křesťanství

Jak to bylo s jablkem....

1. 9. 2008 17:56

Co vlastně  znamená  víra v širším smyslu slova?  Je to  krok  za hranice obvyklých a zažitých pořádků, schopnost  novou myšlenku přijmout, uvěřit v ní  a realizovat ji..  Myslím si, že víra je v našem životě mnohem důležitější, než si sami uvědomujeme. Víra stála u zrodu všech lidských aktivit. Od chvíle, kdy  pračlověk poprvé uchopil kamenný nástroj, a uvěřil,že s jeho pomocí dokáže rozbít kost, je víra tím,co trvale posouvá hranice lidských schopností. Víra stála na počátku všech lidských objevů a je podmínkou civilizačního růstu. Člověk, který  nedůvěřuje sám sobě a   věří, že nic nedokáže, zcela jistě nic nedokáže - přestože objektivně vzato -  má stejné schopnosti a možnosti, jako většina  ostatních. Ten, kdo nedůvěřuje  přátelům, obvykle žádné nemá - a přesto existuje přátelství..Ten, kdo je  skálopevně  přesvědčen že něco neexistuje, pak to ovšem ( pro něho )  opravdu  neexistuje  - a to  bez ohledu na realitu. Až příliš často se stává, že se děje to, čemu věříme a to  právě v té míře, v jaké tomu věříme. Evangelia zachytila mnoho Ježíšových výroků, týkajících  se víry:  ….a když vešel do domu, přistoupili ti slepci k němu. Ježíš jim řekl: „ Věříte, že to mohu učinit?“Odpověděli mu: „Ano, pane.“ Tu se jich dotkl a řekl: „Podle vaší víry se vám staň.“A otevřely se jim oči.  ( Mt 9,28-30) a jinde v textu:..budete-li mít víru, jako zrnko hořčice a řeknete této hoře Přejdi odtud tam, a přejde;a nic vám nebude nemožné.( Mt.17, 20)    Uvěřit fenoménu vzkříšení však není snadné. Nebylo to snadné ani pro Ježíšovi současníky, kteří s ním chodili a byli tedy zvyklí, že se kolem jeho osoby děly podivuhodné věci. Fenomén vzkříšení přesahuje meze lidského chápání. Nepřijal ho judaismus ani islám. Důsledně racionální lidé usilovně hledají nějaké  jiné vysvětlení prázdného hrobu – třeba že Ježíš nezemřel „úplně“, nebo že byl pod vlivem drogy, stráž byla podplacená a učedníci Ježíše ukryli… My přece „víme“ že kdo zemřel, je mrtvý, a to tak, že  nevratně. Tak je to obvyklé, tak to známe a tak to prostě je.  Naše moudrost je absolutní a to co nejsme schopni pochopit, zajisté nemůže existovat. Tečka. Podobně důsledně racionální lidé v historii tvrdili, že země je plochá jako talíř, protože kdyby byla kulatá, protinožci by  spadli…     Kdo byl - a je - Ježíš Kristus? Člověk?  Bůh? On sám o sobě říkal   „Já a Otec jedno jsme“(J, 10,30), často o sobě mluvil jako o Synu člověka. Aby to nebylo jednoduché, je tu ještě Duch svatý, jednou  v podobě holubice, podruhé jako „ohnivé jazyky“, a dále pak jako neviditelně působící Duch (Růach=dech) -součást trojjediného Boha.Otázky týkající se osoby Ježíše Krista (christologie – do jaké míry byl člověk a do jaké míry Bůh) a otázky týkající se vztahu uvnitř Trojice, (trinitologie) se táhnou dějinami křesťanství, jako červená nit. Gnostické systémy, sekty i jednotlivci, si mystérium Otce, Syna a Ducha Svatého vysvětlovaly různým způsobem. Tuto otázku řešila církev na koncilech více než 300 let. V konečném důsledku ale stejně záleží na každém konkrétním člověku,  jak se s otázkou víry v Krista ukřižovaného a vzkříšeného vyrovná ve svém nitru - on sám.   Bůh přišel na svět v lidském těle, které je smrtelné a cítí bolest, s lidskými city, které drtí strach. Zemřel strašlivou smrtí na kříži za hříchy světa ……Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul,ale měl život věčný.(J.3,16-17.)  Mohl se tomu snadno vyhnout, tím spíše, že věděl, co ho v Jeruzalémě čeká. Přesto se dobrovolně obětoval. Zde se vynořuje řada otázek:  Proč tak strašný způsob záchrany lidí? Jinak by to nešlo? A co vůbec tou obětí změnil? Lidé umírají, stejně jako před tím, tak  jakýpak život věčný?  Zemřel za  hříchy světa, za naše hříchy -  ale  vždyť všichni lidé nejsou zloději a vrazi !  A stává se, že dobří lidé jsou postiženi neštěstím - a Bůh je neochrání, zatímco těm zlým všechno projde - a Bůh je nepotrestá …To, že nevraždíme a nekrademe ale ještě neznamená že jsme dobří. Myšlenky, které podněcují zlobu, sebelítost, závist nebo  pýchu,  obvykle neprezentujeme slovy. Dokážeme je zkrotit, ale přesto jsou naší součástí. V tomto kontextu jsme hříšní všichni.  Kromě totoho patrně málokdo ve svém nitru dosahuje úrovně, na jakou ho staví jeho chování na veřejnosti. 

