Když očekáváme návštěvu, obvykle se připravujeme tím pečlivěji, čím vzácnější je nám host, který nás má navštívit. Chystáme pohoštění, uklízíme byt, aby ani smítko prachu nikde nezůstalo. Je zvykem, a hospodyňky o tom ví své - že právě advent je takovým obdobím, kdy všechno doma musí být nablýskané a voňavé, a nachystané dobroty a dárky. Připravujeme se a těšíme se na kouzlo Vánoc, a doufáme, že letos - letos se to určitě podaří. Źe letos to kouzlo Vánoc zachytíme a hluboce prožijeme - tak jako tehdy, když jsme ještě byli malí... Ale zároveň už tušíme, že to asi zase dopadne stejně jako jiné roky - že si rozbalíme své dárky, potěšíme se z radosti námi obdarovaných, a pak už jen povzdechneme se slovy - no - a je po Vánocích.... Rok co rok zjišťujeme, že přesto, že jsme si sáhli až na dno svých sil i peněženek, kouzlo Vánoc tak nějak prolétlo kolem, zavonělo v purpuře, zablýsklo se s prskavkou a je pryč... To jen v dětských očích se třpytí, a zůstává trochu déle a nejdelší noc v roce je prozářená dětským úsměvem.
Ale my dospělí, jako bychom ztratili schopnost zhluboka se nadechnout a nechat v sobě rozeznít tu tajemnou strunu, o které víme, že tam někde v hloubi srdce stále je - skoro nadosah.... a možná že se zachvívá...ale ne ......ne ...- už je to pryč. Už ji neumíme rozeznít.
Mnozí lidé si, ve snaze zachytit kouzlo Vánoc, řeknou: Dejme na stromeček víc ozdob. Víc svíček a prskavek. A pod stromeček víc dražších dárků. A na stůl víc jídla a exotického ovoce... A když na to nebudeme mít, tak si na to půjčíme. A potom řeknou - vyzdobme ulice a obchodní domy už začátkem listopadu. Okna i stromy v zahradě omotejme barevnými světelnými řetězy a ke vchodu postavme Santa Klause. Bude kývat hlavou se strnulým úsměvem v gipsové tváři....
Ale blikající žárovičky nemohou ozářit temnotu v naší duši. Prskavky nedokáží zapálit oheň v našich srdcích a skleněné ozdoby nezahřejí naše zkřehlé ruce. Ať už jsme si toho vědomi nebo ne, vánoce znamenají především setkání s láskou. S láskou Boží, která v Ježíši přichází na svět.
A protože dítě, které přichází, nechce vstoupit do našich obýváků, ale do našich srdcí, nebude se zajímat, zda jsou čisté naše záclony, ale jsou čistá naše srdce. Je tedy třeba, abychom uklidili všechno to, čím jsme svá srdce v uplynulém čase zašpinili. Abychom odstranili sebelásku, sebelítost, sebestřednost ...a někde možná i závist, faleš a zlobu. Abychom ve svých srdcích vytvořili prostor pro Boží dítě, Betlémské jesličky, místo, kde se zrodí Světlo.
Advent je příležitostí k zastavení, k tichému zamyšlení nad tím, kdo vlastně jsme. Je časem k rozjímání nad Boží láskou, která nás přijímá takové jací jsme a přetváří nás -abychom byli takoví, jací máme být. Jen si to musíme umět přiznat - že nejsme dokonalí. Jen si to musíme přát - být lepší.Jen o to musíme prosit, aby nám bylo odpuštěno, abychom byli očištění a způsobilí přijmout do svých srdcí Světlo, které přichází.
Tím Světlem je Boží Dítě, které přináší spasitelnou lásku celému lidstvu, ale ani jedinému člověku se nevnucuje. Boží Dítě otevírá dveře víry, ale nenutí vejít.Lásku stejně jako víru je totiž možné nabídnout, ale ne nařídit. Láska, stejně, jako víra se zrodí ve chvíli, kdy tajemná jiskra přeskočí mezi Bohem a duší. A této jiskře říkáme Boží milost. Boží milost způsobí, že se dokážeme zhluboka nadechnout a nechat rozeznít tu skrytou strunu, o které víme, že tam někde v hloubi našeho srdce stále je. Pohlédněme do svého nitra - co tam vidíme? Jen starosti? Vzpomínky na to, co bylo a už není? To všechno tam nalezneme, ale snad najdeme i stopy lásky druhých lidí, i stopy lásky nepojmenovatelné, ve které rozpoznáváme - Boží milost. Je to tajemství, o kterém je nesnadné mluvit, ale ze kterého můžeme žít a čerpat sílu k překonání trápení, které nás v životě potkává.Ve vánočních přáních a pozdravech si navzájem přejeme klid a pokoj. A přejeme si mír a pokoj pro všechny - pro celý svět....aby vánoční čas trval stále.
Praktický člověk si však položí praktickou otázku: kdo to zařídí? Kdo zařídí, aby byl pokoj mezi lidmi? Mohou to udělat vlády? Školy? Filozofové? Politici? Církve?Mnozí z nich mohou udělat mnoho dobrého- a také to dělají, ale není v jejich moci rozprostřít krásu vánoc nad celým světem a nad celým rokem, nad celou historií lidstva…
Nikdy , kam až historie dohlédne - ani síla mocných, ani přání bezmocných nedokázaly nastolit všude na zemi klid a mír. Ale do světa plného násilí, nespravedlnosti a bolesti vstoupilo křehké Dítě. Přišlo osvobodit člověka zapleteného do sítě nenávisti a zotročeného sektářstvím a roztržkami. V jeho osobě k nám přichází mnohem víc, než jen člověk: totiž Bůh sám.Stačí mu důvěřovat. Přijmout ho do svého života – a s ním i Boží milost, Boží přítomnost v našem životě. Odevzdat mu sebe sama, se vším, co milujeme, se vším, čeho se bojíme. To dítě se narodilo pro nás - nám –nám všem.
Dítě, narozené v chlévě přineslo do tehdejšího světa naději, radost a pokoj. A přináší ji i do současnosti. Přináší radost ze světla, jenž zahání temnotu a hřeje tak, že ledy v srdcích tají. Přináší pokoj při odpuštění hříchů, které tíží každého člověka. Má řešení ke všemu, co prožíváme. To Dítě, pro které "nebylo místo pod střechou", nachází přístřešek i v našem životě. A tak můžeme slavit trvalé svátky pokoje a smíření - v našem nitru.
\"Boží Dítě otevírá dveře víry, ale nenutí vejít.\"<br />
To je moc důležitá věc, na kterou mnoho lidí zapomíná. I já chci otvírat ostatním dveře víry, ale často zapomínám, že je nesmím nutit vejít.<br />
A díky za další impuls k tomu, abych skrze svátost smíření i já očistil své srdce. Mám strach, že se k tomu do Vánoc neodhodlám:-(.
Co dodat? Děkuji.
Děkuji za krásné zamyšlení nad adventem, zvláště dnes po přednášce Mons. ThLic. Cikrleho o významu křesťanských vánoc. I přes to, že je nachlazený, tak přednášel. Budu se za Vás oba modlit, za Biskupa, aby se nrzy uzdravil a za Marii a její krásné články.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.