křesťanství

Strach je pouze nedostatek víry

6. 9. 2008 18:03
Rubrika: křesťanství
V roce 597 př. Kr, 10 let před tím, než byl vypálen Jeruzalémský chrám, se Judský král  Jojákim  podrobil Nabúkadnesarovi, mocnému panovníkovi rozpínavé a agresívní  Babylonie.  Byly odvezeny všechny poklady a chrámové zato. Aby si král pojistil  poslušnost Judska, vzal do zajetí  děti Judské elity včetně králova syna Jojákina.  V této tzv. první deportaci byl mezi zajatými   i prorok Daniel a tři mladíci  Méšak,  Abedneg a Šadrak. Byli vychováni na babylonském královském dvoře a stali se z nich  královi úředníci.   Výrazem božské slávy, moci a nesmrtelnosti královy osoby, jeho říše a jeho bohů, má být  kolosální socha, kterou král nechal vyrobit. Je celá ze zlata, vysoká kolem 30ti metrů a široká  zhruba 3 metry.  Nabúkadnesar  poroučí všemu lidu své země, aby se soše poklonil. Pro ty, kteří by se snad odvážili vzepřít jeho rozkazu,  má připravenou  ohnivou pec.  Královi slídiči jsou všude. Udávají 3 Judejce, kteří se klanět odmítají, protože   Zákon, který Bůh dal prostřednictvím  Mojžíše svému lidu, jasně říká: Neučiníš sobě podobenství čehokoliv, aby ses tomu klaněl.  Méšak, Šadrak  a Abedneg  jsou předvedeni před krále. Král je velmi pobouřen, ale přesto jejich vzpouru netrestá  okamžitě. Hrozí a láká a vysmívá se jejich věrnosti. Chce slyšet jejich odvolání, chce dokázat, že zde neplatí vůle  Boží, ale vůle králova, proti které ani jejich Bůh nic nezmůže.  Odpověď které se mu dostalo je zarážející. Ukazuje se, že ani králův nejsilnější donucovací  prostředek  - ohnivá pec -  věrnost těchto mužů nezlomí. Král slyší jasné vyznání: Ne on, ale Bůh má veškerou moc. A bude-li chtít, tak své věrné  vysvobodí. A nebo bude  mít jiný záměr, a oni pak   v plamenech zahynou. Ať tak nebo tak, před zlatou sochou se nepokloní. Tento  čin mnozí nazvali bláznovstvím a mnozí hrdinstvím. Krále ta slova rozzuřila. Jeho autorita je ohrožena -  prchlivost a chvat, s jakým je rozsudek vykonán je toho dokladem. Pec je rozpálena na nejvyšší možnou míru. Plameny, které vyrazí z pece usmrtí Kaldejce, kteří  popravu vykonávají.  Třem svázaným mužům však oheň neublíží. Užaslý král, a s ním všichni přítomní vidí v peci ne 3, ale 4 muže, kteří se prochází mezi plameny. Ten čtvrtý náleží k božskému světu.  Jakýkoli pokus o racionální vysvětlení není na místě. Bůh učinil jeden ze svých zázraků.  Ti 3 mladí muži byli výjimeční  nejen pevnou vírou, ale především nesmírnou pokorou.  Jistěže doufali v Boží pomoc, ale zároveň byli ochotni respektovat  jeho vůli, i v případě,že by se rozhodl nezasáhnout a nechat je napospas plamenům. Jistě se ohně báli, jistě  měli strach.   Strach není  neznámý ani hrdinům.   I ti nejstatečnější se bojí, a ty nejtěžší boje svádějí sami v sobě – se svým strachem. Strach provází lidstvo od dávných časů až po současnost.. Příběhy zachované na hliněných tabulkách vypráví eposy o hrdinských činech,  báje a pověsti oslavují mytologické postavy hrdinů, kteří  sváděli boje se strašlivými netvory. Všichni známe pohádky o statečném Honzovi, který přemohl draka. Hrdinství má ovšem mnoho tváří. Někdy se za maskou statečnosti skrývá lehkomyslnost, někdy hloupost, fanatismus, nebo nedostatek informací. Opravdová statečnost totiž nespočívá v tom, jestli se člověk bojí, nebo nebojí, ale   v tom, že ačkoli se velmi bojí – přece  volí podle svého srdce a svědomí – navzdory strachu, navzdory  bolesti a smrti. Volí  těsnou bránu  a úzkou cestu. V dnešním světě  už nikomu nehrozí poprava upálením, ale důvodů ke strachu je stále dost. Takovým strašákem bývá nemoc, na kterou současná medicína nemá lék. Když se člověk dozví takovou osudovou diagnózu, otřese to celým jeho světem v samotných základech.  Stále máme tendenci chápat těžkou nemoc, jako Boží trest, stejně, jako lidé ve starozákonní době.  A tak se člověk  ptá – sám sebe i Boha:  Proč já? Za co? Čím jsem se provinil? Najednou zjišťuje, že rovnice –víra, láska a pokora = požehnaný život a jeho pokojný konec v požehnaném věku – v jeho případě neplatí. V takových krizových situacích se někdy ocitá v nebezpečí i lidská  důvěra v  Boha.  Někdy se i  stane, že se člověk od Boha odvrátí.  Nemoce, ani jiná neštěstí však nejsou Božím trestem, ba ani krutou zkouškou, kterou Bůh prověřuje pevnost naší víry. Nemoce prostě jsou  součástí tohoto světa, který je sám nemocný. Ani poslušnost, víra a pokora nám nezaručuje, že nás nepostihnou. Ta rovnice totiž vypadá jinak:  Víra, láska a pokora = síla, která není z nás, síla darovaná -  pro  chvíle kdy sami umdléváme. Tam, kde lékařská věda jen bezmocně krčí rameny, tam, kde se hrdinství stává jen prázdným pojmem, tam, kde rozsudek byl již vyřčen, tam se můžeme – ba musíme – přimknout k Bohu a věřit v jeho zázrak ! Stává se totiž, že i nevyléčitelně nemocní lidé se uzdraví, aniž by k tomu  lékaři nalezli nějaké racionální vysvětlení.. Když se o takové případy budeme zajímat, zjistíme že se bez výjimky vždycky  jednalo o jedince, kteří se nemoci vzepřeli, odmítli ji a věřili, že se uzdraví. Když budeme hledat důsledně, zjistíme, že v mnoha případech se upnuli k Bohu – nebo se za ně někdo modlil… Ale ten, kdo v takové situaci rezignuje, obvykle prohrává. Je ale pravdou, že ne vždycky Bůh zasahuje a zachraňuje. Někdy navzdory pevné víře a modlitbám mnoha lidí, člověk svůj boj prohrává. Ale ani tehdy není na místě myslet si, že nás Bůh zklamal, nebo dokonce zradil. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje“  říká Hospodin ústy proroka  Izajáše,  v kap.  55, verš 8.   

