křesťanství

Moje cesta do svaté země -část 3.

19. 10. 2008 11:03

středa 3. den

Dnes si můžeme malinko přispat, vyjíždíme až v 8 hodin. Naším cílem je Jeruzalém. (hebrejsky Yeruschalayim -Město míru,arabsky El Kuds -Svaté místo) Silnice vede kolem hradeb které jsem viděla snad tisíckrát na různých pohlednicích a v knihách. Teď je vidím na vlastní oči. Do Starého města vede 7 bran. Osmá brána je zazděna.  Má být otevřena až v hodině Posledního soudu, aby tudy mohli vyjít všichni věřící z Jeruzaléma do Kidronského údolí. Má dva oblouky, jeden se nazývá Brána milosti a druhý Brána pokání. Zastavujeme na parkovišti a Sionskou bránou vcházíme do města. Jsem v Jeruzalémě! Ještě sice není plná turistická sezóna, ale davy lidí se hrnou tam a zpět.  Společně jdeme na Chrámovou horu, v době patriarchů nazývanou Mória.  Do Skalního chrámu ovšem nejsme vpuštěni. To je jen pro muslimy. Obcházíme tedy osmibokou mešitu s pozlacenou kopulí, ze všech stran. Tam někde uvnitř je skála na které měl  Abraham obětovat Izáka.. Sbírám si kamínky.  Procházíme bezpečnostní kontrolou ke Zdi nářků, k nejposvátnějšímu místu všeho židovstva. Musíme se rozdělit na muže a ženy. Věřící stojí obráceni k bílým kamenům a odříkávají modlitby spojené s prosbami. Své prosby píší na papírky, které pak složené vsunují mezi vápencové bloky. Nikdo je nesmí číst, jsou určeny přímo Bohu. Jednou za měsíc úřad vrchního rabína všechna psaníčka ze spár odstraní a  anonymně „pohřbí“ na Olivetské hoře. Základní část zdi pochází z doby Heroda Velikého a tvoří ji 26 řad hrubě opracovaných kamenných bloků. Nad úrovní náměstí je sedm řad, pod novým náspem je skryto 19.  Nad touto částí je římská hradba, zakončená nástavbou z doby britské správy. Zeď je dnes vysoká 18 m..

Procházíme rušnými ulicemi Jeruzaléma. Historie tu dýchá doslova na každém kroku. V Libanonské restauraci ochutnáme místní speciality a výtečné víno.  Po krátkém odpočinku jdeme dál.  Neustále sleduji, kde kdo je, abych se v tom mraveništi neztratila. Oslovuje mne jakýsi dobře oblečený Arab. Ptá se odkud jsme.  Prahu zná, kdysi tam prý byl, jako turista. Řeč se stočí – jak jinak-  na izraelsko-palestinské vztahy.  Inu – viděno z jeho pohledu, má možná pravdu. Izraelci ovšem mají zase tu svou. Kde je pravda s velkým P? Může to vůbec cizinec pochopit?  Ta situace je příliš složitá, bylo spácháno příliš mnoho křivd a zločinů na obou stranách. Loučíme se a dostávám na cestu zmrzlinu .

Spolu s ostatními vstupujeme do večeřadla (coenaculum)  ve kterém probíhala Poslední večeře. Tehdy to nebylo v patře, ale bylo to tady. Matouš 26, 26-29 Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo."  Pak vzal i kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: "Pijte z něho všichni.  Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.  Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce."

Následuje několik kostelů, mezi nimi  Bazilika zesnutí Panny Marie - Dormition,  a Kostel sv. Petra, ve kterém je  krypta, kde Ježíš strávil poslední noc před výslechem u Kaifíše. V bývalé křižácké kapli je  hrobka krále Davida. V hrobce David nejspíš neleží. Hroby přece nesměly být uvnitř hradeb…

V plánu je ještě Ein Karem - místo v horách, kam se Panna Maria vydala z Nazareta po zvěstování. Dnes je Ein Karem součástí Jeruzaléma. Cesta ke kostelu Navštívení vede příkře do kopce, tam, kde býval dům  Zachariáše a Alžběty.  (Lukáš 1, 39-42 V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova.  Vešla do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu.  Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým  a zvolala velikým hlasem: "Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla.)

Jsem unavená, je horko. Všechny ty kostely už mi splývají a všude je tolik lidí! Počkám na ostatní pod kopcem. Alespoň si dopřeji v klidu  cigaretku. Chrám narození Jana Křtitele je o něco níže. Tam už se k výpravě připojím. Je postaven nad jeskyní, kde se narodil Jan Křtitel.

Nastupujeme znovu do autobusu a jedeme na jih. Před námi je Judská poušť. Autobus zastavuje a jdeme vzhůru do kopce.  Kde se vzali, tu se vzali – beduíni. Nabízí jízdu na velbloudu, pohlednice, šátky a korálky. Opět slyšíme one dolar, one dolar…Poušť  vypadá úplně jinak, než jsem si představovala.  Žádné písečné pláně a duny.  Vysoké, oblé a kamenité kopce se táhnou, kam až oko dohlédne. V chudičké půdě, podobné spíše prachu, si hledají místo k životu nízké trsy trávy, mezi kamením se sem tam se objeví i drobný kvítek.  Při pohledu z dálky  se ale zdá, že kopce jsou celé zelené. Vzduch je neobvykle průzračný, a tak vidíme i vzdálenou beduínskou osadu. Ti lidé zde žijí v přístřešcích zbudovaných z volně navrstvených kamenů, střechu tvoří  pár trámků, na nich je deka, nebo vlnitý plech. Žádná elektřina. Žádná voda.  Stáda koz vodí z místa na místo. Kamení je všude dostatek a  střechu si nosí sebou. Jsou většinou negramotní, jejich děti nechodí do školy. Evropan by si řekl, že to musí být strašný život. Ale oni se zdají být spokojení. Jsou svobodní v míře, jakou bychom my nejspíše  neunesli. Otec  František nám dává na  hodinu  rozchod, a varuje nás, abychom se příliš nevzdalovali. Ač se to nezdá, v této poušti lze zabloudit velmi snadno.  Krajina vypadá stejně, kam se člověk podívá. Není tu žádný orientační bod.  Sednu si na kámen a poslouchám ticho. Naprosté, tajemné ticho pouště. Jsem sama.  Sama v poušti – tak, jako tenkrát  Ježíš....

 A jedeme dál. Silnice prudce klesá, místo pouště vidíme  vysoké, holé skály. Otec František nás upozorňuje na řadu jeskyní, vysoko nad silnicí. Proslulé Kumránské jeskyně. Část cestujících, mě nevyjímaje,  chce zastavit. Chceme tam jít – vždyť to bylo v programu.  Ostatní chtějí pokračovat  , aby měli dost času na koupání v  Mrtvém moři. Otec František je na rozpacích, a nakonec  podlehne většině. Jedeme dál.  Naší další zastávkou bude Hora Pokušení, na západním  břehu Jordánu, nedaleko od  Jericha,. (Matouš 4, 1-11 Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla…)  

Jako orlí hnízdo ve žlutém masivu Hory pokušení, je přilepený skalní klášter „Čtyřiceti dní“. Je to úchvatný pohled. Ke klášteru vede strmá stezka, místy i schody. Je horko a výstup by byl časově i fyzicky příliš náročný. Rozhodujeme se pro lanovku. Cestou nahoru se vyhýbám pohledu do hlubin pod námi a skoro ani nedýchám. Konečně jsme nahoře. Překonala jsem svou hrůzu z lanovky a cítím se, jako hrdina.   Klášter,  z části vytesaný do skály, z části dostavěný, stále plní svou funkci. Žijí zde mniši  Řecké pravoslavné církve.  Procházíme úzkou chodbou, je to vlastně jakýsi ochoz. Napravo je masiv skály, ve které jsou vytesané světničky,  na levé straně  je  zeď, která je občas přerušena  zavřenými dveřmi, za nimiž jsou patrně další komůrky. Nad námi je ale volná obloha.  Chodba stoupá, co chvíli musíme po schodech, až se konečně ocitneme v nejvyšším bodu kláštera.  Ale na vrcholu Hory pokušení zdaleka nejsme. Lanovka dál nevede, a stezka na vrchol je zavřená.  Nahoru se totiž nesmí, protože  tam došlo k několika pádům turistů..

Nedaleko odtud, jen co – by kamenem dohodil je Jericho. Toto  město obývají Palestinci. Jdeme do restaurace, která je v posledním patře obchodního domu. Inu – proč ne, máme hlad. Účastníci zájezdu nakupují suvenýry. Čekáme, až si vyberou, a těšíme se, že navštívíme nejstarší město na světě. Když ale opět  nastoupíme  do autobusu, dozvídám se, že už  jedeme k Mrtvému moři. A co Jericho?- ptám se.  No – vždyť jsme tam byli – zní odpověď. Protestuji. Nechtěla jsem obchodní dům a suvenýry, chtěla jsem  vidět vykopávky. Bylo to v programu. Mnozí se mnou souhlasí, ale jsme umlčeni většinou, která se chce mít dost času na koupání. Nakonec jsme  ukonejšeni slibem, že na vykopávky se podíváme jindy.

Jedeme stále z kopce, míjíme tabuli, na které je modrou čarou onačena hladina Středozemního moře. Silnice stále klesá. Údolí Mrtvého moře je nejníže položené místo na zemi. Svažuje se mezi Izraelem a Jordánskem do hloubky téměř 410 m pod mořskou hladinou.  Zanedlouho už je na levé straně vidět azurově modrý pruh, zatímco napravo jsou stále jen holé, žlutohnědé skály.  Po chvíli se krajina změní. Silnici lemují palmy, pečlivě udržovaný trávník a spousty květin. Oáza En Gedí. Jsme na místě. Otec František nás upozorňuje, že voda je 6x slanější než mořská. Nedá se plavat. Pokud se o to člověk pokusí, nohy mu vyletí nahoru a  do očí a do nosu se dostane slaná voda.  Inu – radši to zkoušet nebudu. Přístup k moři je ale obtížný. Lituji, že jsem si nevzala gumové boty.  Kdysi tu snad bývala upravená pláž, ale vody rychle ubývá, hladina klesá rok od roku. Místní už neustálé upravování pláže  asi vzdali. Vznášíme se na hladině, jako bójky. Je teplo, ale přece jen je ještě březen a voda je chladná. A hustá – jako olej. S postupujícím sluncem moře mění barvu. Od azurové přes temně modrou a šedou, až do růžové. 

Slunce zapadá a my se vracíme opět do Betléma.  Jedeme podél pobřeží. Dívám se z okna autobusu na podivnou krajinu, kde téměř nikdy neprší  a na moře, kde nic nežije.  A přesto prý bývalo  údolí Siddim úrodným krajem. Právě v těchto místech, na jižním cípu, stála před   4000 lety biblická města Sodoma, Gomora ,Adama, Seboim a Soár. Král David se tu skrýval před Saulem. (1.Sam. 24,1- 13 David odtud vystoupil a usadil se na nepřístupných vrcholcích u Én-gedí.) Tudy vedly i trasy karavan z východu a  obchodovali s asfaltem, který se zde těžil.

Do Betléma dorazíme po setmění. Po večeři  rychle usínáme, jsme unavení. Probudí nás něco, co zní jako střelba. Ano, to jsou dávky ze samopalu!  Opatrně vykukujeme za závěsem. Nic není vidět.  Ostatní jsou také vzhůru, na chodbě se dohadují, co že se to děje. Když už se zdá, že bude klid, je slyšet výbuch. Granát?   Někdo venku  vykřikuje, někdo dokonce tleská!  Znovu opatrně vyhlížíme z oken.  Místní Arabové jsou v ulicích, v rukou láhve a radují se….Dozvídáme se, že teroristé  Jeruzalémě zastřelili několik žáků rabínské školy….A oni to  - oslavují!

Zobrazeno 1706×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio