křesťanství

Moje cesta do svaté země -část 6.

21. 10. 2008 13:40
Rubrika: tož tak......
neděle 7. den  a  pondělí 8. den   

Ráno vstáváme velmi časně. Je třeba všechno sbalit a nic tu nenechat. Do Betléma se už vracet nebudeme.  Odjíždíme na jih, do Eilatu, a  budeme pokračovat dál -do Egypta. Přijíždí pro nás jiný autobus s jiným řidičem.  Po krátké chvíli zjišťujeme, že klimatizace sice funguje, ale také funguje topení. Hlásíme tuto závadu, řidič se chvíli snaží, ale pak s pokrčením ramen oznamuje, že to nejde vypnout. Co se dá dělat. Musíme to vydržet.  Je horko, klimatizace nestíhá. Lidé pospávají, já se také snažím, protože dnes v noci spát nebudeme, čeká nás noční výstup na Sínaj.  Dokud je horko jen u nohou, dá se to vydržet. Ale vlna horka stoupá, dávám si pod sebe co můžu, abych byla výš, u otvoru klimatizace, protože okno samozřejmě otevřít nejde. Všichni kolem mne spí, a já mám pocit, že omdlím. Taky mám strach, kvůli srdci. Ale - k čemu bude dobré, když zastavím autobus? Kolem je poušť. Široko daleko ani strom a teplota venku bude určitě víc než 35 stupňů. Musím vydržet do oázy. Konečně vidím na obzoru palmy. Průvodce hlásí, že si uděláme pauzu. Lidé se probouzí, moje rodina rovněž. Dcera vidí, že je mi zle, a žádá ostatní, aby mě nechali vystoupit první. Někteří mě pouští, někteří ne. Točí se mi hlava a téměř nevidím, ale paní přede mnou si rovná batožinu a neuhne.  Probrala jsem se venku, někdo mě polévá vodou z lahve, někdo mě podpírá, někdo mi dává napít,  někdo na mě mluví...   Jeden z cestujících je naštěstí doktor.  Uklidňuje mě, že srdcem to není, ptá se co užívám za léky a doporučuje vypít studenou Coca colu . Hlouček kolem mne tvoří právě ti, které jsme před tím se synem ohodnotili jako sympaťáky. Dozvídám se, že průvodce vynadal řidiči, ten  pak někam telefonoval, a tam mu řekli, kde se topení vypíná. Inu - měla jsem autobus zastavit. Ušetřili bychom si nepříjemné chvilky.  Za chvíli je mi lépe, i když si nejsem vůbec jistá, zda zvládnu výstup na Sínaj. No, uvidíme,  ještě tam nejsme. Pokračujeme dál, v autobuse už je příjemně, a já konečně také usínám. Eilat  se nachází na špici Ejlatského zálivu na pobřeží  Rudého moře. Je to   jediné místo, kde má Izrael přístup k Rudému moři (jen asi 10 km) Vystupujeme u hotelu, pouze  proto, abychom si tam uložili kufry a hned pokračujeme na hranice s Egyptem. Po chvíli jízdy jsme na místě. Musíme vystoupit a přejít hranici pěšky,  protože izraelský autobus  do Egypta nesmí.  Tak ještě celní formality, projdeme halou a jsme ve městě zvaném Taba. Tam už na nás čeká egyptský autobus. Blíží se večer, cesta stále stoupá.  Zastavujeme v motorestu na kávu. Když opět nasedáme do autobusu, je už tma. Jedeme stále výš a výš. U Kláštera sv. Kateřiny autobus zastavuje.Klášter vypadá spíše  jako pevnost. Je  v malém údolí ve výšce 1 570 m mezi horami Džabal Músá a Džabal Katarina. Tady  Mojžíš spatřil hořící keř. "Jednou Mojžíš pásl ovce a tu viděl hořící keř, který neumíral. Z něj promluvil Bůh a řekl Mojžíšovi, aby odvedl Izraelity z Egypta." Poustevníci se v těchto místech usadili již okolo roku 300 po Kr., později zde císařovna Helena nechala postavit kostel. V  6. století ho  pak císař Justinián  začlenil do opevněného kláštera obklopeného žulovým valem vysokým 12-15 m. Mniši, kteří zde žijí patří k řecké ortodoxní církvi. Posvátný vrchol uctívaný všemi třemi monoteistickými náboženstvími pochopitelně není vidět .Není vidět nic. Ani špička vlastního nosu.  Na Džabal Músá ,jak jí říkají Arabové, vede cesta s mnoha serpentinami, zakončená schody, vytvořenými z kamenů. Hora Sínaj je vysoká 2285 m. Část z nás se cítí natolik fyzicky zdatnými, že si troufnou vystoupit na vrchol vlastními silami. Druhá část si v tomto ohledu nevěří, a rozhoduje se využít velbloudy, kteří je vyvezou asi do 2/3 cesty. Já samozřejmě patřím k těm druhým.  