křesťanství

Pro Krista jsou důležití jednotlivci, ne dav...

25. 9. 2008 9:23
Rubrika: křesťanství

Pohled do minulosti lidstva není radostný. Příliš často byla nejen světská, ale i církevní moc využívána k osobnímu prospěchu jednotlivců  a privilegovaných skupin. Příliš často byly ve jménu Božím páchány zločiny proti lidskosti. I to je důvod, proč mnoho lidí odmítá  nejen instituci církve, ale i  Boha samotného.  Kdyby  existoval všemohoucí a spravedlivý Bůh, tak by přece nedopustil, aby se takové věci děly… Pokud to dopustil – není spravedlivý, nebo není všemohoucí  a nebo není vůbec. Neexistuje.     Tento argument se na první pohled zdá být logický, nicméně zcela popírá svobodu, která lidstvu byla dána. Kdyby Bůh okamžitě trestal zlo a odměňoval dobro metodou „cukru a biče“  byli bychom poslušné, ale nesvobodné loutky. Dodržování etických a mravních zákonů s vidinou odměny – to není etika a mravnost, ale vypočítavost.  Člověk, který nespáchá nic zlého, nikoli z vlastního přesvědčení, ale pouze ze strachu před trestem – zůstává ve svém nitru zlý. Ano, Bůh dopouští, aby si lidé ubližovali a nezasahuje – většinou. Přesto každý čin,  dobrý, nebo zlý - a každé slovo, ale i myšlenka - je příčinou, která má svůj následek.

      Lidstvo je takové, jací jsou lidé. Kam až historie dohlédne, zaznamenává nesmírné utrpení, způsobené válečnými konflikty, hladomory, přírodními  katastrofami a morovými epidemiemi. Mocní tohoto světa – ať už to byli panovníci, vysocí církevní představitelé, revolucionáři, nebo politici,  se – až na výjimky – málo zajímali o to, jak tato těžká období prožívají jednotliví lidé. Jednotlivec nikdy nebyl důležitý, ba ani potřebný. S jednotlivcem se mnohdy těžko manipuluje. Jednotlivec často tvdošíjně trvá na svém názoru. Ovšem že je snadné zlomit ho silou – ale pak hrozí nebezpečí, že se stane mučedníkem – jiskrou, která rozdmýchá požár. Už  císaři ve starém Římě věděli, že pánem je ten, kdo ovládá dav. Dav se chová jinak. Přemýšlí jinak. Jde za svým vůdcem, převezme jeho myšlenky  a vykoná to, co se od něj očekává. Je řízenou střelou a mocnou zbraní v rukou mocných. Je anonymní, nelze apelovat na jeho rozum, city, morální zásady. Je jako vlna, která smete cokoliv.   Kdyby  mocní neměli k disposici dav, nikdy by nedošlo k žádné válce. Kdo z obyčejných lidí si přál  zabíjet jiné lidí, riskovat vlastní život  pro cíle, jež mnohdy ani nechápal, pro panstvo, které osobně ani neznal?  Kdyby vojáci  odmítli zabíjet, plenit a ničit  - pak by  konflikty znepřátelených  panovníků pravděpodobně skončily tím, že by si navzájem nafackovali. Pro mocné tohoto světa byl, je a bude důležitý dav. Pokud možno zfanatizovaný nějakou scestnou ideologií, jako tomu bylo dříve, nebo zpitomělý  televizními pořady typu „Vyvolení,“ jako je tomu dnes. Dejte lůze chléb a hry – říkali mocní císařové ve starém Římě.   Dejte voličům  supermarkety a televizní supershow – říkají  mocní současného světa.…Právě v tomto kontextu vystupuje nezaměnitelná úloha křesťanství. Pro Krista není podstatný dav, ale společenství, kde každý jednotlivec je nadmíru důležitý. Křesťanství oslovuje člověka v jeho nitru, apeluje na jeho etické a morální zásady, které jsou dědictvím Kristova učení, ať už si to člověk uvědomuje, nebo ne..Zde nejsou podstatné vnější znaky, členství v „té správné“ církvi, okázalá zbožnost,  hlasité modlitby a církevní dary,  ale to, co je skryté. Lidské nitro, které zná jen Bůh. Ne slova, ale skutky. Bylo by naivní se domnívat, že ten, kdo se prohlašuje za křesťana je automaticky dobrý člověk. Mnozí „křesťané“ se provinili proti zákonům Božím i lidským. Je však nutné si uvědomit, že zlo, páchané  ve jménu křesťanství je stále zlem, nikoli křesťanstvím.

Více než 2000 let církev uchovávala a předávala poselství evangelia. Víra, naděje a láska v evangeliu obsažená a církví šířená, se vryla do srdcí  400 lidských generací.  Každý jednotlivý člověk  podvědomě  konfrontuje  své myšlenky a činy se svým svědomím, které zhodnotí a porovná  daný záměr  s pravzorem etického chování, které bylo  specifikováno už v desateru přikázání. Tam, kde tato sebereflexe nefunguje, ocitá se člověk na scestí. V průběhu dlouhých staletí se ocitla na scestí i církev. Politické zájmy panovnických rodů  a osobní mocenské ambice nejvyšších církevních představitelů způsobily, že církev - jako instituce - ztratila schopnost sebereflexe a přestala konfrontovat své záměry se záměry původní apoštolské církve. Ale  duchovní  poselství, které má církev opatrovat nelze lidem vnucovat. I pravda přestává být pravdou, je-li do hlavy vtloukána kladivem, a církev nelze udržet pohromadě silou. Vždycky se najdou jednotlivci, kteří odmítají mašírovat s davem a tvrdošíjně trvají na svém názoru. Ovšem že je snadné zlomit je silou – ale pak se stanou jiskrou, která rozdmýchá požár. Reformační hnutí v církvi bylo odpovědí  na katolický institucionalismus, který se pokusil z křesťanů vytvořit – nikoli společenství, ale dav.  Pro Krista jsou jednotlivci nadmíru důležití.  

pozn. toto je závěrečná kapitola z dějin křesťanství, které postupně zveřejňuji na blogu Mispa. www.signaly.cz/mispa

Sdílet

Komentáře

Eleeshebat Moc pěkná úvaha...zvlášť ten předposlední odstavec...nikoliv dav, ale společenství, to chce Kristus...

Papo Amen. Kristus je to pro všechny, tedy každého jednoho z nás... Díky za článek..

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio