Moje cesta do svaté země -část 7.

9. den úterý 

Ráno vstáváme časně. Naším cílem je Jordánsko, konkrétně skalní město Petra. Je mi líto "singlbáby", která zůstává v hotelu. Hranice s Jordánskem není daleko.Stejně, jako v případě Egypta musíme z izraelského autobusu vystoupit.a po delším čekání a vyřizování nezbytných formalit přecházíme  hranici pěšky. Prvním městem na Jordánské straně hranic je Akaba.

Jordánsko (Jordánské hášimovské království) sousedí na severu se Sýrií, na severovýchodě s Irákem, na východě a na jihu se Saúdskou Arábií a na západě s Izraelem. Na západě země je  úrodné Jordánské údolí, na východě směrem do Sýrie, Iráku a Saúdské Arábie je poušť.  Hlavním městem je Ammán. Národnostní složení je tvořeno z 90% Araby, kteří vyznávají  islám. Žijí tu jen asi  4% křesťanů. Toto  území bylo osídleno už v paleolitu. Byly zde nalezeny zbytky keramiky staré 7 000 let, které vyrobili Kenáánci a Amorejci.V polovině 2. tisíciletí př.Kr. získali  tuto oblast Egypťané, po té co porazili Chetity.   Kolem r. 1300 př Kr.  do historie východního Středomoří výrazně zasáhl  vpád mořských národů, s nimiž přišel kmen Pelištejnců. Ti  se usadili v bývalých  sídlech Kanááců. Tento kmen dal název Palestině. Zbraně, které si přinesli byly už ze železa.  Přibližně v téže  době se na jihu usadili Edomité, na východ od Mrtvého moře Moábové a v blízkosti Arabské pouště Ammonité.  Jejich hlavní město se nazývalo  Rabbath Ammon, dnešní Ammán. Tyto tři kmeny si nakrátko podmanili  Izraelité, ovšem jen do  vpádu asyrského Sargona. O kočovných obchodnících - Nabatejcích mnoho nevíme.  Předpokládá se, že někdy kolem roku 600 př. n. l. vystřídali Edomity, o nichž se zmiňuje Bible v souvislosti s Mojžíšovou cestou z Egypta. Původ Nabatejců je dodnes obestřen tajemstvím. Zmínky o nich se sice objevují už v  7. století př. Kr.  ale prokazatelná zpráva  přichází až   s rokem 315 př. Kr. kdy velitelé vojsk žádají  Alexandra Velkého o povolení zaútočit na Petru. Nabatejci byli  původně nejspíš nomádi a živili se obchodováním nebo jako průvodci karavan v pouštích, nicméně  to ale byli lidé velmi schopní vojensky, organizačně, obchodně i stavitelsky. Kolem 1. století tento nový stát velmi rychle převzal kontrolu a ochranu nad obchodními cestami karavan. Ideální místo na  křižovatce  staré Královské cesty a tzv. Hedvábné  cesty z Předního  Orientu, zaručovalo úspěch. Nabatejci  tedy opustili kočovný způsob života a věnovali se zemědělství. Vytvořili zavlažovací systémy a velká území kolem pouštních měst se zelenala. Ovládli síť pouštních pevností, jejicž  zbytky lze dodnes vidět  v Negevské poušti. Hlavním městem království Nabatejců  byla  Petra.  Toto město je vytesané ve skalách a přístupné úzkou, jeden a půl kilometru dlouhou soutěskou Siq, obklopenou vysokými skalními stěnami. Po levé straně stezky jsou žlaby, kudy byla do města přiváděna voda. Když římské vojsko pod vedením Pompeia rozšířilo hranice impéria o nabatejská teritoria v Sýrii a Jordánsku, Petra byla ušetřena. Protože  Nabatejci obratně využívali všech vědomostí které získali při obchodních stycích s jinými kulturami, v jejich stavbách se odrážejí prvky helénské, egyptské i asyrské architektury. Petra si udržela nezávislost až do roku  105 po Kr. kdy  císař Trajanus nabatejskou autonomii zrušil a rok nato se Nabatejská říše stala římskou provincií. O pár desetiletí později Řím opustil staré karavanní cesty a Petra začala upadat. Zemětřesení v letech 363 a 551 město z velké části zničilo a po muslimské invazi v 7. století bylo zapomenuto. Nabatejci  patrně asimilovali s Araby. Petra propadla do zapomnění na dlouhých 600 let. Byla jen  mýtickým místem někde v poušti, obývaným beduíny, potomky Nabatejců, kteří  jeho polohu tajili až do roku 1812, kdy jej objevil švýcarský cestovatel a orientalista J. L. Burckhardt. Odborný průzkum byl zahájen až v roce 1929, a dosud stále ještě nebylo prozkoumáno celé území tohoto města.

