  

Tato slova ovšem v nazaretských vyvolají hněv. Jsou pro ně důkazem, že Ježíš je falešný prorok a chystají se ho ztrestat. Vyvedou ho za město aby ho svrhli ze skály. A tento "obyčejný" tesař však nakonec přece jen jeden zázrak učiní. Projde středem rozzlobených, po krvi toužících krajanů, zcela bez úhony. Nikdo na něj ruku nevztáhne. Snad je to něco v jeho očích, v jeho pohledu, v celé jeho bytosti, co přinutí nazaretské sklopit oči a ustoupit z cesty. 

Obyvatelé Nazareta odmítli Ježíše, protože si mysleli, že je na nich, aby posoudili jeho poselství jako  přijatelné či nepřijatelné  a to na základě Ježíšova původu, který znali. S tímto předsudkem k  Ježíšovi přistupovali a nebyli ochotni se ho vzdát ani když slyšeli slova, která v nich budila úžas. Oni místo toho, aby pronikli k jádru zvěsti a přijali ji svým srdcem, zůstali pouze na povrchu. Nepřemýšleli o obsahu jeho slov, ale nad tím, odkud to  "ten tesař" má ...a kde se naučil tak mluvit... Kdo zná sílu povrchních předsudků lidí omezených a zatvrzelých, ví dobře, o čem je řeč.

Pro prvotní křesťanskou církev byl příběh o Ježíšově neúspěchu v rodném městě symbolický. Nacházeli v něm zvláštní souvislost. Protože stejně tak, jako obyvatelé Nazareta odmítli Ježíšovo poselství,  odmítl ho i Izraelský národ.   „Přišel mezi vlastní, ale vlastní ho nepřijali.“ -jak je psáno v prologu Janova evangelia

Tento příběh může být i varováním pro ty,  kteří se domnívají, že toho o víře vědí dost, aby mohli posoudit, kdo může a kdo nemůže být nástrojem v rukou Božích. Kdo je významný a skrze koho působit  by ani nebylo "hodné Hospodina." 

Ale Bůh může jednat pro naši spásu zcela zásadním způsobem  i skrze naše blízké, kteří nejen, že jsou úplně obyčejní lidé, ale  my je dokonce známe i s jejich hříchy a nedokonalostmi. A přesto je Bůh může použít jako nástroj své lásky,  aby nás přivedl k sobě.

A tak tedy spolu s apoštolem Pavlem prosme, aby nám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abychom  ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději nás povolal, jak bohaté a slavné je naše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme.“(Ef. 1,17-19)

Kéž nám nebeský Otec dopřeje, abychom i my ve svém každodenním rozhodování věděli o této naději, založené v osobě Ježíše z Nazareta.