Beduíni si nás rozeberou a po jednom si nás odvádějí.  Můj průvodce mě bez okolků popadne za ruku a vede mě   někam do tmy. Po chvíli rozeznám siluetu sedícího velblouda. Nasedám na něj a on na pokyn beduína vstává. Zadkem napřed. Držím se ze všech sil, abych se mu nepřekulila přes hlavu. Sláva - udržela jsem se. Ale ještě není vyhráno. Moje představa, že já se povezu, velbloud půjde pomalu a beduín ho bude držet za uzdu, se ukazuje, jako  mylná. Velbloud kráčí velmi rychle. Přestože jsem nasedala asi pátá, za krátko jsem v čele karavany. Můj průvodce je kdesi vzadu, když se ohlédnu, nevidím nic a nikoho. Jsem sama, já a to divné zvíře. Kolem mne jsou jen strmé skály, vlevo těsně u stezky, po které jdeme je prudký sráz. Tam se radši nedívám. Dívám se nahoru, na hvězdy, a křečovitě se držím sedlového kolíku. Nevím, kam jdeme. Doufám, že to ví velbloud. Asi po hodině začínám mít strach. Velbloud jde stále rychleji - co když šlápne vedle...co když zakopne. Pod námi je propast. Zkouším se dovolat  beduína "Where are you, my guid? "  "Hííír  " ozve se z dálky. Za chvíli stojí vedle mě. Vím, že pár slov anglicky umí, a tak mu říkám : Your camel is too guickly, make him slowly, please...Buďto  nepochopil co chci, nebo byl zlomyslný, jelikož odpověděl: Good camel, quick camel - a plácnul ho po zadku, zamlaskal a - velbloud se dal do cvalu!   Do tábora beduínů, který byl pod vrcholem jsem dorazila více než hodinu před karavanou. Roztřesená, vyděšená, nicméně šťastná, že jsem to přežila. Následuje nejtěžší část výstupu - po strmých kamenitých schodech. Zvedá se vítr , ve vzduchu je  spousta prachu.. Hvězdy už vidět nejsou. Stoupáme  ve světle baterek, metr po metru  ještě asi další hodinu. Konečně jsme na vrcholu. Ještě stále je tma, studený silný vítr nám žene písek  do očí. Snažíme se najít místečko, kde to tolik nefouká, a balíme se do šátků - i přes obličej. Asi jsem na chvilku usnula. Probouzí mne chlad. Je strašná zima. Vymotám se ze šátku zrovna,  když  začíná svítat. Už jsou vidět obrovské skalní masivy všude kolem. Probouzím ostatní, abychom nepropásli východ slunce. Ale máme smůlu. Na východě je velký mrak. Nicméně i tak je to úchvatný pohled. Chvíli se ještě díváme a pak začíná sestup dolů, ke Klášteru sv. Kateřiny. Otepluje se, slunce začíná hřát  a my odkládáme teplé bundy.  Vidím stezku, po které jsme putovali a nechápu, jak to někdo mohl ujít pěšky. Sestup trvá téměř 2,5 hodiny. U Kláštera sv. Kateřiny už čeká autobus. Dozvídám se, že jedna z účastnic zájezdu si při sestupu poranila nohu (později se ukáže, že je to naštípnutý kotník)  Je to "singlbába" - ta která se sobecky odmítala hnout a rozdělovala tak páry, které cestovaly společně. Teď je odkázaná na pomoc těch, jimž působila problémy.....Nasedáme do autobusu, zaprášení, unavení a nevyspalí. Usínám téměř okamžitě. Probouzí mě až hlas průvodce, který nám oznamuje, že jsme dorazili do Nuweby.  Vystupujeme a já mám téměř nepřekonatelnou touhu lehnout si pod nejbližší palmu a pokračovat ve spaní. Jdeme na pláž. Je překrásná. Rudé moře je navzdory svému názvu azurově modré. Na pás jemného, žlutého  písku  navazuje palmový háj a rozkvetlý park. Za ním jsou vidět vysoké štíty hor.  Nedaleko je luxusní restaurace s bazénem, k dispozici jsou slunečníky a také lehátka , což většina z nás okamžitě využívá a opět usíná. Já se jdu probudit do moře. Pomohlo to, probrala jsem se a užívám si - koupání i krásného okolí. Následuje oběd v restauraci přímo na pláži a odjezd do Taby. Tam opět přecházíme hranici pěšky. Loučíme se s Egyptem a nastupujeme do Izraelského autobusu, který nás odváží do Eilatu. Ubytujeme se a po krátkém odpočinku a nezbytné sprše jdeme na pláž. Koupání v Rudém moři nás příjemně osvěží, ještě si krátce prohlédneme  Eilat a jde se  spát.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio