..nesejí, nežnou....

Nebeské ptactvo neseje, nežne a Bůh je živí. Polní lilie nepracují a nepředou a Bůh je obléká. To by se leckomu líbilo - nepracovat, a přitom mít všechno, co potřebuje. Ale ten, kdo slova evangelia chápe takto zjednodušeně, se hluboce mýlí. Ježíš nevybízí  učedníky k zahálce a rozhodně neslibuje "pečené holuby do - úst."  Ježíš říká, že nemáme  kvůli praktickým životním potřebám odsouvat do pozadí to, co je důležité. Naší prvořadou starostí má být Boží království a jeho spravedlnost. Všechno ostatní nám bude přidáno, takže si nemusíme dělat starosti o naše životní potřeby. 

To zní moc hezky. A tak si někdo možná řekne: Jestliže stačí dodržovat jistá pravidla, občas zajít do kostela, pomodlit se - a Bůh se postará, abych měl všechno, co potřebuji  - tak to není co řešit. Dám se na víru a budu Boha milovat - to se mi vyplatí. Jenže  láska, která  počítá, co za to,  přestává být láskou a stává se vypočítavostí. Pán Ježíš  říká:„ Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.( Mt.6, 24)  Je to jako snažit se jít po dvou různých cestách. A to, jak známo,  nejde.

Jiný člověk se nad tímto úryvkem evangelia zamyslí, a řekne si - proč to nezkusit? A tak se pomodlí, poprosí o moudrost a Boží vedení...ale ukáže se, že to nefunguje. Protože on ve skutečnosti nevěří, že Bůh může a chce do jeho života zasáhnout. A tak se marně modlí člověk, který od Boha nic neočekává. Jakub ve svém listě píše: (Jakub 1,5-9  )Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí. 

Hledat Boží Království znamená milovat Boha celým svým srdcem, celou myslí, veškerou silou a bližního svého jako sebe sama. Hledat Boží Království znamená mít v Boha důvěru. I když nám někdy dává to, co  nechceme, a bere nám to, co si chceme udržet. I když  nás občas posílá tam, kam se nám nechce jít, a do cesty, po které si sebevědomě mašírujeme, nám staví překážky. Ne, není to od něj zlomyslnost. Je to pro naše dobro - jenomže to my často pochopíme mnohem, mnohem později....

Je ovšem pravda, že udržet si neochvějnou víru, že Bůh to s námi myslí dobře,  není vždycky  snadné. Když procházíme nějakým těžkým obdobním, často nás přepadnou pochyby, a říkáme si - kdyby to s námi myslel opravdu dobře, tak by to nebo ono nedopustil. Jakub nás upozorňuje, že takováto logika je mylná. Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. (Jakub 1,13)

Trápení  nám často způsobují druzí lidé, někdy okolnosti života a někdy si je působíme sami. Je to důsledek lidského hříchu. A Ježíš  nechce, abychom se příliš zaobírali  tím, co může přijít zítra, za týden, za rok....Nechce, abychom neustále vyhlíželi problémy, které by nás mohly potkat. Říká:  Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení. Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? (Mt.6, 34)  Trápení je zkrátka součástí života – přijde a nikdo ho není ušetřen. Musíme ho přijmout a nést. Nebo se s ním poprat. Nebo mu podlehnout.

Když je nám zle a zoufale voláme k Bohu, obvykle od něj chceme jediné: Aby nám ukázal,  jak se z té šlamastiky dostat. A když neodpovídá,  jsme zmateni. Problém je  v tom, že jsme Boží moudrost zredukovali na pouhý návod, jak se dostat ven z problémů. Jenže Boží moudrost je mnohem víc. Boží moudrost je umění žít uprostřed nejrůznějších okolností. Mít odvahu se s utrpením poprat a mít sílu nad ním zvítězit. Boží moudrost je schopnost i zlé věci proměnit k našemu dobru a našemu růstu.

Bůh na naše prosby o moudrost odpovídá, to jen nám se zdá, že mlčí, protože my vyhlížíme radu, jak z problémů ven, zatímco On  nám radí, jak problémům čelit a obstát v nich. Není jisté, že nás zbaví trápení, ale je jisté, že nám dá sílu a moudrost, abychom mohli obstát. Připomeňme si  výzvu žalmu   37:  "svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat." Žalmista pak pokračuje téměř metodicko - psychologickými instrukcemi: "nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého." To už je přímo návod, jak jednat, když nejde vše podle našich přání či představ. Známe to asi všichni. Ne vždy jsme spokojeni se vším, co nás v životě potkalo, byť jsme své záležitosti svěřili do rukou Božích. A jen těžko  jsme se dokázali nevzrušovat, jak radí žalmista, a  jen s vypětím všech sil jsme se občas nedopustili zlého. A právě pro to je důležité svěřit své trápení Hospodinu - bez podmínek a s důvěrou, že on sám bude jednat. Pokud o Boží vedení skutečně stojíme víc než o naše vlastní řešení, pokud důvěřujeme, že Bůh  to s námi myslí dobře, a pokud nehledáme jen cestu úniku, ale jde nám především o to, co je v Božích očích správné, pak nám Bůh svoji moudrost nepochybně dá.

Traduje se takový příběh: Když Pán s apoštolem Petrem procházeli zemí, došli do jedné vesnice. Blížil se večer a oni potřebovali nocleh. Ale všechny dveře domů před nimi zůstaly zavřené. Až v posledním, chudém stavení na samém kraji vsi, nalezli pohostinství. Dva staří lidé, kteří tam žili, zabili svou jedinou slepici, aby hostům připravili polévku. Uložili pocestné do světnice, a sami si lehli do stodoly. Ráno Pán a Petr poděkovali za pohostinnost a rozloučili se. Na kopci nad vesnicí se Pán zastavil a vztáhl ruce. Chaloupka rázem vzplála a vyhořela do základů. Ti dva staří lidé tak tak zachránili holý život.  Petr zůstal celý zkoprnělý. "Pane, proč jsi to udělal? Vždyť ti lidé byli tak hodní ! "Víš, Petře, " odpověděl Pán " ...pod základy toho domu je zakopán poklad. Kdyby dům neshořel, nikdy by ho nenašli....."

A tak přijměme dnešní slovo jako povzbuzení, že uprostřed problémů a zkoušek, má smysl důvěřovat Pánu, že to s námi vždycky myslí dobře, ať se děje co se děje. Že má smysl modlit se za Boží vedení a moudrost.