Autobus zastavuje na parkovišti. Společně jdeme jenom k bráně, pak se rozdělíme. Ti fyzicky zdatnější půjdou s průvodcem rychleji, aby toho více viděli. Méně zdatní, k nimž patřím i já, budou chodit podle svých sil. V Petře se prý zabloudit nedá. No - uvidíme.  Procházíme Soutěskou Siq, což je jediná přístupová cesta do Petry. Po obou stranách se tyčí do výšky bizarně tvarované  skály z červeného pískovce s tmavým žilkováním. Nad nimi je blankytně modré nebe. Soutěska je dlouhá 1200 metrů, široká asi  2 metry, v některých místech se rozšiřuje i na  5 metrů.  Skály místy dosahují výšky až 200 metrů.  Cesta stále klesá. Náhle se  - jako zjevení  na konci tmavého kaňonu, objeví nádherná fasáda ozářená sluncem. Kazneh - nebo také Pokladnice. Je to nabatejská hrobka patřící patrně králi Aretovi III. (84 - 56 př. Kr. ). Impozantní stavba, vytesaná ve skále  měří 30 x 43 metry.  Je vyzdobena sochami mytologických postav.  Stojím chvíli jako bez dechu. Snad stokrát jsem už tuto stavbu viděla - v knihách, na pohlednicích i ve filmu. Teď ji vidím na vlastní oči. Je to vůbec možné? 

Zdatnější část naší skupiny se odděluje a rychlým krokem míří k Al-Deir , stavbě, která se  podobá „pokladnici“ Khazneh, ale je větší. Říká se jí také Klášter, ale je to opět nabatejská hrobka.  Můj syn i dcera se svým přítelem i všichni z těch, které jsem si oblíbila, mizí v zátočině.  Chvíli se držím s ostatními. Procházíme tzv. Fasádní ulicí, což je  40 skalních hrobek. Na konci na úpatí posvátné hory en-Nejr je do skály vytesaný Amfiteátr. Na chvíli se zastavím. Pokouším se v myšlenkách přenést do dávných dob a představit si obyvatele tohoto podivuhodného města.  Po chvíli zjistím, že kolem mne jsou samé neznámé tváře.  A tak jdu sama, kam mě nohy nesou. V Petře se zabloudit nedá - říkal průvodce.  Občas se zastavím u skupinky cizinců a snažím se pochytit něco z toho, co jim povídá jejich průvodce. Dozvídám se tedy, že to, co vidím jsou Nabatejské obelisky a představují bohyni Al-Uzza a boha Dushara. Na jejich oltářích byly konány zvířecí oběti.   Jinde zase zaslechnu, že  tzv. Kolonáda byla  vybudována Římany v roce 106.

No to je všechno pěkné, ale já nevím, kde jsem, a nevím kterým směrem je soutěska, kterou jedinou se dostanu na parkoviště. Kouknu na hodinky - mám čas ještě asi hodinu a půl.  Myslím na to, že cesta soutěskou je dost do kopce a budu tedy muset jít pomalu. Ale propána - kudy?  Přepadá mě panika. Musím se někoho zeptat, ale někde cestou jsem ztratila mozek. Nemůžu si vzpomenout na název soutěsky, nevím, jak se anglicky řekne soutěska a dokonce si nevzpomenu ani, jak se řekne "pokladnice"  Míjí mne arabátko s oslem. Jo - osel!  Nechám se odvézt na oslu! Arabátko je ochotné, a já si po chvíli přemýšlení vzpomenu: Trezor! ...Arabátko vážně pokývá hlavou, že chápe a natáhne ruku:  Twenty dolar. No, tak to nepůjde. Mám u sebe jen 5.  Dávám mu pět a on mě kousek sveze. Opravdu kousek. Pak se osel zastaví, arabátko také. Došly dolary. Alespoň mi tedy rukou ukáže směr, kterým mám jít.  Konečně vidím Kazneh a soutěsku Sig. Ještě poslední pohled na tu nádheru. Už není žlutá, v záři zapadajícího slunce je červená.  Zamířím do šera soutěsky.  Každou chvíli mě míjí kůň s bryčkou, která veze bohaté turisty, většinou obézní Američanky.  Bryčka stojí 50 dolarů. To nedám, ani kdybych je měla. Snažím se jít rychle, což není rozumné, protože se musím každou chvíli zastavit, neb mě bolí na prsou. Nicméně na parkoviště dorazím včas. Přesně na minutu - ale jsem tam první. Ostatní se začínají objevovat až po půl hodině. No - to jsem tedy taky nemusela tak spěchat. 

Nasedáme do autobusu, který nás odveze na hranici s Izraelem. Zde opět přestoupíme do jiného autobusu a vracíme se do Eilatu.  Po večeři si jdeme prohlédnout večerní Eilat, ale jelikož jsme docela unavení, brzy se usadíme  v příjemné restauraci. Stejný nápad měla naprostá většina lidí z naší skupiny. Když se rozhlédnu, kdo vlastně sedí u našeho stolu, zjišťuji, že jsou to právě ti, které jsme s mým synem nazvali sympaťáky. Ti na opačném pólu sedí také pohromadě - u jiného stolu a ti "o kterých jsme si řekli, že ani nevíme, že tu jsou"  - ti tady nejsou. Upozorňuji na to Tomáše. "ještě mi tady chybí ten doktor s manželkou" konstatuji.  "Tady jsme, copak se děje?" ozve se za mými zády.  Dáme si víno, báječně se bavíme a kupodivu se nám nikomu nechce spát. Je to náš poslední večer v Eilatu.