Víra

Nejmladší evangelista Jan začíná prolog stejnými slovy, jako pisatel knihy Genesis : slovy Na počátku….V 1. knize Mojžíšově, v Genesis jsme četli, že Bůh tvoří Slovem. Slovem tvoří světlo, nebe, zemi, flóru a faunu . Slovem stvořil i člověka. I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby.
Jan svůj prolog uzavírá 14. veršem, kde se praví: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Ježíš sám mluvil k lidem, a byla to Slova života. Slovem ztišil bouři na moři i v lidském nitru. Slovem uzdravoval tělo i duši. Slova Pána Ježíše byla předávána, pečlivě zaznamenávána a nikdy nebyla a nebudou zapomenuta.
Slovo Hospodinovo i Slovo Páně píšeme s velkým S , opatrujeme a chováme v úctě Písmo svaté a věříme, že Slovo Boží je stále živé. To Slovo k nám promlouvá dnes a tady, stejně jako před tisíciletími ve starém Izraeli.
Jak je to ale s lidským slovem? Člověku, jako jediné stvořené bytosti byl dán dar řeči. Dar řeči předpokládá i dar rozumu.Dar citu. Dar víry. Dostali jsme zároveň schopnosti využívat dar řeči k prospěchu svému i našich bližních. Dar řeči totiž zároveň vyžaduje zodpovědnost. Jsme zodpovědní za svá slova. Za to, co jsme řekli, a říci neměli, i za to, co jsme neřekli a říci měli. Všichni víme – tak nějak obecně víme, že je to pravda. Ale bereme si to k srdci?
Často mluvíme – jen tak, aby „řeč nestála“ a při té příležitosti někdy vyslovíme něco, co nás později mrzí. Někoho osočíme, někoho zesměšníme , překroutíme fakta, prozradíme něco, co bylo svěřeno jen nám….a pak doufáme, že se to ten dotyčný nedozví….Třeba se to opravdu nedozví, třeba se nic se nestane. Ale tím naše vina není menší.
Dar řeči máme ne pro to, abychom klábosením zaháněli nudu, ale abychom svá slova posílali do světa uvážlivě. Protože slovo – ano i lidské slovo –má sílu- tvořivou , či destruktivní. Ano, i lidské slovo je živé, i lidské slovo má své příčiny, má své důsledky, které často nemůžeme dohlédnout.
Lidé, až na výjimky, málokdy zajdou tak daleko, aby někomu fyzicky ublížili. Ale v hněvu, závisti a zatrpklosti často vysloví něco, čím velmi ublíží. Neuvědomují si, že zlé slovo nebo pomluva umí zranit víc než bič. Někdy zraní i mlčení – tehdy, když slovo, které mělo být vysloveno –z pohodlnosti, z rozpaků nebo lhostejnosti vysloveno nebylo.
Dar řeči máme proto, abychom se mohli učit ze zkušeností ostatních. Abychom mohli potěšit a povzbudit své bližní. Abychom si mohli navzájem sdělovat své poznatky. Abychom mohli uchovávat a šířit evangelium. Abychom mohli doznat své viny a mohlo nám být odpuštěno. abychom se mohli modlit a prosit o požehnání, pro sebe i pro svět.
Víme, že slova modlitby mají zvláštní sílu. Víme, že modlitba dokáže okamžitě zklidnit rozjitřenou mysl. Modlitba je rozhovor člověka a Boha. Je to rozhovor velmi osobní a velmi důvěrný. Modlitba je velice vážná a důležitá součást našeho duchovního života. Jenom v modlitbě smíme oslovit Boha přímo. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha – je 3. přikázání. Slova, která říkáme Bohu On slyší, i když o tom někdy zapochybujeme.
Bůh nám odpovídá – třeba že ne vždycky okamžitě, a ne vždycky tak, jak bychom si přáli. Když v modlitbě prosíme o požehnání, máme zároveň za požehnání děkovat. Ježíš přece řekl: Proste a bude Vám dáno…A také řekl: Podle vaší víry se vám staň…..Pokud prosíme o požehnání a nevěříme, že nám Bůh požehná, pak si jeho požehnání nezasloužíme.

Na počátku bylo slovo… I na počátku jakékoli naší činnosti je vždycky slovo – nebo myšlenka. Půjdu a udělám to a to tak a tak… úspěch v jakékoli lidské činnosti, ať už je to sport, umění, či cokoli jiného vyžaduje, aby si člověk pomyslel a řekl – já to dokážu. Aby tomu, co říká sám věřil. Ale jestliže si myslí a říká – já to nedokážu , má pravdu. Nedokáže to, protože si nevěří a proklíná sám sebe.. Na počátku bylo slovo….
Lidé mohou mít to, co říkají a oni místo toho říkají to, co mají.
Pokud říkáte to, co máte, budete mít přesně to, co říkáte.
Slovo vyslané do světa, žije svým zvláštním životem. Někdy se k nám vrací, jako bumerang. Snad si ani neuvědomujeme, jak často se plní naše slova, aniž bychom si to přáli. Pokud se třeba vypravíme na houby se slovy – stejně nic nenajdeme – a nenajdeme, nic tak zlého se neděje. Horší ale je, když jsme nemocní, a řekneme – já se už neuzdravím. Nebo řekneme, že člověk, na kterém nám záleží nás opustí…že se to, oč usilujeme nepodaří, že se stane nějaké neštěstí….V té chvíli, aniž si to uvědomujeme, proklínáme sami sebe. A naše slova se nám mohou vrátit .
Někdy i rodiče – nevědomky, bez jakéhokoli zlého úmyslu – proklínají své děti. Asi jsme už slyšeli o úzkostlivých matkách, které ze svých dětí vychovaly ustrašené bytosti, bez špetky sebevědomí.. Na počátku bylo slovo….
Kletba je vlastně opakem požehnání. Je to zlořečení, prokletí. Staří Izraelci si představovali kletbu jako jakousi jedovatou, stravující látku, která rozkládá duši a zbavuje síly. Sžírá zemi a hubí její obyvatelstvo. Je to ochromení člověka - čeho se dotkne, je odsouzeno k zániku. Co to znamenalo, můžeme číst v Dt. 5.M, kap. 28, 16-19: Prokletý budeš ve městě, prokletý budeš na poli , prokletý bude tvůj koš i tvá díže. Prokletý bude plod tvého života i plodiny tvé role, vrh tvého skotu i přírůstek tvého bravu. Prokletý budeš ve svém vcházení i ve svém vycházení.
Staří Izraelci byli přesvědčeni, že prokletý člověk přenáší tuto jedovatou látku na druhé nejen svými slovy, ale i svou pouhou přítomností Proto usilovali o požehnání, které by kletbu odstranilo. Mít úspěch, zdraví a štěstí znamená v řeči starého zákona: Mít Boží požehnání.
Važme svá slova, dříve, než je pošleme do světa. Nevyslovujme své obavy a úzkosti tak, jako bychom očekávali, že se stane to, co nechceme aby se stalo. Je to projev nedůvěry v Boží lásku. Jsme v jeho rukou, v jeho moci. Důvěřujme mu. V modlitbách mu děkujme za jeho lásku a nesmírnou trpělivost, kterou s námi má. Za jeho požehnání, za to, že se nemusíme bát, za to, že se nestane to, čeho se v hloubi duše obáváme.
Neproklínejme sebe ani druhé, aby slova, která pošleme do světa se k nám vrátila v dobrém. Přejme si a očekávejme pro sebe, pro své blízké i pro svět Boží lásku, Boží vedení, Boží požehnání.. A když Vám bude úzko, tak místo pesimistických slov si řekněte: Bůh mě miluje, všechno dobře dopadne.