Špatné vlastnosti, které v různé míře zvládáme, nebo nezvládáme,  jsme získali z části genetickou výbavou, z části jsou důsledkem výchovy a vlivu okolí. Není to naše vina, že jsme nedokonalí. Je to vina našich rodičů.  Totéž ovšem mohou oni říci o svých rodičích –z generace na generaci zpět – až k Adamovi. Co udělal Adam? Navzdory Otcovu  zákazu vzal a jedl zakázané ovoce, které mu dala Eva. Evu navedl had. Takto nám Genesis líčí příběh o prvním hříchu. Protože Písmo nezná neosobní, abstraktní pojem zla, vyjadřuje tento pojem  symbolicky.

 

Zlým našeptavačem  je  v tomto případě Had –ztělesňuje nebezpečí velkých slov a velkých slibů. Vzbuzuje pochybnosti.

Samotný hřích - zlo ve smyslu žádostivosti ( = chci za každou cenu!) a touhu po bohorovnosti  ( = budu si dělat co chci!) - zde představuje jablko.

Strom poznání  je symbolem volby prostředků -dobrých či zlých,  kterými si člověk získává to, co chce.  /= cit. Adolf Novotný, Biblický slovník/

"Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den,kdy bys z něho pojedl propadneš smrti.!"  (Gen.2, 17) To znamená, že už  před prvním hříchem Adama lidé věděli co je smrt a byli smrtelní. (Adam není označením pro jednotlivce ale  pro člověčenstvo)

V biblickém pojetí tedy smrtí není míněna smrt fyzická, nýbrž smrt duchovní.  Lidé přestali poslouchat instinkt, svou vůli nadřadili hlasu svědomí a zlo stalo se jejich součástí.   Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu,z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš ze země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš. (Gen. 3,17-19) To nebyl trest uraženého Boha. Byl to logický důsledek odmítnutí Boží autority a rozhodnutí se  pro vlastní cestu, tj. hřích.

Ne Bůh, ale to zlé a nedokonalé, co je v každém z nás, to co si předáváme z generace na generaci, to z čeho se sami nedokážeme vymanit  způsobuje bolest a trápení – nám, našim dětem, celému světu… Bůh nezpůsobil žádné zlo - to lidé vymysleli biče, mučidla a zbraně.   Bůh se stal člověkem proto, aby tuto – po generace předávanou linii přerušil.  Ježíš Kristus byl jediný člověk, který nebyl zatížen dědičným hříchem. Proto byl jaký byl, měl schopnosti, jaké měl a dokázal, to, co dokázal. Jeho utrpení na kříži mu dávalo právo nenávidět ty, kteří mu to způsobili. Ale on řekl : „Otče, odpusť jim, neboť nevědí co činí..“ Věděl, že ti lidé byli obětí zla, které měli v sobě. Znal příčinu, ale důsledek vzal na sebe. Co se stalo ve chvíli, kdy na kříži zemřel? Vlastně došlo- v přeneseném smyslu slova- k opakování situace v Edenu. Tehdy člověk měl možnost volby a zvolil své osobní zájmy, prosadil svou vlastní vůli pro své vlastní cíle. Adam symbolizuje lidstvo jako takové, tudíž  otisk  prvního hříchu se stal charakteristikou všech lidí. Ježíš Kristus měl rovněž možnost volby. Byl (je) Bůh, a stal se člověkem. Člověkem, který zvolil lásku i za cenu utrpení a smrti.  Otisk této lásky se stal charakteristikou těch, kteří  ho přijali. Ztracený „instinkt“ nahradila víra (ve smyslu důvěry) v Krista. Člověk má opět právo volby. Může zůstat takový, jaký je, nebo přijmout Krista jako součást své bytosti a podřídit svou vůli jeho autoritě. „Dokonáno jest“ (J 19,30) Jsme stále děti svých biologických rodičů, se vším, co s tím souvisí, trápení, nemoce a nehody nás  postihují dál, protože žijeme ve světě, kde si lidé ubližují a ničí přírodu. Ale něco se uvnitř nás změnilo. Máme sílu, která nám pomáhá útrapám čelit. Máme „kompas“ který nám ukazuje správný směr.  Ježíš žije v každém, kdo ho přijal, je součástí mnoha lidí, kteří to vnímají - opravdu to vnímají.. Ale – to už je slovy nesdělitelné. Je to dar, který nemůže dát člověk člověku, dar, o který se nelze rozdělit. O ten dar je třeba prosit v modlitbě. Bude-li ta prosba míněna zcela vážně a naprosto upřímně – něco se stane, něco se v člověku zlomí. Linie dědičného hříchu bude přerušena.To je to, v co věří křesťané.  

pozn. toto je úryvek z příspěvku "O Bohu a církvích civilně"  Předchozí a následující části jsou umístěny na blogu společenství MISPA ( Společenství - ostatní společenství a pak pod M ) 

 

 

Zobrazeno 1289×

Komentáře

Fidelius

Děkuji za tento příspěvek; a zároveň musím přiznat, že jsem se v něm našel. Ještě jednou dík.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio