Slovo Boží a slovo lidské

Jan svůj prolog uzavírá 14. veršem, kde se praví: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Ježíš sám  mluvil k lidem, a byla to Slova života. Slovem ztišil bouři na moři i v lidském nitru.  Slovem uzdravoval tělo i duši. Slova Pána Ježíše byla předávána, pečlivě zaznamenávána a nikdy nebyla a nebudou zapomenuta.

Slovo Hospodinovo i Slovo Páně píšeme s velkým S , opatrujeme a chováme v úctě  Písmo svaté a věříme, že Slovo Boží je stále živé. To Slovo k nám  promlouvá  dnes a tady, stejně jako před tisíciletími ve starém Izraeli. 

Jak je to ale s lidským slovem? Člověku, jako jediné stvořené bytosti byl dán dar řeči. Dar řeči  předpokládá i dar rozumu.Dar citu. Dar víry.  Dostali jsme zároveň  schopnosti  využívat dar řeči k prospěchu svému i našich bližních.  Dar řeči totiž zároveň vyžaduje zodpovědnost. Jsme zodpovědní za svá slova. Za to, co jsme řekli, a říci neměli, i za to, co jsme neřekli a říci měli. Všichni víme – tak nějak obecně víme, že je to pravda. Ale bereme si to k srdci? 

Často mluvíme – jen tak, aby „řeč nestála“ a při té příležitosti někdy vyslovíme něco, co nás později mrzí. Někoho osočíme, někoho  zesměšníme , překroutíme fakta,  prozradíme  něco, co bylo svěřeno jen nám….a pak doufáme, že se to ten dotyčný nedozví….Třeba se to opravdu nedozví, třeba se  nic se nestane. Ale tím naše vina není menší. 

Dar řeči nemáme  pro to, abychom klábosením zaháněli nudu, ale abychom   svá slova posílali do světa uvážlivě. Protože slovo – ano i lidské slovo –má sílu- tvořivou , či destruktivní. Ano, i lidské slovo je živé, i lidské slovo má své příčiny, má své  důsledky, které často  nemůžeme dohlédnout.

Lidé, až na výjimky,  málokdy zajdou  tak daleko, aby někomu fyzicky ublížili. Ale v hněvu, závisti a zatrpklosti často vysloví něco, čím velmi ublíží.  Neuvědomují si, že zlé slovo nebo pomluva umí zranit víc než bič. Někdy zraní i mlčení – tehdy, když slovo, které mělo být vysloveno –z pohodlnosti, z rozpaků nebo lhostejnosti vysloveno nebylo.

Dar řeči máme proto, abychom se mohli učit  ze zkušeností ostatních.  Abychom mohli potěšit a povzbudit své bližní. Abychom si mohli navzájem sdělovat své poznatky.  Abychom mohli uchovávat a šířit evangelium. Abychom mohli doznat své viny a mohlo nám být odpuštěno. abychom se mohli modlit a prosit o požehnání, pro sebe i pro svět. 

Víme, že slova modlitby  mají zvláštní sílu.  Víme, že modlitba dokáže okamžitě zklidnit rozjitřenou mysl. Modlitba je rozhovor člověka a Boha. Je to rozhovor velmi osobní a velmi důvěrný. Modlitba je velice vážná a důležitá součást našeho duchovního života. Jenom v modlitbě smíme oslovit Boha přímo. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha – je 3. přikázání.  Slova, která říkáme Bohu On slyší, i když o tom někdy zapochybujeme.

Bůh nám odpovídá – třeba že ne vždycky okamžitě, a ne vždycky tak, jak bychom si přáli. Když v modlitbě prosíme o požehnání, máme zároveň za požehnání děkovat. Ježíš přece řekl: Proste a bude Vám dáno…A také řekl: Podle vaší víry se vám staň…..Pokud  prosíme o požehnání a nevěříme, že nám  Bůh  požehná, pak si jeho požehnání nezasloužíme.

Na počátku bylo slovo… I na počátku jakékoli naší činnosti  je vždycky  slovo – nebo myšlenka. Půjdu a udělám to a to tak a tak… úspěch v jakékoli lidské činnosti, ať už je to sport, umění, či cokoli jiného vyžaduje, aby si člověk pomyslel a  řekl  – já to dokážu. Aby tomu, co říká sám věřil. Ale jestliže si myslí a říká  – já to  nedokážu , má pravdu. Nedokáže to, protože si nevěří a proklíná sám sebe.. Na počátku bylo slovo….

Lidé  mohou mít to, co říkají a oni místo toho říkají to, co mají.

Pokud říkáte to, co máte, budete mít přesně to, co říkáte.

Slovo vyslané do světa, žije svým zvláštním životem. Někdy  se k nám vrací, jako bumerang. Snad si ani neuvědomujeme, jak často se plní naše slova, aniž bychom si to přáli. Pokud se třeba vypravíme na houby se slovy – stejně nic nenajdeme – a nenajdeme, nic tak zlého se neděje. Horší ale je, když jsme nemocní, a řekneme – já se už neuzdravím. Nebo řekneme, že člověk, na kterém nám záleží nás opustí…že se to, oč usilujeme nepodaří,  že se stane nějaké neštěstí….V té chvíli, aniž si to uvědomujeme, proklínáme sami sebe. A naše slova se nám mohou vrátit .

Někdy i rodiče – nevědomky, bez jakéhokoli zlého úmyslu – proklínají své děti. Asi jsme už slyšeli o úzkostlivých matkách, které ze svých dětí vychovaly ustrašené bytosti, bez špetky sebevědomí.. Na počátku bylo slovo….

Staří Izraelci byli přesvědčeni, že prokletý člověk přenáší tuto jedovatou látku na druhé nejen svými slovy, ale i  svou pouhou přítomností  Proto usilovali o požehnání, které by kletbu odstranilo. Mít úspěch, zdraví a štěstí  znamená v řeči starého zákona: Mít Boží požehnání.

Važme svá slova, dříve, než je pošleme do světa. Nevyslovujme své obavy a úzkosti tak, jako bychom   očekávali, že se stane to, co nechceme aby se stalo. Je to projev nedůvěry v Boží lásku. Jsme v jeho rukou, v jeho moci. Důvěřujme mu. V modlitbách  mu děkujme za jeho lásku a nesmírnou trpělivost, kterou s námi má.  Za jeho požehnání,  za to, že se nemusíme bát, za to, že se nestane to, čeho se v hloubi duše obáváme.

Neproklínejme sebe ani druhé, aby slova, která pošleme do světa se k nám vrátila v dobrém. Přejme si a očekávejme pro sebe, pro své blízké i pro svět Boží lásku,  Boží vedení, Boží požehnání..  A když Vám bude úzko, tak místo pesimistických slov si řekněte: Bůh mě miluje, všechno dobře dopadne.