Večeře Páně

Při návštěvě  Řecka nás možná překvapí, jak často zaslechneme slovo eucharistó. Je tu snad nějaká souvislost s Večeří Páně?

Ano i ne.  Eucharistó  je řeckým ekvivalentem  našeho „děkuji“- a každá Bohoslužba je především díkůvzdáním. Již ve SZ době  Židé začínali modlitby vzdáním díků Hospodinovi za všechna dobrodiní, která jim prokázal. Takováto vzpomínka bývala  velmi dlouhá. I  v Novém Zákoně nalezneme něco podobného. Například ve skutcích apoštolských, kde Štěpán ve své řečí  před soudci vypočítává, co dobrého Bůh pro svůj lid vykonal.

Křesťané postupně tuto dlouhou řadu událostí zkracovali a vzpomínkách se soustřeďovali  především na ty události, které považovali pro dějiny člověka za rozhodující: narození, smrt, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista.

Proto bývá Eucharistie také někdy nazývána  „svátostí vzpomínání."  Vzpomínání na Poslední večeři Páně.

Eucharistie si bere za hmotný základ chléb a víno, plod země a plod lidské práce - plod přírody a plod kultury a obě tyto skutečnosti posvěcuje.

Čím ale eucharistie opravdu je, to se lidé pouze snaží pochopit.

Takže - pojďme si to trochu rozebrat.

 

Společenství stolu je zvlášť významné pro všechny jižní a orientální kraje. Sedět s někým za stolem znamená mít s ním společenství. A tak se mnoho Ježíšových podobenství týká právě hostiny. Na svatební hostině v Káni Ježíš udělal svůj první zázrak a také často učil u stolu.  Jeho stůl je prostřen pro ty,  které nikdo ke stolu nezve -  pro hříšníky, chudé, zmrzačené.

I  ten poslední čin, kdy vyhlašuje a uzavírá novou smlouvu, se děje  v čase hostiny, hostiny s těmi nejvěrnějšími. 

Ježíš, tím, že  jim rozlamuje chléb a podává kalich vína,  rekapituluje celý smysl svého života. On byl vždycky tím, kdo se cele dává, nešetří se, nechá se stravovat. Ukazuje tím smysl své smrti: ve smrti bude pohlcen, spotřebován. Přesto ale ta smrt není něčím absurdním: dává život, zakládá společenství,

To je tedy jeden rozměr eucharistie: symbolizuje a zpřítomňuje Krista rozdávajícího se až do krajnosti.

Zamysleme se teď nad tím, co nám, lidem Ježíš Kristus  vlastně dal. Ano, učil a kázal - to je hodnotné a důležité. Ano, uzdravoval nemocné a ujímal se hříšníků - to je velmi záslužné a obdivuhodné.

Ale víc, mnohem víc  nám dal v Getsemanské zahradě. Na kalvárii. Na kříži.  K nám, pro nás a z lásky k nám sestoupil do až té nejhlubší prázdnoty a bídy lidského údělu, aby nás zachránil.

Eucharistie je znamením lásky, která se obětuje. 

Eucharistie je tím nejkrásnějším díkůvzdáním.

Eucharistie je a vždycky byla zahalena tajemstvím.

O co tady vlastně běží? Je to jenom vzpomínka? Je to jenom díkůvzdání? Je to jenom slavnostní obřad, na který se člověk svátečně oblékne, správně se naladí, utlumí svoje emoce a v duchu řekne - pane Bože jestli jsem někdy něco...tak mi to promiň... a pak otevře pusu, a pokřižuje se...a jde domů s pocitem, že právě toto je  podstata Eucharistie.

 Není.

 My nemůžeme vnímat Eucharistii, jako něco, co přišlo  nějak nenápadně odněkud až na závěr Ježíšova  života. Protože ta služebná láska, která je duší eucharistie, ta byla v Kristu od samého začátku. Jen si vzpomeňme, na kolika místech on učedníkům říká, že nepřišel proto, aby konal vůli svou, ale vůli toho, který ho poslal. Že přišel, aby zachránil každého hříšníka.  On řekl,  že nikdo nemá větší lásku, než ten, který položí život za své přátele.

A právě toto při poslední večeři zpřítomnil. Vzal chléb, lámal a rozdával...Toto je mé tělo...  Tělo, které se vydává. Krev, která se prolévá. To čiňte na mou památku.To je zpřítomnění té lásky, která se dává - i za cenu vlastní smrti. On se stal tím chlebem, který se doslova vydal a rozlámal pro druhé.

Eucharistie je chléb lidí na cestě, chléb poutníků, který potřebujeme, abychom měli sílu  jít dál.

Eucharistie je lék na všechny naše slabosti a zranění. Je to nápoj, který tiší žár a žízeň v našich srdcích.

Eucharistie se dívá zpět do dějin, na Ježíšovu smrt ale zároveň ukazuje do budoucnosti - kdy bude Bůh všechno ve všem.

Eucharistie má rozměr přítomnosti: teď, v tomto okamžiku naší životní cesty k nám vstupuje ten, který jest, který byl a který přijde.

