Dnešní den je dnem vzpomínek. Ti, na které dnes vzpomínáme - ať už to byli naši nejbližší, přátelé, spolupracovníci, nebo jen známí a sousedé od vedle, ti všichni nějakým způsobem vstoupili do našeho života, šli kousek cesty s námi, nebo vedle nás. Zanechali v našem životě svůj otisk a potom odešli, aby už se nikdy nevrátili.... Ti všichni - jmenovaní i nejmenovaní, dnes mají svátek. Jejich jména nosíme ve svých srdcích, píšeme je na náhrobní kameny, na urnové schránky a dnes také na kartonové lístky, zasazené do dušičkového věnce.
Ztráta blízkého člověka bolí. I pro věřícího člověka je dotek smrti těžkou ranou. Samozřejmě, že se trápíme. Apoštol Pavel to ví a připomíná, že ve světle naděje na vzkříšení přestává být smrt fatální, osudovou, konečnou a nezvratnou záležitostí : “Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději.”
Slovem nevědomost zde ale není míněna nevědomost intelektuální, nýbrž náboženská. Z hlediska racionálního rozumu nemůže nikdo říct, že ví, že existuje Bůh, vzkříšení a Boží Království. Protože pro toto tvrzení nemá žádný hmatatelný důkaz.
Ze stejného důvodu ovšem nikdo nemůže říct, že ví, že Bůh není, že není posmrtný život a není vzkříšení. Protože ani pro toto tvrzení není žádný hmatatelný důkaz.
Tyto věci totiž nejsou záležitostí rozumu, intelektu, ale záležitostí víry. A zde je namístě připomenout, že racionálnímu rozumovému uvažování se vymykají také jiné otázky: Mají nás rádi naše děti? Naši manželé a manželky, naši rodiče a sourozenci? Ve smyslu racionálního rozumu toto nemůžeme vědět. Můžeme tomu “pouze ” věřit. Ale toto "pouze" pro nás znamená velmi mnoho. I když nemůžeme dostat žádný hmatatelný důkaz, svým způsobem - způsobem víry - to prostě víme. A mnoho dalších věcí v životě člověka - možná víc, než bychom tušili, je záležitostí určitého druhu víry.
Smutek a stesk po těch, s nimiž jsme se museli rozloučit, po rodičích, příbuzných a přátelích, je tišen nadějí a vírou, že jsme se rozloučili jen na určitý čas, a že tak, jako vstal z mrtvých Ježíš Kristus, vstanou z mrtvých i naši blízcí. Smrt je zlá, ale s Ježíšem ztrácí své bezedné zoufalství, svou definitivnost.
“Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?´ píše Pavel v 1. listu Korintským. A dále říká: “Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.” Na základě těchto slov bychom možná mohli mít obavy o své blízké, kteří zemřeli jako nevěřící. Ale jak můžeme vědět, co prožívali v posledních chvílích svého života, když už stáli Bohu tváří v tvář? Vždyť každý člověk - vědomě či nevědomě touží po věčnosti. Tato touha po tom, co nás přesahuje, je vlastní všem lidem.
Bůh je tím, co nás přesahuje. Bůh je věčnost. Touhu po Bohu máme v sobě všichni. Ne všichni ale máme to štěstí, že během svého života uvěříme. Někteří lidé to štěstí nemají.Možná pro to, že nikdy o Bohu a o Ježíši Kristu neslyšeli. Možná proto, že o Něm slyšeli mluvit takovým způsobem nebo od takových lidí, že v Něj prostě uvěřit nemohli.
Ale ten, kdo žil svůj život podle svého svědomí, usiloval o dobro, o spravedlnost a miloval své bližní - ten vlastně směřoval k Bohu, k Ježíši Kristu. A to Bůh ví.
Myslím, že se nemusíme obávat o ty, kteří zemřeli a domnívat se, že se s nimi nesetkáme, pokud žili dobrý život. Spíše bychom měli mít obavy o ty, kteří stavěli svou víru na odiv, ale jejich srdce byla z kamene. Spasení je totiž z milosti, z Lásky. A Bůh přece ví, kdo po ní v životě opravdu toužil.
Nebojme se tedy, a těšme se. Těšme se na vzkříšení a na shledání. S našimi drahými a s naším Pánem. Žijme tak, jak nás učí Pán Ježíš: “Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´.”
Žijme tak, abychom - až někdo z našich bližních odejde, neměli výčitky svědomí, že jsme mu ublížili, že jsme mu nedali najevo svou lásku, nebo přátelství. Že jsme si na něj neudělali čas....Vždyť i my budeme jednou těmi, kteří zanechali svůj otisk v životě svých bližních a potom odešli, aby se už nikdy nevrátili.
Právě dnes si uvědomujeme, že druhý listopad bude jednou i naším svátkem. A budou to ruce našich bližních, které budou naše psát jména na bílé kartonové lístky.
Je to kraaasne napsano... Dekuju moc... :)
dušičky musejí mít radost za tak krásný článek:-) moc děkuji..:-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.