Tři mladíci z našeho příběhu byli před ohněm zachráněni. Jejich záchrana změnila královo smýšlení a tato změna pak byla příčinou, že se Judejcům v Babylonu dobře dařilo a  Nabúkadnesar  jejich víru v Hospodina respektoval. O dvě tisíciletí později Mistr Jan Hus rovněž hájil Boží pravdu  a čistotu víry. I on volil podle svého srdce a svědomí.  Zemřel v plamenech Kostnické hranice. Jeho smrt způsobila obrat v myšlení lidí a stala se impulsem k reformaci církve.

 V případě Mistra Jana Husa lze nalézt smysl jeho mučednické smrti. V jiných případech nám tento smysl zůstává skryt. Komu se to zdá tvrdé, měl by uvážit, zda je na místě reptat, hněvat se  a znevažovat Boží spravedlnost jenom pro to, že přesahuje hranice jeho chápání. Opravdová statečnost a opravdová důvěra spočívá v tom, že s pokorou přijmeme Boží vůli, ať už je jakákoli. Pro ty, kteří se do poslední chvíle modlili za uzdravení  a doufali v Boží zázrak, který se nedostavil, to ale opravdu není snadné. Ale Bůh neopustil 3 muže v ohnivé peci. Neopustil ani Mistra Jana Husa – byl s ním ve chvíli nejtěžší. Neopouští nikoho, kdo se od něho sám neodvrací.   „…..pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána – žijeme přece z víry, a ne z toho, co vidíme“ – četli jsme z epištoly Pavla Korintským. Pokud jsme v tomto světě, nemůžeme vidět , vědět , tím méně dokázat - nový a pravý domov, z kterého jsme vyšli a kam se opět vrátíme. Míra poznání je přímo úměrná pokoře, která přiznává – tak, jako moudrý Sokrates:  Vím, že nic nevím. Apoštol Pavel v listě Timoteovi naproti tomu říká: Vím, komu jsem uvěřil.   – To však  není v rozporu!  Nejde o to , více vědět, ale více věřit.   A tak mějme stále na mysli  KOMU jsme uvěřili.  Ve chvílích, kdy nás přepadne strach, odevzdejme v modlitbě tento strach JEMU. Věřme v JEHO zázrak, v jeho sílu, moc a uzdravující lásku. Strach není ničím jiným, než nedostatkem víry.  Strach přichází ve chvílích, kdy naše víra slábne – a nikdo z nás není tak silný, aby se mu sám ubránil. Nepodávejme se strachu, nepropadejme rezignaci. Věřme  v toho, který je jediným Otcem  všech synů a dcer lidských. Jeho láska se člověka nikdy nezřekla.  Na závěr ještě  citát z knihy Zjevení, kap. 7, verš 16:  Již nebudou hladovět, ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí.    

