VÍM O TVÝCH SKUTCÍCH !

Poslední kniha Bible, Zjevení sv. Jana,  je  těžká a náročná četba a nevím, zda by si někdo troufl tvrdit, že ji zcela chápe.   I když z těchto tajemných obrazů jde strach, je Zjevení Janovo knihou  naděje.  Ovšem – není to naděje  laciná: svět je nebezpečné místo a lidský hřích v njrůznější podobě má v sobě ničivou sílu.  Pisatel Janova Zjevení není snílek, o lidské  pýše, sobectví a  tvrdosti lidského srdce ví své.  Nemaluje temné apokalyptické obrazy  proto, aby nás  vyděsil, ale aby přinesl  povzbuzující pohled do budoucnosti. Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť  co bylo, pominulo.  Konečným  vítězem je Beránek Boží - Ježíš Kristus. Jemu patří budoucnost, ne silám zla, jimž my, lidé tak často  a tak ochotně ustupujeme – ať už z pohodlnosti, sobectví, nebo strachu.  A právě tuto naději potřebují pronásledované obce  tehdejších křesťanů v Efezu, ve Smyrně, v Pergamu, v Thyatirách, v Sardech, ve Filadelfii a v Laokideji.                                                                                                                                         Proto  ještě dřív, než je Janovi dáno vidění přesahující hranice lidského chápání, Pán církve v sedmi listech velmi srozumitelně mluví do situací jednotlivých křesťanských obcí. Každá z nich zápasí s jinými problémy, a každé z nich říká Kristus Janovým prostřednictvím stejná slova: 

"Vím o tvých skutcích".   Uprostřed pohanského prostředí ve Filadelfii Pán církve vidí hrstku věrných křesťanů a říká jim:  „Vím o tvých skutcích: I když máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel." Lepší vysvědčení nemůže dostat žádný sbor. Proto bude žít v jistotě ochrany svého Pána, který říká:   "Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět." 

Vím o tvých skutcích - říká Pán církve také v listu, adresovanému do Sard.  Tentokrát tato slova znějí tvrdě.   Vím o tvých skutcích- podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem. Rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání.Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako zloděj a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu. Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnili; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni. 

 Maloasijské křesťanské sbory jakoby ztělesňují celou Církev -  ve všech dobách a ve všech podobách. A  Pán církve oslovuje tento celek církve i jednotlivce, kteří církev tvoří: Vím o tvých skutcích:  vím dobře, co děláš, vím o tom, jak se ti žije, vím o tvé situaci všechno a dopodrobna.  

Vím o tvých skutcích - to říká Pán i dnešní  církvi, jako celku a každé farnosti, každé  náboženské obci a každému  jednotlivci – nejvyššími církevními představiteli počínaje a prostým členem, sedícím v poslední lavici konče.  Nic mu nemůžeme předstírat, ví o všem,  i o tom, za co bychom se měli jako církev stydět. Ví o tom, co  každého z nás  trápí, ale ví také o tom, čím my trápíme druhé a v neposlední řadě i jeho samotného.    Marně se konejšíme  iluzí, že to tzv. „myslíme dobře.“  Ono totiž  skoro  každé  selhání a projev nelásky,  lze při troše snahy zdůvodnit  nějakým  „ale“  nebo „protože “  A stojí za povšimnutí,  že na počátku téměř každého konfliktu je původně dobrý úmysl – totiž lidská snaha něco nebo někoho změnit k lepšímu.  Jenomže názor na to, co by bylo lepší – pro jednotlivce, pro církev, pro svět,  může být – a bývá – v rozporu s názorem jiných lidí, A pak se řekne - my to mysleli dobře, ale  protože  to nejde po dobrém, musí to jít po zlém.   A to je právě ten bod, kde by se měl křesťan  zastavit a říci jasně a pevně – NE.   Ale ono to není zrovna jednoduché.  Protože říci ne, znamená vystoupit z řady, upozornit na sebe. A nést důsledky. Lepší bude mlčet. Ostatně – i Petr, kterého Ježíš nazval Skálou, ho pak ze strachu zapřel.  Strach o vlastní bezpečí dokáže  umlčet svědomí, morální zásady a někdy dokonce i lásku. A to se Petr  domníval, že je lepší, statečnější a věrnější než ostatní, že kdyby všichni Ježíše opustili, on nikdy….

Kolikrát jsme my sami takto ustoupili svému strachu, zapřeli pravdu, a tím i sebe a Krista? Měli jsme k tomu důvod, samozřejmě. Nejspíš ne tak pádný, jako Petr, ale jistě  velmi racionální. Jenomže tento důvod – toto naše  pečlivě připravené  ale a protože naši vinu neruší. Pouze ji  překrývá – maskuje-  jako šminka. Ta vina je naší součástí a  Bůh ji vidí.   V této souvislosti se mi vybavuje text písničkáře Karla Kryla :

Měsíc se třpytí perletí, a třeba věrnost přísaháme, 

teď podruhé i potřetí Krista i sebe zapíráme.

Zapřeme poprvé - ruce se dosud chvějí,

zapřeme podruhé, chválíce beznaději,

potřetí zapíráme už jen tak, ze zvyku,

a slzy polykáme, pláč místo výkřiku.

Země je rudá od krve, kokrhá kohout v Galileji,

vždy znovu a vždy poprvé prosíme s Petrem o naději,j

sme příliš slabí ve víře a svatou pravdu na kříž vlekou,

vždyť zabijí-li pastýře, jsme ovce, jež se rozutekou. 

Takoví jsme – slabí, žádní hrdinové. Ale i přesto musíme  stát v opozici tam, kde jsou užívány nečisté zbraně -  intriky, předsudky, zášť a neporozumění,   i tam, kde  jednota je lidem vnucována násilím.  Církev nesmí být  elitářskou společností pouze pro zvané,  pro  ty „svaté a ještě svatější“, kteří dávají najevo svou nadřazenost okořeněnou opovržením.   Jestliže  chceme něco nebo někoho změnit k lepšímu, musíme začít každý sám u sebe. Musíme přijímat a šířit světlo  Kristovy  lásky a tím dosvědčovat světu, že On je v nás a my v něm!  Jestliže říkáme, že patříme Kristu - musí to na nás být vidět ! Vždyť pro mnoho lidí, kteří  nečtou Bibli a do kostela nepřijdou,  jsme  právě my tím jediným letmým setkáním s Kristem, a to je veliká zodpovědnost!                                                                                                                                                             Tak, Jako světlo lampy prochází křišťálem a odráží třpytivé paprsky do všech stran, máme i my být průzrační, aby Kristovo světlo skrze nás procházelo a osvětlovalo temná zákoutí lidských srdcí. Vždyť kde je tato průzračnost, dějí se zázraky!   Jen tehdy, budeme-li se řídit jeho vůlí a používat  jeho zbraně – lásku, trpělivost a odpuštění – jen tehdy můžeme přispět k tomu, že svět bude o něco lepší. Že  církev bude  opravdovým společenstvím lásky, kde si lidé navzájem rozumějí. Místem, kde jsou dveře otevřené všem, kdo chtějí upřímně spolupracovat na Božím díle. Místem,  kam se ti, kteří přišli jen náhodou a ze zvědavosti, zase rádi vrátí.  

Slova Pána církve určená  sboru ve Filadelfii jsou plná naděje a milosti.   „Hle, otevřel jsem před tebou dveře a nikdo je nemůže zavřít.Neboť ačkoliv  máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel." Kéž i dnešní  církev může být  Kristem takto oslovena. Kéž i dnešní  církev má sílu růst a přivádět Kristu  další učedníky. A i kdyby přišlo cokoli, jakákoliv zkouška , kéž i dnešní církev žije v jistotě ochrany svého Pána,. který říká:   "Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky…