Jákobův zápas s Bohem

V příběhu o prodaném právu prvorozenectví se Jákob projevil jako mazaný podvodník,  stále připravený vylepšit si své postavení.  I když Jákob a Rebeka usilovali o to, co chtěl i Bůh, neměli na mysli Jeho  vůli, ale své vlastní cíle. Navíc podváděli a lhali..  A tak se stalo,  že z tohoto příběhu  nevyšel nikdo s čistým štítem.  Izák spoléhal na své smysly, které ho oklamaly. Rebeka se musela navždy rozloučit s Jákobem a její vztah s Izákem zůstal narušený. Ezau byl připraven vraždit a Jákob musel odejít do vyhnanství. 

Příběh Jákoba pokračuje dál. Vydává se na cestu, osamělý, pronásledovaný špatným svědomím. U města Lůz, asi 100 km od  Beer-šeby se tento - zatím ne příliš nadějný vnuk Abrahamův, uložil k spánku a zdál se mu sen. V tom snu viděl žebřík, po němž vystupovali a sestupovali poslové Boží.   Bůh k Jákobovi promluvil: „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, a zase tě přivedu do této země…Nikdy tě neopustím, a učiním, co jsem ti slíbil. Jákob se stěží odvažoval uvěřit, že se  stal skutečným dědicem Božího slibu. Když procitl ze spánku, postavil posvátný sloup, a učinil závazný slib, že Hospodin bude jeho Bohem. To místo nazval Bét-el, tedy Dům Boží.

Další kapitoly vypráví o dvaceti letech Jákobova života, které strávil u svého strýce Lábana. Byla to těžká léta. Sedm let musel pracovat, aby si vysloužil Lábanovu  dceru Ráchel, kterou si zamiloval. Po sedmi letech jeho  prohnaný strýc mu podstrčil svou starší dceru Leu  a Jákob na vlastní kůži poznává, jaké to je, když mu podrazí nohy někdo blízký. Okusil, že kdo podvádí, bývá sám podveden.  

Dalších dlouhých sedm let musel Jákob sloužit,  než konečně dostal Ráchel a pak ještě 6 let, aby získal stáda a tím obživu pro svou rodinu. Po celou tu dobu ho strýc klamal a podváděl a neustále měnil dohodu.  Bůh vedl svého vyvoleného  tvrdou školou života - trestal a vychovával Jákoba prostřednictvím lstivého a prohnaného Lábana.

Nemilovaná Lea dala Jákobovi 6 synů – byli to Rúben, Šimeon, Lévi, Juda, Isachar a Zabulón a později se narodila dcera Dína. Ráchel však byla bezdětná. Jak bylo tehdy v takových případech zvykem, dala svému muži otrokyni aby z ní získala syny. Tak se otrokyni jménem Bilha  narodil Dan a Neftalí.  Lea udělala totéž a její otrokyně Zilpa porodila chlapce – byli to  Gád a Ašer.  Konečně se Bůh smiloval a otěhotněla i Ráchel. Narodil se Josef  a později  Benjamín.   V rodině panovaly rozbroje, řevnivost a žárlivost. Tyto nedobré vztahy později ohrozily i Josefa. Jména dvanácti   Jákobových synů jsou zároveň jmény dvanácti  kmenů Izraele. A stejně, jako není  svornost mezi Jákobovými syny, nebude svornost ani mezi dvanácti kmeny Božího lidu. Neustále se budou hašteřit.

 Uplynulo dlouhých 20 let. Jákob se vrací do země svých otců  se svou rodinou,  s otroky a stády. Ví, že setkání s bratrem je nevyhnutelné, a v boji nemá šanci zvítězit. Ale je to stále ten stejný, pletichářský Jákob, který chytračí a přemýšlí , jak se vyhnout problémům a získat výhody. Chce Ezaua oslnit bohatstvím a proto do Edómu vysílá posly s dary.  Zároveň rozděluje své stádo na dvě a posílá je na různá místa, aby mu zůstala alespoň část majetku. A pak se dozvídá, že  Ezau už mu jde vstříc s vojskem. Chvatně posílá k bratrovi pastýře s jednotlivými  stádečky, aby usmířil jeho hněv..Ještě stále spoléhá na sebe, na svou schopnost chytračit, vymluvit se, nalézt řešení ….   Za soumraku  přepraví svou rodinu a majetek na jižní břeh Jáboku a sám zůstává na severním břehu.

Nastává noc plná úzkosti. V očekávání těžké a nebezpečné chvíle se Jákob obrací k Hospodinu s prosbou o pomoc, připomíná mu jeho slib….a prožívá mocnou náboženskou zkušenost, která je v biblickém příběhu sdělena obrazně, protože jiným způsobem nemůže být vyjádřena.   V této chvíli vrcholí Jákobův  celoživotní boj proti Bohu v podivném zápase.  Je to rozhodující noc v jeho obrácení.

Jákob si Božím zásahem uvědomí, že jeho lsti podvody jsou hříchem proti Bohu a že jeho odpůrcem ve skutečnosti není Ezau, ale sám Bůh.                                                                                                        Najednou ví, že být Božím vyvoleným vyžaduje odpovědnost a že Bůh na něj klade vysoké nároky. Najednou chápe,  že může ztratit mnohem víc, než jen svá stáda, svou rodinu a svůj život. V tomto vnitřním zápase bojuje jeho vlastní „já“  se samotným Bohem. Bojuje o odpuštění, bojuje o  požehnání. Bojuje o to, aby navzdory tragickým selháním dokázal,  že je přece jen hoden být Božím vyvoleným. Nemá ale žádný argument, nemůže se odvolat na žádnou zásluhu. Jediné, co má, je Boží slib. Uvědomuje si však,  že Bůh má plné právo tento svůj slib vzít zpět.  Je to těžký zápas a trvá až do svítání. V sázce je  Boží požehnání světu, Jákob svůj boj nesmí vzdát. Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš…říká Jákob a z  těchto slovech je cítit zoufalé odhodlání. Všechno odevzdává do rukou Božích. Svou minulost, svou budoucnost, své lidské „já“.  Všechno, co miluje, všechno, čeho se bojí. Teprve teď je Jákob hoden Božího požehnání. V zápase obstál a je tím, kdo je Bohu zcela oddán, každou částečkou svého těla, každým hnutím své mysli.  

Jak se jmenuješ? ptá se Bůh. .. Jákob vyslovuje své jméno, které znamená – lstivý. A Bůh   mu dává nové jméno – Izrael, to znamená „Zápasí Bůh“  S novým jménem se Jákob  stává novým člověkem. Zranění kyčle, které způsobí kulhání je  znamením, které ponese po zbytek života, jako následek zážitku noci, kdy Bůh učinil pořádek v jeho vzpínajícím se a chaotickém nitru.  

Nastává ráno a Jákob – Izrael – se setkává s Ezauem. Navzdory předchozím obavám je to setkání přátelské. Bratři se pozdraví  a obejmou. Jákob se smířil s bratrem, smířil se s Bohem a smířil se sám se sebou.  Příběh Jákoba nám přes propast času nastavuje zrcadlo.

I nám se stává, že  se hádáme sami se sebou, s různými proudy v nás a nejsme schopni říci ANO k svému životu. Nemůžeme sami sobě odpustit nějaký nedostatek  a bouříme se proti tomu, že jsme dostali tu a tu výchovu; že jsme se narodili právě do té a té situace světových dějin; že jsme nedostali příležitost uskutečnit naše sny o životě; že nás tolik překážek brzdilo v našem  rozvoji.  Mnozí po celý svůj život zůstanou ve stadiu vzdoru proti svému osudu. Až do konce svého života žehrají na své rodiče, že od nich nedostali tu lásku, kterou by byli potřebovali. Vždy jsou to ti druzí, kteří zavinili jejich bídu. Po celý svůj život se cítí jako oběti a tím omlouvají svůj negativní postoj k životu. Odmítají se smířit se svým životem a současně za něj nechtějí přijmout zodpovědnost. Vinni jsou ti druzí: vláda, společnost, církev, rodina. Chtějí soudit druhé, aniž se sami vystaví soudu. A tak  se svým ustavičným protestem a stěžováním staví proti samotnému  životu, protože nedokáží přijmout sami sebe, takové, jací jsou.  

Ale Bůh pro své úmysly používá nejen lidi výjimečných vlastností, ale často  rozplétá i složité osobní zájmy a využívá i lidskou slabost. I Jákob byl obyčejný člověk, a víme, že měl své dobré i špatné stránky, jako většina lidí. Téměř každý během svého života v něčem selže. I Jákob selhal. My bychom možná řekli, že neodpustitelně… 

My lidé, jsme vůbec velmi rychlí a pohotoví ve vynášení soudů. Ale k tomu, abychom dokázali odpustit svým bližním a smířit se s nimi,  je třeba přiznat si i svá vlastní selhání a nevymlouvat se na okolnosti. Postoupit vnitřní zápas a nechat se obvinit svým svědomím a prosit Boha za odpuštění, stejně, jako Jákob. Takový  vnitřní zápas ovšem probíhá skrytě, je opravdu pouze mezi Bohem a člověkem, protože jen On vidí  do nitra lidských srdcí. V tom těžkém nočním zápase Jákob v boji zvítězil, ale nikoliv nad Bohem. Zvítězil sám nad sebou a stal se novým člověkem, takovým, kterého Bůh přijal, jako svého vyvoleného, jako praotce Božího lidu.    

Podobné příběhy se dějí stále, mnoho lidí prošlo a stále prochází temnými a těžkými chvílemi vnitřního zápasu, po kterém se jejich život jako-by zázračně uspořádal, když se  upřímně obrátili  směrem k Bohu.  Jen On dokáže udělat pořádek v našem vzpínajícím se a chaotickém nitru.