Sdílet

Komentáře

zuzunda moc krásný a hlavně silný a pravdivý článek... já sama osobně když se moc bojím tak si říkám "nejsme sami, andělé jsou s námi" a když se bojím opravdu hodně tak si pžeříkávám otčenáš... nebo mi na nervozitu to pomáhá (třeba před závodama) prostě jde jen o to říkat si, že vše dopadne tak jak má a ne se trápit a BÁT SE jak to dopadne =)... jsem ráda, že jsem si tento článek mohla přečíst...

Hwest Také si dovolím komentář. Jednak si nemyslím, že "V dnešním světě už nikomu nehrozí poprava upálením, ale důvodů ke strachu je stále dost." Stačí se podívat do Číny či jiných zemí a vidíme, že například poprava hrozí. Možná ne formou upálení, neboť jsou modernější způsoby smrti, ale hrozí...

Poté si trošku dovolím rýpnout do slov: "O dvě tisíciletí později Mistr Jan Hus rovněž hájil Boží pravdu a čistotu víry. I on volil podle svého srdce a svědomí. Zemřel v plamenech Kostnické hranice. Jeho smrt způsobila obrat v myšlení lidí a stala se impulsem k reformaci církve.". Ono se to naneštěstí stalo signálem k husitství, této tragické a smutné době dějin. Tak trochu to degradovalo odkaz Jana Husa. Ta léta vraždění, plenění, úbytku uvesnic i obyvatel...Přijde mi, že to špatné, nač chtěl Hus ukázat, bylo přetlučeno něčím jiným , způsobem, který by neschvaloval...

Abych jen "nekritizoval", dodám také jeden úryvek.  "Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha pr

Marie-B Já jsem určitě nechtěla obhajovat zločiny, kterých se dopuštěli husité na svých tzv. Spanilých jízdách. Ale ve středověku platí možná víc než kdy jindy pravda, že "zlo plodí zlo" (Katolíci té doby také nebyli žádná neviňátka.)
V rámci objektivity je třeba také říci, že husité nejen bořili a plenili, ale také stavěli a zvelebovali. Nicméně souhlasím, že mnohé z toho co tenkrát husité dělali by Mistru Janu Husovi bylo hodně proti mysli.Dnes už nemá smysl se v tom rýpat. Je to historie, a ta má, jak známo i své temné stránky, jak v husitství, tak v katolictví. Vždycky je to o lidech, o konkrétních lidech, kteří jsou dobří a nebo nebo zlí. Nelze paušalizovat a házet všechny "do jednoho pytle" - ani tehdy, ani dnes. Kolektivní vina je nesmysl.

Hwest Nechtěl jsem degradovat husictví (jako církev), stejně tak jako netvrdím, že katolictví bylo bez chyb. Pouze jsem upozornil na onu "reformaci po Husovi", která moc pochopena nebyla, neboť husitsví (dějiná epocha) bylo pro český národ katastrofou jako komunismus(v rámci objektivity to musím říct, neboť učení komunismu o husitství na školách neodpovídalo skutečnost). Je spousta situací v dějinách, které nebylo v pořádku. Katolíci o tom vědí své :)
Ale ono je i to hájení pravdy relativní :). Ale to je fuk :). V článku jsou některé dobré myšlenky, hodné zamyšlení :)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio