Říká se, že Starému zákonu člověk porozumí teprve tehdy, když je četbou některých pasáží tak otřesen, že začne pochybovat, zda jsou vůbec inspirovány Duchem Božím. K takovým pasážím patří i příběh Abrahama. Tento příběh dodnes zneklidňuje, šokuje a tvrdě prověřuje naše představy o Bohu. Přesto ho nelze obcházet, odbýt pouhým konstatováním, že Abraham na Hospodinův příkaz vzal nůž, vzal svého syna a šel ......
Vraťme se do doby 1900 let před narozením Krista. Pokusme se poodhrnout závoj staletí a nahlédnout do světa starověkého Kenaanu. Co se to tam vlastně tenkrát odehrálo? V Abrahamově době nebyly lidské oběti, zejména oběti prvorozenců ničím výjimečným. Bible nezakrývá drsné praktiky kmenů, které před více než čtyřmi tisíci lety žily na území dnešní Palestiny a Starý zákon je čímkoliv, jen ne idealistickým líčením života a poměrů ve starověku. Bible nezná sentimentální cit k dětem a navíc Izák není malé dítě. Může mu být tak 12 – 15 let. Bůh, který Abrahamovi slíbil, že z něj učiní veliký národ, mu teď nařizuje aby tohoto svého syna, syna zaslíbení, položil na oltář a obětoval. Tváří v tvář neslýchanému Božímu požadavku stojí Abraham před rozhodnutím, které nemá obdoby. Nejsou tu žádné zvyklosti, žádná pravidla, žádná přikázání, o která by se mohl opřít… Musí se rozhodnout sám – a nikdo, ani Hospodin - ho za toto rozhodnutí nezbaví odpovědnosti. Nic těžšího Bůh nikdy nikomu nepřikázal….. Abraham se mohl vzepřít, mohl protestovat a říci Bohu: Tohle po mě přece nemůžeš chtít! Vždyť jsi mi dal své slovo, řekl jsi že ze mně vzejde národ! Způsobil jsi, že Sára porodila syna - neuvěřitelný dar v našem stáří ! Odpírám poslušnost tam, kde si protiřečíš ! To, co chceš, je nesmysl... Ale Abraham odpovídá prostě : Tu jsem. Tedy - jsem k dispozici. Jsem připraven splnit nejhroznější rozkaz, vyhovět nejpodivnější výzvě, protože to žádáš Ty, můj Pane.
Druhý den časně ráno vychází na podivnou cestu do země Mória. Bere sebou nůž. Jaké myšlenky se mu honí hlavou? Možná pochyboval, možná se ptal sám sebe: Jak může dobrý a milující Bůh po mě chtít, abych zabil vlastního syna! A vím já vůbec jistě, že to se mnou mluvil Bůh? Na Izákovu otázku - kde je obětní zvíře, však odpovídá - Bůh je opatří. Lže sobě i svému synovi ?
Abraham je zkoušen. Je zkoušen nad možnou míru. Jaká důvěra, jaké odevzdání může otce donutit , aby sáhnul na život svého syna? Není to jen zaslepené jednání fanatika, který ve své pomatenosti je schopen zabít své dítě ? Vždyť kdyby Abrahama Bůh v posledním okamžiku nezastavil, byl by to udělal !
Abraham je připraven splnit, co Bůh žádá a obětovat syna. Zároveň ale spoléhá na to, že Hospodin splní, co mu slíbil - že z Izáka vzejde veliký národ. Neví sice, jak to Bůh udělá, když jedno vylučuje druhé, nicméně věří, že Bůh své sliby dodrží, i kdyby to znamenalo, že udělá něco, co je nemožné.. A tak také mládencům, kteří je doprovázejí říká: Vrátíme se k Vám. Doufá a věří, že se vrátí oba. A pak zasahuje Boží posel a místo Izáka je obětován beránek. Abraham si uvědomuje, že Hospodin sice žádá celého člověka, ale lidským obětem říká jasné – Ne!
Bůh nezkouší pevnost naší víry pro to, aby se o nás dozvěděl něco, co by snad nevěděl. To jenom my se domníváme, že sami sebe dobře známe a víme, jak bychom se v té které situaci zachovali. Ale někdy je naše představa - čeho jsme schopni - v přímém protikladu s tím co pak skutečně uděláme... A to v jak dobrém, tak i špatném smyslu slova. Právě ve zkouškách a pokušeních poznáváme, jak to s naší vírou je. Bůh nás zkouší – ne pro to, aby zjistil, zač naše víra stojí, to on ví. Ale je třeba, abychom to věděli i my. Nicméně pokud by dnes někdo tvrdil, že mu nějaký hlas přikázal, aby někoho zabil, bylo by to důvodem k pochybnostem o jeho psychickém stavu a preventivnímu umístění za mříže blázince. Bůh nám nikdy nepřikáže nic, co by bylo v rozporu s jeho Slovem, které my – na rozdíl od Abrahama- už máme v Písmu svatém. Jak říká apoštol Pavel v listu Korinťanům: Bůh nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“
Bůh ví, co můžeme zvládnout. Abrahamův příběh nás vede k zamyšlení nad tíží lidského života, nad neopakovatelností každého lidského jedince a jedinečností každé situace. Připomíná nám, že svoboda Bohem darovaná znamená i nutnost stále znovu volit – rozhodovat se – a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Ukazuje nám, že nejvyšším vrcholem víry je vydat Bohu i to, co je nám nejdražší a přesto neztratit důvěru v Jeho lásku. V příběhu Abrahama můžeme zahlédnout Boha, který nám uniká právě ve chvíli, kdy si myslíme, že už ho chápeme natolik, že ho můžeme vměstnat do svých vlastních představ o tom, co je dobré a zlé. Abrahamův příběh nám říká, že víra se nedívá na okolnosti, ale pouze a jenom na Boha.
Tak to je fakt nádherné... nad tímto jsem přemýšlela často a nokdy jsme to nevyřešila... a ted už jo DĚKUJU!
Krásné. Snad se mi začíná plnit mé přání:-)?
Během čtení jsem přemýšlel, co bych já udělal, kdyby mi něco takového Bůh přikázal. A o kousek dál jsi vystihla mou hlavní výmluvu - vím já, že to se mnou mluví skutečně Bůh? Ale nakonec jsi mi přece dala odpověď, takže děkuju. Apoštolu Pavlu, Písmu svatému i tobě:-).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.