Eucharistie je život. Ježíšův život i náš život. Je to cíl, ke kterému směřujeme, cíl, ke kterému je třeba vykročit - a jít. 

Jsme povoláni k tomu, abychom se ve své lásce snažili Kristu připodobnit. Nejen dobro činit, ale také být schopni trpět pro druhé. My jsme někdy v pokušení Eucharistii vnímat jenom jako slavnostní obřad a jakoby ji odtrhnout od života. Ale to není dobře.

Ježíš byl při poslední večeři uprostřed života, v kruhu svých nejbližších. Je tam ten rozměr loučení, je tam i skrytá úzkost - ale i to k životu patří, a především k životu vede.

Tajemství Eucharistie je zpřítomnění té konkrétní Ježíšovy lásky, se kterou se skláněl k ubohým, hříšným, potřebným, nemocným... Denně. od rána do večera. Celý život.  A my chceme slavit a mimo kostel pak žijeme něco jiného...Něco jiného se říká, a něco jiného se děje. A to není dobře.

V Janově  verzi eucharistické večeře se píše o tom, jak Ježíš umýval učedníkům nohy. To byla práce, která náležela otrokům, lidem beze jména.

A Ježíš říká - chápete, co jsem vám učinil? Pochopili to? Chápeme to my?  Jestliže já jsem vám umyl nohy, máte i vy umývat nohy jeden druhému...

Právě toto chtěl Jan zdůraznit, protože člověk snadno zapomíná, na to nejdůležitější - že tajemství eucharistie je zároveň tajemstvím služebné lásky, která se dává.

Apoštol Pavel v listu Korintským říká "Když se scházíte, nemohu vás pochválit. Je to spíše ke škodě než k užitku." Pavel měl s Korintskými trápení. Byla to obec živá, obdarovaná, ale o to více pokoušená. Oni si tak žili, s vědomím, že všechno mají a znají a nejlíp vědí...Ale Pavel říká: Není to už společenství Večeře Páně. Proč?

V prvotní církvi se nejprve slavil Hod lásky, a teprve potom Večeře Páně. Někteří si sebou přinesli pečeni, jiní placky a někteří nic. Protože nic neměli. A milí, zbožní křesťané nějak zapomněli, že  to slavení na oltáři musí souviset se životem.

Každý si snědl to svoje a nestaral se o to, zdali někdo z jeho bližních nemá hlad. A Pavel říká - Tohle ustanovil Ježíš? Ten, který lámal sám sebe, svoje tělo - pro naši spásu, nás přece pověřil abychom i my ve jménu lásky byli ochotni dávat a všímali si potřebných. A my si sníme to svoje, chudáka necháme stát u dveří -a slavíme.

A Pavel říká: za to vás nechválím.

VP přijímá nehodně ten, kdo tělo Páně nerozpozná v tom konkrétním bratru a sestře. Kdekoli shromáždí se dva, nebo tři,  Ježíš je tajemným způsobem přítomen. Je v každém člověku.  I v té nepříjemné sousedce, která mi  jde na nervy, i v tom nerudném šéfovi, nebo kolegovi...  A já potřebuji od Krista načerpat lásku, kterou pro tyto lidi nemám. Já sice vím, že ta sousedka je můj bližní, ale v tu chvíli, kdy se na mě nespravedlivě osopí, tak já pro ní tu lásku prostě nemám. Já bych jí v tu chvíli ukousla hlavu.  A proto musím prosit - Pane, dej mi lásku, protože já na to nemám!

Ale musíme vědět, že tu lásku můžeme  čerpat jenom potud, pokud jsme my sami  schopni jí posílat dál. Protože jestliže chceme čerpat z Božího milosrdenství,  no tak potom  musíme i my  být milosrdní - a odpouštět sedmdesát sedmkrát. Ježíš nám zanechal Eucharistii, abychom z ní čerpali sílu a lásku a v ní se proměňovali. On neřekl vezměte a uctívejte. On řekl - vezměte a jezte - abyste byli schopni uctívat.    Nejen v hostii, ale také v bratru a sestře.Protože my všichni společně přes všechnu naši problematičnost a různost - tvoříme jedno tělo Kristovo. Jsme součástí toho tajemného organismu, který prochází dějinami a  vstupuje do světa, do hmoty, do přírody…

V eucharistii přijímáme Krista a on přijímá nás. A my tím, že jsme s ním sjednoceni, se sami stáváme eucharistií. A dokážeme  lámat a rozdávat...sami sebe. Ne sice v té míře, jako on, ale snažíme se  - podle svých sil a schopností. A vším tím, co děláme v lásce k Bohu a k lidem, vším tím slavíme eucharistii.

Tak se propojuje to umývání nohou s tím, co slavíme na Stole Páně.

Kristus je vinný kmen a my jsme ratolesti. Ratolesti, které berou svůj život, svoji mízu, svoji sílu z toho jediného kmene a jediného kořene.

 

 

 toto kázání je inspirováno Vojtěchem Kodetem. http://www.setkani.org/index.php?id=276&case=630   vřele doporučuji vyslechnout :-)